Vyšší princip: Slavná povídka a film vycházely ze skutečné události

13.09.2022 - Ivana Chmel Denčevová

Povídka spisovatele Jana Drdy proslula výrokem ospravedlňujícím z vyššího principu mravního smrt tyrana. Stala se součástí pohledu nejen na období protektorátu a okupace, ale je odpovědí i na výzvy současného světa. Příběh, který Jan Drda popsal, se skutečně stal. Kdo byl ve skutečnosti Drdův profesor Málek?

<p>František Smolík ve filmovém zpracování povídky Jana Drdy, 1960. <em>(foto: © Československý státní film)</em> </p>

František Smolík ve filmovém zpracování povídky Jana Drdy, 1960. (foto: © Československý státní film) 


Reklama

Tyranství, vyvražďování pomyslných protivníků a utrpení nevinných obětí nejsou v historii ničím novým a neobvyklým. Stále ještě žijí pamětníci nacistické okupace, která dokázala dovést tyto praktiky do nebývalých rozměrů. A i v současnosti jsme s těmito jevy konfrontováni. Obětí nacistické agrese se stalo také Československo. Jejich plány s Protektorátem Čechy a Morava byly vskutku ďábelské. Od poněmčení přes vyvražďování některých částí společnosti, přes zrůdné plány na etnické kontroly a výběr tzv. rasově vhodných lidí patří právě do kategorie tyranie. Ostatně ti, kteří by danými pseudokontrolami dle nacistických kritérií neprošli, pak měli být z území našeho státu odsunuti někam hodně daleko na Východ a tam zřejmě postupně vymřít.     

Pod nacistickou taktovkou

Stejně jako celá společnost, i školství se ocitlo pod nacistickým tlakem. Historik Jiří Doležal uvádí: „Nacisté spatřovali v českém školství základnu a oporu české vzdělanosti. Nevztahovala se proto na něj měřítka nacistického školství, neboť pro hitlerovské Německo bylo nežádoucí, aby se posilovalo v české mládeži národní vědomí.“  Uzavřeny byly vysoké školy, ostatně jednou z prvních  obětí se stal právě vysokoškolák Jan Opletal. Zraněn byl 29. října 1939 při protinacistické demonstraci a následně v listopadu v důsledku těchto zranění zemřel. 

Školy, které existovaly, pak nesměly vyučovat tzv. politické předměty, mezi které patřil zeměpis, dějepis či výuka mateřského jazyka. Povinně byla zavedena němčina. Určitou část společnosti postupně zasáhla demoralizace a právě s tou nejobtížněji soupeřili učitelé ve škole. Základní etické normy byly zpochybněny, školní výklad se přizpůsoboval nacistickým požadavkům, což leckteré kantory přivádělo k zoufalství. Museli se přetvařovat, pokrytecky hájit lži.

Přituhovalo

S přibývajícími lety se pomyslné šrouby postupně utahovaly. Nacisty zavedený kurz vrcholil  počátkem roku 1942 spolu s příchodem neblaze proslulého Emanuela Moravce do funkce ministra školství v nově reorganizované vládě. Souviselo to s nástupem nově jmenovaného říšského protektora Reinharda Heydricha, nazývaného také „katem českého národa“ či „blonďatou bestií“. Jeho profesní dráha byla lemována nevinnými lidskými oběťmi a řadou krutostí.  

Ve školách se musela vykazovat úcta vůči představitelům Třetí říše, projevovat respekt k nacistické ideologii. Převážná část obyvatel protektorátu ale nacisty nenáviděla, takže to ani žáci ani učitelé neměli jednoduché. Především starší studenti se netajili svým odporem a nesouhlasem projevovaným někdy v různých formách studentské recese. Nacisté  reagovali po svém. Na jedné straně zvyšovali perzekuce a teror, na straně druhé volili metodu cíleného podporování některých skupin obyvatelstva. 

Morálka stranou    

Osvědčená praktika „cukru a biče“ fungovala v Německu a Němci ji zaváděli také v protektorátu. Podle meziválečného národohospodáře Ladislava Feierabenda docházelo k ničení mravních sil národa, které navazovalo nejen na ono zvýhodňování ale také přímo existující korupci a uplácení. Nijak ojediněle přitom Češi udávali Čechy. Možná více, než bychom chtěli připustit. Ovšem připočteme-li si k tomu tehdejší „realistické“ výzvy k akceptování okupantů, varování před zbytečnými iluzemi a tezí, že zásadní je přežít nikoliv postavit se zlu, což někdy hraničilo až s kolaborací, tak morálka národa byla přinejmenším zasažena. Mravní hodnoty atrofovaly a častokráte se i vytrácela naděje na lepší zítřek.  

Pět stran

Spisovatel a novinář Jan Drda už od mládí psal povídky a hry pro ochotnické divadlo. V období 1. republiky působil jako novinář a hned po skončení 2. světové války otiskl deník Práce jeho pětistránkovou povídku nazvanou Vyšší princip. V roce 1946 vyšla společně s dalšími v knižním souboru nazvaném Němá barikáda. Údernost povídky Vyšší princip oslovila dokumentaristu Jiřího Krejčíka, který chtěl nejprve natočit na její motiv krátký film. Posléze ale vznikl filmový scénář a v roce 1960 byl do distribuce uveden Krejčíkův stejnojmenný film. 

Hlavní postava, klasický filolog profesor Málek, dle Drdova popisu neohrabaný a ve zmačkaném obleku, vyučuje na gymnáziu.„Vyšší princip mu žáci říkali hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas překryl jeho občanské jméno,“ píše spisovatel.

Příběh se ale odehrává v červnu 1942. Právě tehdy se podařilo československým parašutistům vyslaným z Velké Británie v rámci akce Anthropoid smrtelně zranit protektora Heydricha. Nacisté začali řádit, vyhlásili stanné právo. Popravy a zatýkání nebraly konce. Přesto si někteří během vyučování dělali z Heydrichovy smrti legraci. Do školy přišlo gestapo a tři zatčení studenti byli následně popraveni – i přesto, že jejich třídní učitel na gestapu prosil o milost pro ně.

Druhého dne tento zdánlivě nepraktický profesor nejenže neodsoudil chování daných studentů, ale pronesl ke studentům zásadní větu: „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“  Vysvětluje dále, že protestuje tak, „jako každý slušný člověk musí protestovat.“ 

Velká odvaha

Nešlo však pouze o vymyšlený příběh. Shodovalo se nejen dobové zasazení příběhu, ale také hlavní postava učitele a studenta. Událost se odehrála ve městě Příbram, kde Jan Drda sám studoval a na gymnáziu, které sám absolvoval. A předlohou pro hlavní postavu pedagoga byl ředitel ústavu dr. Lukeš, „který byl uznávanou osobností a nepodroboval se nacistickým pokynům. Například odmítl z knihovny vyřadit knihy ´rasově´ nevhodných autorů a k tomu bylo třeba velké odvahy,“ vysvětluje historik Vojtěch Kyncl. V červnu 1942 na tomto gymnáziu probíhaly maturity. 

Jeden ze studentů třídy sexta B Antonín Stočes si ve třídě listoval časopisem Zdroj s podtitulem ´zábavy a poučení´. Když uviděl fotografii Adolfa Hitlera, danou stránku vytrhl a zahodil. Ovšem to by ho nesměl vidět jeho spolužák Červenka, který do dané třídy propadl. Spolu s dalším oktavánem Kepkou, ze kterého se stal nadšený „nový německý občan“, spolužáka Stočese udali. Je obtížné rekonstruovat, jak k onomu udání došlo. Podle jedné z verzí se Kepkova rodina přátelila s tehdejším šéfem německé bezpečnostní služby Herbertem Teuflem, který se tak mohl o dané události dozvědět v rámci neformálních setkávání.

V každém případě byl student Antonín Stočes spolu se svým otcem Vojtěchem zatčen, stejně tak i ředitel příbramského gymnázia dr. Lukeš. Odvezli je do věznice v Táboře, kde 21. června 1942 popravili učitele Lukeše a osm dní na to i otce a syna Stočesovy. 

Trest?

Motiv odplaty v povídce ani ve filmu nenalézáme a odpovědi zůstávají na čtenáři či na divákovi. Jak se vyrovnat s podlostí, zradou, udavačstvím? Kde leží hranice, za níž už není možné zajít? Má se člověk postavit zlu, i když nemá velkou naději na úspěch? A jakou roli hraje, či má hrát, etika ve společnosti, kde člověk volí mezi svědomím a vlastním životem?

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Ve skutečném příběhu se ale pomyslné „boží mlýny“ objevují. Udavač Červenka se tak špatně učil, že gymnázium nedokončil a po válce stanul dokonce před soudem. Potrestali jej patnácti lety, byť byl po osmi letech předčasně propuštěn. Pracoval jako lesní dělník a zabil ho padající strom. Druhý udavač to měl o něco jednodušší. Kepka vstoupil do německé armády a působil v letecké divizi. Sestřelili ho a zajali, ale konce války se dočkal a od roku 1948 žil ve Spolkové republice Německo.  

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií:

    © Československý státní film




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda
Vesmír

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

O psy po zesnulé královně Alžbětě II. se podle britských médií bude starat její syn Andrew. (foto: Profimedia)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907