Wernher von Braun: Nacistický otec americké kosmonautiky (1.)

14.10.2018 - Karel Pacner

Nejdříve ho měli Američané za nacistu a zakázali mu zasáhnout do boje o první družici. Když ji však nakonec do vesmíru vypustil, stal se z něj národní hrdina USA

<p>Wernher von Braun se sbírkou „svých“ raket</p>

Wernher von Braun se sbírkou „svých“ raket


Reklama

Později Wernher von Braun vzpomínal: „Sedmého září 1944 jsme se konečně dočkali. Naše ‚hračka‘ se stala ničivou zbraní. U Haagu odpálili první V-2…“ Samozřejmě mluvil o nacistické zbrani odvety číslo 2, tedy Vergeltungswaffe 2. Ještě začátkem roku 1945 vyráběli vězňové v podzemní továrně Mittelwerk 690 kusů měsíčně, poslední sjely z pásů v polovině března. Když pak 11. dubna osvobodili tábor Dora Američané, našli tam na 800 polomrtvých trestanců.

Svobodný pán

Životní dráhu Wernhera von Brauna určilo jeho setkání s Hermannem Oberthem na počátku 30. let. Mladý student vstoupil do Společnosti pro kosmické lety neboli Verein für Raumschiffahrt (VfR) a věhlasnému profesorovi při jeho druhém berlínském pobytu zpovzdálí asistoval.

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun pocházel ze starobylého rodu pruské statkářské šlechty. Narodil se 23. března 1912 ve Wirsitzu (dnešním polském Wyrzysku) do rodiny barona a majitele slezského panství Magnuse von Brauna. Ve čtrnácti letech si sestavil jednoduchý hvězdářský dalekohled a vzdálené světy mu učarovaly. Zapsal se na berlínskou techniku a jako osmnáctiletý student pomáhal členům VfR při pokusech na vojenském cvičišti na berlínském předměstí Reinickendorf s konstrukcí malých raket.

Mezery ve smlouvě

Už dříve hledalo velení německé armády skulinky ve Versailleské mírové smlouvě, která omezovala její stavy a výzbroj. Pod vedením plukovníka profesora Karla Beckera vznikl ke konci roku 1929 návrh na vývoj bojových raket, neboť na tento typ zbraní zmíněná dohoda, podepsaná po první světové válce, nepamatovala. Na jaře roku 1930 určilo ministerstvo vedoucím nově vytvořené raketové skupiny pětatřicetiletého kapitána dělostřelectva Waltera Dornbergera.

Od léta pak jeho tým pracoval na střelnici v Kummersdorfu a k této vojenské skupině se 1. října téhož roku připojil i von Braun. První raketu nazvali armádní odborníci A-1 – „A“ jako „Aggregat“. Jednoduchá, takřka 1,5 m dlouhá a 150 kg těžká střela překonávala vzdálenost až 5 km. Poháněl ji motor von Brauna a Waltera Riedela o tahu 2 943 N (newtonů), spalující alkohol a kapalný kyslík. Při premiérovém vypuštění v srpnu 1932 dosáhla výšky 30 m. 

Vojáci však požadovali střelu, která bude létat na vzdálenost 50 km, a von Brauna jmenovali technickým šéfem projektu. Začátkem roku 1936 určili Dornberger, von Braun a Riedel parametry nové rakety A-4, budoucí V-2: měla měřit 13 m a dopravit 1 t trhavin na vzdálenost 250 km. Na zkoušení dálkových střel byl ovšem Kummersdorf malý. Hledalo se proto nové místo, nejlépe na pobřeží, aby se mohla zařízení vypouštět nad moře. Volba padla na Peenemünde, kde poté vzniklo několik samostatných ústavů zabývajících se vývojem raket, nových typů letadel a leteckých motorů. Na jaře roku 1937 se tam z Kummersdorfu přesunulo 123 odborníků a 226 dělníků.

Zklamaný vůdce

V březnu 1939 navštívil starou raketovou stanici v Kummersdorfu sám Adolf Hitler. Plukovník Dornberger a von Braun mu předvedli hoření dvou motorů na zkušebních stavech a ukázali mu raketu A-3 – vůdce byl však zklamán. „Nelíbilo se mu, že se raketa musí plnit dvěma různými kapalnými hmotami a že má dvě nádrže,“ uvedli Jiří Kroulík a Bedřich Růžička v knize Vojenské rakety. „On sám spoléhal na sílu letectva a tankových vojsk. Úspěšné tažení v Polsku jako by potvrzovalo jeho názor – válku je možné vyhrát i bez raket. Dva týdny po porážce Polska doporučil omezit rozpočet raketového ústavu.“

Přesto měsíc po útoku na Polsko, 1. října 1939, raketa A-3 poprvé úspěšně odstartovala. Vypustili jich celkem 25, část dosáhla výšky 15 km a vzdálenosti 18 km. Další osud těchto strojů byl ovšem nejistý. Nikdo totiž nevěděl, zda se z nich podaří vytvořit efektivní zbraň. Raketa A-4 vybuchla 18. března 1942 po týdnech zkoušek. Následovaly další dvě havárie a teprve čtvrtý pokus 3. října téhož roku se zdařil: stroj dosáhl výšky 90 km a po 130 km letu dopadl 4 000 m od plánovaného cíle. A-4/V-2 měřila nakonec 14 m, u paty měla průměr 3,5 m, z 13 t hmotnosti připadalo 9 t na palivo a na vzdálenost asi 300 km dopravila až 1t nálož. Díky rychlosti 5 632 km/h ji navíc stíhačky nedokázaly sestřelit.

Na vrcholu tajné slávy

Podle Dornbergera byl von Braun víc organizátorem než konstruktérem. Mladý doktor překypoval nápady, ale často fantastickými, a Riedel jim musel dávat realističtější podobu. „Za hlavního tvůrce raketového motoru je třeba v daleko větší míře považovat Waltera Thiela,“ napsali Kroulík a Růžička. „Na základě jeho výzkumů byla učiněna důležitá rozhodnutí o výběru pohonných hmot, o jejich nejvhodnějším směšovacím poměru, o nejvýhodnějším tvaru spalovací komory i o vlivu neúplného spalování.“

Rakety každopádně vzbudily zájem druhého muže říše Heinricha Himmlera. V prosinci 1942 přijel do Peenemünde a von Braunovi nabídl: „Mám volný přístup k vůdci a mohu vám pomoct.“ Koncem června 1943 se na základně objevil znovu a dva týdny nato dostala raketová střelnice novou pracovní sílu – první vězně z koncentračního tábora Buchenwald.

I Hitler se o rakety opět zajímal. Sedmého července 1943 promítli generál Dornberger, von Braun a Ernst Steinhoff vůdci a vojenským velitelům v krytu ve Východním Prusku film o prvním úspěšném startu A-4. Hitlera ukázky nadchly: okamžitě program zařadil mezi nejnaléhavější válečné úkoly a von Brauna jmenoval titulárním vysokoškolským profesorem.

V Dantově pekle

Po německých zbraních pátraly spojenecké tajné služby. První zprávu o základně v Peenemünde dostali Britové už v listopadu 1939, další podrobnosti o raketách dodávali do Londýna francouzští, polští a čeští odbojáři. A snímky z paluby průzkumných letadel nad severním pobřežím Německa přípravu raketových zbraní v tomto prostoru potvrdily.

V noci ze 17. na 18. srpna 1943 napadlo střelnici přes 600 bombardérů RAF: zničily část technického zařízení a obytných budov, přičemž zahynulo 735 lidí – včetně dvou předních odborníků Waltera Thiela a Ericha Waltera či vojenského velitele komplexu generála Chamiera-Glyczinského

Němci museli vývoj a výrobu A-4 decentralizovat, což znamenalo asi dvouměsíční zdržení. Produkci převedli do podzemní továrny Mittelwerk ve štolách hory Kohnstein poblíž Nordhausenu. Prvních 107 politických vězňů přesunuli z Buchenwaldu do tábora Dora v srpnu 1943 a brzy jich tam pracovalo na 12 tisíc. Teplota v podzemí se pohybovala mezi 8 a 9 °C a vlhkost byla 90%. Dokonce i ministr válečného průmyslu Albert Speer označil továrnu za Dantovo peklo – ale nijak nezakročil.

Dobrovolně do zajetí

Začátkem dubna 1945 nařídil Himmler veliteli stanice Peenemünde pečlivě uložit veškerou dokumentaci do beden, demontovat stroje a budovy vyhodit do povětří. Chtěl totiž zmíněné kapacity zachránit, aby mohl ve vhodné chvíli zahájit protiútok novými převratnými zbraněmi z „alpské pevnosti“. Na 500 odborníků pak nasedlo do aut a vyrazilo k jihozápadu. Většina z nich přitom doufala, že cestou najdou ochranu u Američanů. Ubytovali se v hotelu Ingeburg v alpském Oberjochu. Druhého května poslal von Braun do údolí svého bratra Magnuse, který uměl anglicky, aby vyhledal americké vojáky. Skupinu nakonec zajistili příslušníci rozvědky Paperclip.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Rudá armáda našla Peenemünde a Mittelwerk vybrakované, ale objevila část dokumentace i některé nekompletní kusy V-2. Zajala rovněž několik německých odborníků, byť druhořadé úrovně. Největší podíl německého vojenského vědeckého potenciálu odkryli Američané: přes 340 vagonů naložili zařízením pocházejícím jen z podzemí u Nordhausenu, tedy z území, jež patřilo do sovětského okupačního pásma. Nacházelo se tam rovněž 68 exemplářů V-2 a 12 000 t součástek na další rakety. „Německá V-2 uspořila americkému zbrojařskému vývoji padesát milionů dolarů a pět let výzkumné práce,“ napsal vojenský velitel akce generál Holger Toftoy. „Kdyby můj štáb tyto rakety z Německa nepřivezl, byli bychom jen upachtěnými začátečníky.“

Pokračování příště

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907