Za čajem a hedvábím: Kuang-čou patřilo k největším obchodním střediskům

Čína Více informací

Pro Evropany, s výjimkou Rusů obchodujících v Kjachtě na rusko-čínské hranici, byl obchod jinde v Číně zakázán. Kuang-čou se tak stal jakýmsi „zlatým ghettem“ plným bohatství, nejrůznějších národů a kultur, uzavřeným světem přísně vynucovaných pravidel i neopakovatelného kouzla. 

V rytmu monzunu

Příjezd a odjezd plavidel do Kuang-čou určoval monzunový rytmus. Lodě připlouvaly od června do září a odplouvaly od listopadu do února. Během celého roku tu přistávala i menší plavidla cestující okolo Filipín. Evropské lodě nejprve zakotvily v přístavu v Macau. Takzvaný supercargo, obchodník najatý vlastníkem nákladu na lodi a zodpovědný za veškeré obchodní transakce (po kapitánovi byl druhou nejvýznamnější osobou na palubě), zde vykonal zdvořilostní návštěvu u portugalského guvernéra ve městě. Získal tak informace o politické a ekonomické situaci v Kuang-čou. 

Lodě poté pluly na sever do místa, jemuž Číňané říkali Tygří brána (dnešní Humen) a Evropané Bocca Tigris, Tygří tlama. Šlo o úzkou soutěsku mezi ostrovy v ústí Perlové řeky do Jihočínského moře, jejíž skály údajně připomínaly tygří hlavu. Na skalách se tyčilo několik čínských pevností střežících vjezd do Kuang-čou. Tady lodě čekaly na vstup do Huangpu, kotviště ležícího necelých 20 kilometrů před Kuang-čou.

Čínský čaj

Nejvýnosnějším v Kuang-čou kupovaným produktem byl po více než sto let čaj. Často přinášel až 100% zisk. Tvořil naprostou většinu nákladu a jeho dovoz v 18. století trvale rostl v závislosti na tom, jak do evropské společnosti pronikalo pití čaje. Čínský čaj v tomto období neměl konkurenci, ve velkém se v té době téměř nikde jinde nepěstoval. Kvalitní čajové lístky rostly především v oblasti mezi Nankingem a Fu-čou, horší kvalitu měly ty na horním toku řeky Jang-c'-ťiang.

Keřík čaje žije 10 až 12 let a rodí každý čtvrtý rok. První sklizeň probíhá koncem března a začátkem dubna. Tyto nejmladší lístky tvořily takzvaný císařský čaj, který byl nejlepší a nejdražší a téměř vůbec nepřišel na trh. Druhý sběr probíhal v květnu a červnu. Tehdy se sbíraly rozvité šťavnaté listy, z nichž pocházelo nejvíce běžných čajů. Poslední srpnový sběr dával hrubší, levný čaj.

Všechny druhy čaje pocházely z téže rostliny, dělil je od sebe jen stupeň a způsob fermentace. Čaj byl nejprve zavadnut proudícím vzduchem, následně se nechal za kontrolované teploty a vlhkosti zoxidovat. Poté se sušil, aby se zabránilo další oxidaci. Následně se třídil podle velikosti a kvality lístků. Do Evropy byl dovážen v bedničkách pokrytých olověnou vrstvou. Ta zajišťovala čerstvost čaje během dlouhé cesty po moři. 

Hedvábí a porcelán

Až čtvrtinu dováženého zboží mohlo tvořit hedvábí, především hotové látky. Obchodní společnosti většinou podrobně specifikovaly, jaké typy, barvy, vzory a množství mají být nakoupeny, občas dávaly supercargům i vzorky látek a stanovovaly maximální nákupní ceny. Obchodníci dělali vše proto, aby zadání vyhověli, ale hedvábí byla poslední komoditou, která přicházela na kuangčouský trh, a protože evropské lodě nemohly promeškat dobu vhodnou k návratu do Evropy, supercargové často nakupovali hedvábí, které prostě bylo k dispozici. 

TIP: Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

Třetím nejpoptávanějším zbožím byl porcelán. Zpočátku nebyl v Evropě tolik populární, ale jeho obliba stoupala, jak se šířilo pití čaje. V Číně byl porcelán levný a často se nakupoval jako pacotill – zboží legálně dovážené námořníky a supercargy na základě smlouvy s výsadní obchodní společností. Pocházel především z provincie Kchang-si, kde se nacházely proslulé doly na kaolín. Bohatí Evropané si tak začali objednávat jídelní servisy se specifickými znaky, které byly často používány jako obchodní dary. Pokud nebyl k dispozici porcelán s předepsanými vzory nebo nebylo možné z časových důvodů zadat výrobu podle vzoru, do Evropy putoval běžný porcelán bílé a modré barvy.