Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

19.10.2019 - Nikol Patíková

Hedvábná stezka víc než 1 600 let spojovala Čínu se západním světem. Voněla kořením, cinkala mincemi, a především se po ní přepravovalo tolik žádané hedvábí. Jaký měla pro obě části planety význam a proč nakonec zanikla?

<p>Čingischánovo vraždění udělalo z hedvábné stezky paradoxně bezpečnější místo pro obchod.</p>

Čingischánovo vraždění udělalo z hedvábné stezky paradoxně bezpečnější místo pro obchod.


Reklama

Ačkoliv se o hedvábné stezce hovoří v jednotném čísle, zdaleka nešlo o jedinou souvislou „dálnici“, nýbrž o celý systém cest vedoucích od západu k východu napříč Asií. Trasy, měřící celkově kolem 9 000 km, se v průběhu času proměňovaly následkem klimatických či politických událostí. Přesto lze mezi nimi vysledovat jednu hlavní, po níž putovalo nejvíc zboží. 

Karavany kráčely v dobře vyšlapaných koridorech a čítaly stovky, ale někdy i tisíce zvířat a lidí. Po stezce proudily nejrůznější komodity: Kromě hedvábí, o něž panoval největší zájem, se jednalo o drahé kamení, koření, látky, zvířata, sklo i otroky. Východ nejvíc žádal slovanské otrokyně z Ruska a pobřeží Jadranu. I proto se dnes v mnoha jazycích výraz pro otroka odvozuje od latinského pojmenování pro Slovana, „sclavus“, které stezka pomohla rozšířit do germánských a románských jazykových oblastí. 

Trasa však neměla jen obchodní význam, ale také informační. Tvořila jakýsi most mezi Asií a Evropou, po němž se kromě cenného zboží šířilo rovněž náboženství, vědomosti či technologie – například za umění výroby papíru vděčíme právě Číně.

Píše se první kapitola

Hedvábná stezka původně nevznikla za obchodním účelem. Číňané věřili, že jejich země leží uprostřed světa obklopena ze čtyř stran nepřáteli, a „říše středu“ tak neustále čelí ohrožení. Nešlo o žádnou kosmologickou fantazii, nýbrž o obraz tvrdé reality. Na Čínu trvale útočily barbarské, zejména turkicko-mongolské kmeny. Císař Wu-ti z dynastie Chan proto roku 138 nebo 133 př. n. l. vyslal velitele palácové stráže Čang Čchiena, aby navázal spojenectví s národem Jüe-č’, sídlícím západně od Číny. 

Čang výzvu přijal a vydal se do neznámých krajin. Netušil ovšem, že strastiplná pouť potrvá několik let. Při cestě za spojenci, kteří měli Čínu ochránit mimo jiné před Huny, padl na několik let právě do jejich zajetí, ale nakonec uprchl. Když se pak dostal do cíle, Jüe-č’ové společné tažení proti Hunům odmítli. Ačkoliv se Čang vrátil s nepořízenou, pokud jde o spojenectví, přinesl císaři alespoň velice užitečné informace o zemích, jimiž procházel. Navíc přivedl ceněné koně z Ferganské kotliny, odolnější než domácí plemena. S jejich pomocí vybudovali Číňané kvalitní lehké jezdectvo a později s ním Huny porazili. Díky tomu ovládli a zabezpečili Tarimskou pánev, navázali trvalé diplomatické styky se Střední Asií a zahájili výměnu zboží. Tak započala historie slavné hedvábné stezky.

Všichni touží po hedvábí

Obchodníci ze západu okamžitě začali prahnout po „plátěné mlze“, jak hedvábí nazývali. Čína naopak ukájela touhu po dobrých koních, kterých se imperiální armádě nikdy nedostávalo. Těsně před přelomem letopočtu doputovaly hedvábné látky přes Kušánskou říši ve Střední Asii a Parthskou říši na Blízkém východě až do Říma. 

TIP: Dějiny tkané látkami: Odkud se vzala vlna, bavlna, kašmír a další materiály?

Římané prý hedvábí poprvé spatřili v bitvě s Parthy u Karrh v roce 53 př. n. l., a jednalo se o osudové setkání. Ačkoliv Parthové čelili čtyřnásobné přesile, dokonale morálku nepřítele podlomili: Před střetem údajně na bojišti pomocí bubnů vyluzovali hluboký dunivý zvuk, jenž připomínal vrčení ohromného zvířete, zatímco obrnění jezdci se zahalili do kožešin. Těsně před útokem je pak odhodili, a černá masa nepřátel se tak v okamžiku proměnila v zářící linii kovu a barev. Nejvýraznější prý byly honosné hedvábné praporce vlající ve větru, které už tak nervózním vojákům vyrazily dech. Následující úder těžce obrněné kavalerie římské linie neustály a následovala jedna z nejpotupnějších porážek v historii impéria. Jakkoliv bylo ponížení hořké, zájem o zázračnou látku v Římě rychle rostl a záliba v něm se záhy přelila i do zbytku říše. 

Lepší obchod než válka

Vzácný materiál samozřejmě nebyl pro každého a vyvažoval se zlatem. Hedvábí se brzy stalo synonymem pro luxus a patřilo k povinné výbavě všech evropských boháčů, kteří se nechtěli ztrapnit před sobě rovnými. Rostoucí poptávka generovala úžasné zisky a zainteresovaným osobám rychle došlo, že obchod a z něj plynoucí poplatky a cla znamenají požehnání pro státní kasu. Ve 2. století se tak čtyři velké říše – Římská, Kušánská, Parthská a Čína – společně dohodly, vytvořily diplomatická zastoupení a podílely se na zabezpečení obchodní trasy.

Přes veškerou snahu vládců však zůstala cesta karavan velmi riskantní. Nejenže nebylo možné celou stezku efektivně hlídat a vždy se našla místa, kde se lapkům a loupežníkům dařilo. Obchodníci také museli čelit pouštnímu podnebí, na něž často nebyli zvyklí. Vznikaly proto tzv. karavanseráje, orientální hostince v oázách a ve městech, které poskytovaly místo k odpočinku pro lidi i zvířata a také bezpečí před kriminálníky.

Celou hedvábnou stezku zdolal jen málokdo. Zboží se směňovalo a prodávalo štafetovým obchodem se sousedními zeměmi. Palmýra, jako jedno z nejdůležitějších měst Blízkého východu, sloužila coby dopravní uzel. Nejprve se tam sbíhaly obchodní cesty ze středomořských přístavů. Dál karavany putovaly přes Bagdád do perské Ekbatany, což je dnešní Hamadán, a do Reje, současného předměstí Teheránu. Odtud stezka vedla až do slavného Mervu v Turkmenistánu.

Rozhodně však nešlo o jednosměrnou záležitost. Zatímco z Číny do Evropy putovalo hedvábí, porcelán a papír, v opačném směru proudily mimo jiné koberce, závěsy či gobelíny. Číňané sice dokázali „utkat mlhu“, ale techniku zpracování vlny, lnu a výrobu koberců neovládali. Proto na ně tyto kusy dělaly obrovský dojem.

Rozkvět a masakry

K rozkvětu hedvábné stezky paradoxně přispěl jeden z nejkrvavějších masakrů v dějinách lidstva. Ve 13. století se mongolské kmeny pod vedením Čingischána sjednotily a vyrazily na dobyvačné tažení ve víře, že existuje-li pouze jeden vládce nebes, měl by i na zemi vládnout jediný vůdce. Proto se Velký chán rozhodl všechny nepoddajné konkurenty zlikvidovat ničivou silou. Mongolské kmeny zmasakrovaly miliony lidí, vylidnily celé oblasti a na víc než sto let obsadily téměř celou Asii, včetně Číny.

Když potom vraždění ustalo, říše se stabilizovala, a aby se nerozpadla, musela zavést systém efektivní komunikace i obchodu. Téměř celá stezka se dostala pod mongolskou nadvládu a nová říše ji bezezbytku využila. Tzv. mongolský mír zajistil poutníkům do té doby nevídaný stupeň ochrany, protože mongolské hlídky si dokázaly se škůdci rychle a brutálně poradit. Čínští inženýři ve službách nových pánů vybudovali silnice a podél nich řadu pevností, odkud lokální úředníci spravovali dobytá území. Obchodní život na stezce se vrátil do klidných kolejí. 

Konec zlatého věku

Ve 14. století začal v Asii budovat své impérium vojevůdce Tamerlán. Na rozdíl od Mongolů však netoužil ani tak vytvořit říši, jako spíš vydrancovat veškeré dostupné bohatství světa. Jeho krvavé spády dokonce předčily nejhorší mongolské excesy a tam, kde se Mongolové často spokojili s otevřením městských bran a zaplacením výkupného, Tamerlán vypaloval a srovnával se zemí. Odhaduje se, že jeho vládu nepřežilo 17 milionů lidí, zhruba 5 % světové populace. Uprostřed chaosu a mrtvých nezbyl nikdo, kdo by obchodoval

TIP: Nová Hedvábná stezka: 93 tisíce kilometrů dlouhá vysokorychlostní železnice

Po Tamerlánově smrti se jeho říše rozpadla a západní Asii začali ovládat osmanští Turci. Zavedli vysoká cla, takže se evropským kupcům přestával obchod vyplácet. I proto podnikali průzkumné plavby, při nichž se snažili najít do orientu jinou cestu. Na východě jim však přístup znesnadnila Čína, která se před světem zcela uzavřela a komunikovala pouze skrz své přístavy. Obchody se tak přesunuly na moře, přičemž trasa vedla kolem Malajského poloostrova a Cejlonu až do Perského zálivu. V 15. století, zhruba po 1 600 letech existence, pevninská podoba hedvábné stezky zanikla a s ní zmizel i kus živoucí historie. 

Kde se vzalo jméno?

Komu vděčíme za pojmenování hedvábné stezky? Původně se jí tak určitě neříkalo a v čínských historických pramenech lze dohledat pouze obecné názvy jednotlivých větví, jako severní, jižní či přímá cesta apod. Pojem „hedvábná stezka“ vymyslel německý baron Ferdinand von Richthofen, všestranně nadaný vědec a cestovatel. Studoval geologii i další přírodní vědy a v roce 1860 se coby člen Říšského geologického ústavu ve Vídni vydal do Číny, aby tam prováděl geologický a geografický průzkum. Legendární spojení se pak brzy stalo všeobecně přijímaným pojmem.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velryby se potápějí za potravou a z hlubin stoupají zpět, pouze když se potřebují nadechnout. U hladiny pak vypouštějí výměšky bohaté na železo a dusík, jež slouží fytoplanktonu k růstu. 

Zajímavosti

Zmrzlý skřivan ze severovýchodní Sibiře

Věda

Šílený Mike s raketou na parní pohon

Vesmír

 Rozbíjení zvonů v rámci jejich rekvizice, Čechy 1915

 

Válka

Dvojbarevné oko

Sibiřský husky se pyšní zářivýma modrýma nebo hnědýma očima, přičemž se občas stává, že každé oko má jinou barvu. Dokonce dochází i ke křížení přímo v jednom oku, kdy je část modrá a zbytek hnědý. Psi jsou částečně barvoslepí a vidí některé odstíny žluté a modré. Ostatní barvy se jim jeví jako odstíny šedi.  

Zajímavosti

Brusinky s citrusy fungují jako účinná dezinfekce

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907