Záhada Einsteinovy mysli: Čím byl géniův mozek unikátní?

Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě ráno, když Albert Einstein pronesl slabým hlasem cosi německy a vydechl naposledy. Sestra, která ho hlídala, jazyku nerozuměla, a poslední slova geniálního teoretického fyzika a jednoho z nejvýznamnějších vědců historie tak zůstávají tajemstvím. Před svou smrtí, k níž došlo 18. dubna 1955, se však autor obecné teorie relativity vyjádřil zcela jasně: Jeho tělo mělo být co nejdřív zpopelněno a rozprášeno na nezveřejněném místě. Přestože se už za života stal slavnou osobností, uchoval si Einstein skromnost a odmítal představu, že by lidé na jeho hrob houfně chodili, nebo jej dokonce uctívali. 

Patolog Thomas Stoltz Harvey měl ovšem jiné plány: Při ohledání těla určil jako příčinu smrti prasklou břišní aortu – načež při pitvě z lebky zesnulého myslitele tajně ukradl mozek. Rodině se svěřil až poté, co bylo tělo zpopelněno, a nutno dodat, že Einsteinův syn Hans nepřijal zprávu dobře. Harvey ho však nakonec přesvědčil, aby zcizený orgán uvolnil pro vědecké zkoumání, a tak se začal psát kontroverzní příběh zřejmě nejslavnějšího mozku v dějinách.

Čekání na zázrak

Harvey orgán zvážil – měl zcela průměrných 1 230 gramů – pečlivě vyfotil, nechal zachytit portrétistou, který předtím maloval jeho děti, a poté jej převezl do laboratoře na University of Pennsylvania. Tam ho podle některých zdrojů rozřezal na 240 částí, z nichž si některé nechal a jiné rozeslal předním neuropatologům. Jeho hlavní motivací přitom bylo odhalit fyziologický projev či zdroj Einsteinovy geniality. „Do toho mozku vkládal velkou naději,“ vysvětluje Carolyn Abrahamová, která o Harveyho pokusu napsala knihu Génius v hrsti: Bizarní odysea Einsteinova mozku. „Řekla bych, že se zkrátka marně pokoušel proslavit ve světě medicíny. A pak mu jednoho dne na pitevním stole ‚přistál‘ Albert Einstein, tak se chopil šance.“ 

Kontroverzní krok se však Harveymu příliš nevyplatil. „Zda mozek ukradl pro sebe, nebo v zájmu vědy, se dnes těžko odhaduje. Pravdou zůstává, že tím proti sobě poštval řadu lidí,“ konstatuje novinář Michael Paterniti. Patolog totiž sliboval senzační objevy, s nimiž se mu zcela jistě ozvou odborníci, kteří od něj obdrželi vzorky. Jenže léta plynula, a průlomové studie nepřicházely: Vědci ho buď zpětně nekontaktovali, nebo z jejich testů vyplývalo zcela nepochopitelné zjištění, že byl géniův mozek naprosto obyčejný. A s takovými závěry se Harvey rozhodně chlubit nechtěl, proto dál čekal a mlčel – až se na něj nakonec zapomnělo. 

Poklad místo majonézy 

V roce 1978 však novinář Steven Levy začal po zcizeném orgánu pátrat a podařilo se mu Harveyho vystopovat v kansaské Wichitě. Lékař se s ním původně nechtěl příliš bavit, Levy však vytrval a nakonec ho přesvědčil. „Byl introvertní a slušný. Z rozhovoru čím dál jasněji vyplývalo, že je na svou práci a výzkum hrdý. Jen mi nějak nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč za bezmála třiadvacet let nepublikoval žádnou studii,“ vzpomíná Levy. Když pak Harveyho požádal, zda by mu mohl ukázat snímky Einsteinova mozku, patolog se údajně usmál, šel do rohu místnosti a z kartonových krabic naskládaných na sebe sundal malou chladničku na pivo. Potom se natáhl pro bednu s nápisem Costa Cider a vylovil z ní několik sklenic s ostatky génia… 

Patolog Thomas Harvey přišel kvůli ukradenému mozku o práci a rovněž se mu rozpadlo manželství. (foto: Alamy)

Z rozhovoru vznikl článek, jenž k Harveymu opět přitáhl pozornost světových vědců: Časopis Science s ním zveřejnil interview, a novináři dokonce stanovali na trávníku před jeho domem. Ozvali se rovněž další odborníci, kteří žádali o vzorky mozku pro nové přezkoumání. Byla mezi nimi také Marian Diamondová z University of California, jíž Harvey poslal čtyři kusy orgánu o velikosti kostky cukru ve sklenici od majonézy Kraft Miracle Whip. A právě tímto pro mnohé nepochopitelným činem odstartovala éra „objevů“.

Unikátní, ale průměrný

První studie týkající se zmíněného orgánu spatřila světlo světa až v roce 1985, napsala ji právě Diamondová a otiskl ji časopis Experimental Neurology. Vědkyně v ní uvedla, že v jednom ze zaslaných vzorků objevila vyšší koncentraci tzv. neuroglií, tedy podpůrných buněk neuronů. Nález neměl žádné konkrétní spojení s Einsteinovou výjimečností, ale představoval anomálii, a tudíž se zdálo, že badatelka učinila první krok k odhalení zdroje fyzikovy geniality. 

V roce 1996 zveřejnil Britt Anderson z University of Alabama studii o prefrontální kůře vědcova mozku. Při jejím zkoumání zjistil, že se v ní sice nachází průměrný počet buněk, ale jsou mnohem kompaktnější – více natěsnané. Anderson proto předpokládal, že díky kratší vzdálenosti, na kterou se přenášely impulzy, mohl fyzik rychleji zpracovávat informace.

Kde sídlí inteligence?

Sandra Witelsonová z kanadské McMaster University srovnávala o tři roky později Einsteinův mozek s kontrolní skupinou na základě fotografií. Došla přitom k závěru, že se odlišoval velikostí dolního parietálního lalůčku, který se pojí s matematickým myšlením a prostorovým vnímáním. Jmenovaní vědci se zkrátka shodovali, že je fyzikův řídící orgán speciální. A všichni tvrdili, že by mohl posloužit k objevu neurologických předpokladů pro inteligenci. Bohužel se však opírali spíš o dohady vycházející z pseudovědeckého oboru eugeniky nebo o výsledky špatně vedených experimentů.   

Problém studie z roku 1985 spočívá mimo jiné v tom, že Diamondová a její kolegové věděli, který testovaný vzorek náležel Einsteinovi, což stáčelo pozornost jeho směrem. Dále jej vědci srovnávali s kontrolní skupinou orgánů od lidí ve věkovém rozpětí 47–80 let, v průměru tedy podstatně mladších než fyzik zesnulý v 76 letech. Nemluvě o tom, že mozky z kontrolního vzorku byly čerstvé, zatímco ten Einsteinův spočíval několik dekád „zakonzervovaný“ ve sklenicích. 

Sběratelé známek

Mozek člověka se v průběhu života proměňuje v závislosti na činnostech, jimž je vystaven, a vědci dokonce hovoří o jeho plasticitě. Studie totiž ukazují, že se strukturální spoje centra nervové soustavy, které jsou vidět na magnetické rezonanci, změní každých sto dní o 13 %. „Je takřka nemožné určit, s jakými mozkovými rysy jsme se narodili a jaké se utvořily na základě našich zkušeností,“ uvádí Timothy Verstynen z Carnegie Mellon University. Díky skenování lze například odlišit mozky běžné populace a londýnských taxikářů, kteří se musejí naučit extrémně komplikovanou mapu britské metropole. Dané odchylky jsou však velmi jemné a vystoupí na povrch pouze ve srovnání s velkým množstvím dalších vzorků. 

Psycholog Terence Hines vysvětluje: „Nemůžete vzít jeden unikátní mozek – a že takový máme v hlavě všichni – a říct: Aha! Našel jsem odchylku, která dělá z Terence Hinese sběratele známek!“ Aby mohli vědci odhalit nějaké rozdíly pouhým porovnáváním, museli by mít k dispozici desítky mozků od lidí, kteří zemřeli přibližně ve stejném věku jako Einstein a které s ním zároveň pojila řada zásadních rysů jako schopnost hovořit více jazyky či hrát na housle. Z takových pozorování by pak mohly vzejít základní teze a dále se prověřovat. K ničemu podobnému však zatím nedošlo, a zkoumání Einsteinova mozku tak připomíná spíš hledání mytického zřídla inteligence než vědeckou práci.

Naporcovat nožem 

Pro Harveyho se přitom stal géniův orgán kletbou a zdrojem zklamání: Patolog přišel o práci a celý život se mu obrátil naruby kvůli vytouženému mozku, který podle všeho nijak nevyčníval. Nešetrné skladování tkáně by se tak dalo vysvětlit despektem, což dokládá i dokument BBC z roku 1994, v němž Harveyho navštívil obdivovatel Einsteinovy práce Kendži Sugimoto: Japonec toužil po vzorku mozku a 82letý patolog mu vyhověl – vylovil orgán ze sklenice, položil ho na kuchyňské prkénko a přímo před kamerami „suvenýr“ pro Sugimota uřízl.

TIP: Lidský mozek pod lupou: Neurověda dnes dokáže měřit lásku i číst myšlenky

Podle doktora Elliota Krausse, který po Harveyho smrti v roce 2007 ostatky převzal, jsou příliš poničené, než aby se daly podrobit například rozboru DNA. Přesto prý trvá naděje, že je dokážou analyzovat budoucí pokročilé technologie. Do té doby zůstane Einsteinův mozek symbolem marného pátrání po zkratce, jež by lidem dopomohla k vyšší inteligenci. Připomínkou, že není důležité, jak náš řídící orgán vypadá, ale jak ho využíváme. A také ujištěním, že čistě z biologického hlediska nebyl Albert Einstein nijak výjimečný.