Od alkoholu a halucinogenních hub až po krevní transfuze. Historie dopingu ukazuje, že touha po vítězství nezná hranice

Jakkoliv jsou podpůrné látky spojovány především s posledními stoletími, nebyly pro sportovce ničím neznámým už ve starověku. Z dnešního pohledu by se však většinou nejednalo o závadná povzbuzovadla.

Odvěké posilování výkonnosti

Ve starověkém Řecku existovali odborníci, kteří sportovcům připravovali pokrmy z různých druhů mas, jež měly mít pozitivní vliv na výkonnost. Sofista Flavius Filostratos (2.–3. století) zase uvádí, že během olympijských her se pro účastníky pekl chléb s analgetickými vlastnostmi proti bolesti – jednou z přísad byl mák. Můžeme tak již v této době hovořit o existenci předchůdců nutričních specialistů a fyzioterapeutů.

Mezi problematičtější látky užívané starověkými sportovci patřil alkohol a různé bylinné odvary nebo halucinogenní houby. Alkohol mohl sloužit jako analgetikum a pomáhal závodníkům se při námaze znovu postavit na nohy, houby byly vyhledávány pro své povzbuzující účinky. Testování na alkohol při starověkých olympijských hrách můžeme označit za jakousi první antidopingovou zkoušku, kdy závodníci museli dýchnout na kontrolora, a když se prokázalo, že užili alkohol, nemohli soutěžit. Nicméně i tak se účastníci během her k této omamné látce uchylovali, její benefity jim stály za risk.

Kromě omezení alkoholu se ale při sportovních kláních zákazy určitých látek zaváděly jen málokdy. Dopingy praktikované v antice přetrvaly dlouho, největší popularitu si z nich do moderní doby díky odbourávání bolesti udržel právě alkohol. Obyvatelé Jižní Ameriky pro zlepšení výkonnosti zase žvýkali listy koky (též kokainovník pravý).

Podle zpráv Španělů, kteří během zámořských objevů dobyli oblast Peru, nebyla konzumace této rostliny, z níž se dnes vyrábí kokain, masově rozšířená. Droga byla podávána zejména těžce pracujícím nebo vojákům. Pojmem kokada se označovala délka trasy, kterou zvládli uběhnout na jednu dávku koky. Lidé si tedy byli vědomi vlastností rostliny zlepšujících tělesnou výkonnost, ale nedocházelo k jejímu většímu zneužívání.

Výhra za cenu života

V 19. a na začátku 20. století byl jednou z nejužívanějších substancí na podporu výkonnosti strychnin, který se podával buď v injekcích, nebo ho bylo možné vypít, jak učinil s dávkou brandy maratonec Thomas Hicks na olympiádě v roce 1904. Tento ve větších dávkách prudký jed dokáže při správné aplikaci zlepšit nervové vzruchy a snížit pocit únavy. Sluší se dodat, že Thomas Hicks po absolvování závodu zkolaboval a jen díky zásahu lékařů nezemřel.

Mezi další látky, které se v této době hojně používaly, patřil heroin, kokain nebo kofein, což není tak překvapivé, když uvážíme, že se tyto drogy daly běžně koupit v lékárně. Přelom v dopingu znamenaly nové pokusy v nacistickém Německu, kde se kromě amfetaminů začaly ve větší míře šířit i anabolické steroidy. Přes zákaz užívání drog, který vydala v roce 1928 Mezinárodní asociace atletických federací, nedocházelo k větším kontrolám.

Po druhé světové válce, s níž přišel obrovský rozmach v braní psychotropních látek, jako je pervitin, si sportovci stále dopřávali různé „koktejly“ na povzbuzení. K úmrtí vlivem užívání dopingu poprvé v moderní historii údajně došlo u britského cyklisty Arthura Lintona, který zemřel během závodu Paříž–Bordeaux v roce 1896 poté, co mu jeho trenér podal dávku trimethylu. Někteří badatelé se ale přiklánějí k oficiální verzi, že podlehl břišnímu tyfu. 

První potvrzené úmrtí v důsledku požití dopingu nastalo v roce 1960 na olympiádě v Římě. Cyklista Knud Enemark Jensen spadl během závodu a při převozu do nemocnice zemřel. Při pitvě bylo zjištěno, že si vzal několik druhů amfetaminů, které nakonec způsobily kolaps.

Na konci šedesátých let a v průběhu sedmdesátých let začala raketově stoupat obliba anabolických steroidů a doping se stal velkým problémem. Po několika úmrtích už však Mezinárodní olympijský výbor a další organizace jako Mezinárodní federace fotbalových asociací a Mezinárodní cyklistická unie přešly od pouhých deklarací k činům a začaly provádět antidopingové testování. Sportovci si vlivem toho hledali jiné způsoby povzbuzení.

V závěru 20. století se začal čím dál víc prosazovat krevní doping, který se hůře odhaluje. Praktikuje se například spaním v kyslíkovém stanu, což vede ke zvýšení podílu červených krvinek v oběhu.

Státem řízený doping

Ve sportu hraje roli politika a vítězství se stává otázkou prestiže a národní hrdosti, čehož využívají zvláště autoritářské režimy. V minulosti i v nedávné době se objevily případy, kdy se stát silně angažoval ve zvyšování výkonů svých sportovců. V tomto ohledu dosáhl obludných rozměrů doping ve východním Německu. Propracovaný systém v NDR nezahrnoval jen dospělé sportovce, ale i děti. Valná většina soutěžících dostávala anabolické steroidy nebo jiné látky na podporu výkonnosti. Jak navíc dokládají dokumenty Stasi (Ministerstva státní bezpečnosti) a výpovědi trenérů či lékařů, závodníci o těchto praktikách často neměli ani tušení.

Bývalý dráhový cyklista Uwe Trömer například uvádí, že ve vysokohorském tréninkovém centru v Etiopii dostával pravidelně injekce a tablety, po nichž se cítil lépe. Když se lékařů ptal, o jaké látky jde, zpravidla mu odpovídali, že to jsou vitaminy nebo prostředky pro rehydrataci. Kromě značného množství medailí si Trömer ze své kariéry odnesl silně poškozené ledviny, a tak ztělesňuje obě strany podporovaného dopingu – úspěchy i podlomené zdraví.

Celkově existuje přes 200 uznaných obětí užívání dopingu z bývalé NDR, které jen stěží dosáhnou na nějakou formu odškodnění. Většina těchto zločinů je už totiž promlčená. Z nedávné doby je nejvíce známý případ Ruska, které nechávalo manipulovat se vzorky na testování a organizovalo užívání zakázaných látek pro celé týmy. Tato maškaráda praskla po olympijských hrách v Soči roku 2014. Ruští sportovci byli buď suspendováni, nebo jim bylo zakázáno užívat národní symboly.