Proč ženy lépe rozpoznávají emoce druhých? Rozsáhlá studie naznačuje, že důležitou roli hraje také výchova

Představa, že ženy lépe rozpoznávají pocity druhých, dokážou uklidnit hádku a vědí, jak podpořit člověka v nesnázích, je hluboce zakořeněná v populární psychologii. Nová studie se rozhodla toto přesvědčení prověřit. Její autoři analyzovali téměř tři desetiletí výzkumu z let 1995 až 2023, který zahrnoval 76 zemí a více než 600 000 lidí. Výsledek ukázal, že ženy dosahují v průměru vyšší emoční inteligence než muži.

Podstatnější než samotný rozdíl je však to, v čem přesně ženy vynikají a jaké důsledky to může mít pro lidi, kteří tyto schopnosti mají.

Emoční inteligence bývá definována jako schopnost rozpoznávat, chápat a regulovat vlastní emoce i emoce ostatních. Výhoda žen se podle studie soustředí především na druhou část této schopnosti: na rozpoznávání pocitů druhých lidí, porozumění jejich příčinám a pomoc při jejich zvládání. Projevuje se například při podpoře dítěte v emočním vypětí, vnímání kolegy, jehož návrh na poradě někdo odmítl, nebo zvládání napětí při vyjednávání.

Autoři ovšem zdůrazňují, že jde o průměrné rozdíly napříč stovkami tisíc lidí, nikoli o pravidlo platné pro každého jednotlivce. Mnoho mužů tyto schopnosti ovládá výborně a řada žen v nich naopak selhává.

Rozhoduje biologie, nebo výchova?

Vědci nemohou zcela vyloučit vliv biologických či hormonálních faktorů. Dva vzorce v analyzovaných datech ale naznačují, že rozdíly mohou souviset také s prostředím a zkušenostmi. Rozdíl mezi dívkami a chlapci je v emoční inteligenci mnohem menší než mezi dospělými ženami a muži. Navíc se tento rozdíl během sledovaných tří desetiletí postupně zmenšoval. To naznačuje, že emoční inteligence není pouze vrozenou vlastností, ale že ji významně ovlivňuje také prostředí a výchova.

Samotná studie nedokáže určit přesné příčiny těchto rozdílů. Její výsledky však odpovídají tezi, že se emoční inteligence rozvíjí prostřednictvím praxe.

Jiné výzkumy například zjistily, že rodiče při komunikaci s dcerami používají širší slovní zásobu pro popis emocí než při rozhovorech se syny. Dívky také častěji vedou k tomu, aby o svých pocitech přemýšlely a dokázaly je vyjádřit.

Chlapci jsou naproti tomu častěji vedeni k tomu, aby emoce zvládali jejich potlačováním, zatímco dívky se učí své pocity zpracovávat společně s ostatními.

Dívky tak zřejmě už od raného věku dostávají více příležitostí procvičovat rozpoznávání a pochopení emocí druhých. Stejně jako při učení cizího jazyka nebo hře na hudební nástroj může opakované procvičování znamenat, že se určitá dovednost postupně stane přirozenější.

Emoční inteligenci se lze naučit

Že nejde o neměnnou vlastnost, naznačuje také metaanalýza z roku 2019, která zahrnula 58 studií. Její výsledky ukázaly, že emoční inteligenci lze rozvíjet tréninkem. Účinnost tréninku přitom nezávisela na pohlaví.

To je důležitá zpráva: rozdíly mezi muži a ženami nemusejí být pevně dané. Muži mohou své emoční schopnosti zlepšovat stejně jako ženy a využít je například při vyjednávání nebo v pracovním prostředí.

Zjištění ale mají i méně příjemnou stránku. Pokud se schopnost žen zvládat emoce druhých nepovažuje za naučenou dovednost, ale za něco, co k ženám jednoduše patří, může se snadno stát samozřejmostí. Kolega či kolegyně, kteří dokážou uklidnit napjatou situaci, pak mohou být automaticky považováni za ty, kdo to mají dělat pokaždé. Z užitečné schopnosti se tak stává neplacená a neoceňovaná povinnost.

Neviditelná práce v zaměstnání i v soukromí

Tento problém se podle autorů projevuje na pracovištích takřka každý den. Organizace těží z toho, že zaměstnanci dokážou zmírňovat napětí v týmu, podporovat přetížené kolegy a urovnávat konflikty. Právě tyto činnosti přitom pomáhají udržovat tým v chodu. Téměř nikdy se ale neobjevují v hodnocení pracovního výkonu.

Autoři proto navrhují dva kroky. Zaměstnavatelé by měli tuto práci výslovně uznávat a zohledňovat ji při hodnocení zaměstnanců i rozhodování o povýšení. Zároveň by měli investovat do rozvoje emočních schopností všech pracovníků.

Stejná logika platí i mimo zaměstnání. Člověk, který si vzpomene na kamaráda procházejícího náročným obdobím a sám se mu ozve, všimne si, že někdo přestal reagovat ve skupinovém chatu, nebo se pravidelně zajímá o to, jak se daří členům rodiny, odvádí skutečnou práci. Právě proto, že může působit samozřejmě a nenuceně, však často zůstává nedoceněná.

Výsledky studie podle autorů neznamenají, že by se ženská přednost v emočních schopnostech měla popírat. Pokud se ale tato schopnost považuje za samozřejmost, místo aby se rozvíjela a sdílela, zůstává nevyužitý potenciál především na straně mužů.

Člověk, na kterého se ostatní obracejí v obtížných chvílích, nemusí mít mimořádné vrozené nadání. Je možné, že měl jednoduše více příležitostí své schopnosti procvičovat. 

Problém podle autorů spočívá v tom, že ostatním jsme dosud neposkytovali stejné příležitosti ani motivaci k tomu, aby se emoční inteligenci učili a považovali ji za dovednost, kterou stojí za to rozvíjet.