Zambie: České stopy ve „městě písku“

02.10.2014 - Tereza Hronová

Zambie je země národních parků a krásné přírody, ale má i svou odvrácenou tvář. Je zde vysoká dětská úmrtnost, chudoba a nedostatek zdravotnických center. Situaci v zemi se snaží zlepšit i české charitativní organizace


Reklama

„Máte u vás řeky? Jíte vy nějaké ryby? U nás máme tilapie,“ křičí na nás asi čtyřicetiletý muž. Jsme v přístavu, kolem nás lidi přenáší náklady sem a tam, zatímco sedíme na schodech kousek od obchodu s cédéčky. Na vrak počítače jsou připojené obrovské reprobedny, a tak se skoro neslyšíme. Cizinec nejprve spustí spršku otázek v místním jazyce lozi. Když vidí, že nerozumíme ani slovo, zkouší jazyk bemba. Sám mluví určitě aspoň deseti řečmi, proto se diví, že se chytáme až na oficiální angličtinu. V Zambii se mluví asi sedmdesáti dialekty. 

Zastavujeme se u mužova stánku, který je obklopený snad milionem much. Majitel tu v klídku kouří tabák a líně odhání černá mračna plácačkou. Zvedá se na pozdrav a představí se jako Kevin. Je chudý rybář, v botách má díry a jeho roztrhaná košile páchne rybinou. Žije odjakživa v Mongu, v hlavním městě stejnojmenné provincie na západě Zambie.

„V období dešťů je tady všude voda. Lodí dojedete až k řece Zambezi. Vozíme odtud náklady do Angoly,“ říká Kevin a rozhlíží se po okolí. Kolem je teď písečná pláň a jen těžko si místo ní představujeme vodní plochu. Tím spíše, že dnes slouží jako silnice. Osobní auta doslova plavou v písku a části provizorní cesty se brzy bortí pod tíhou kol. Asi za dvě hodiny se odtud dá dojet k Zambezi. Paradoxně vedle cesty připomínající písečné rallye roste nová asfaltová silnice na vysokých sloupech, aby i po zatopení planiny zůstala stále nad hladinou. Staví ji Číňané a vědí proč. Povede strategicky až do Angoly, kde se dá těžit například dřevo.

Uprostřed pláně

Povrch jižní Afriky tvoří velká náhorní plošina, která uprostřed poklesla a vznikla tak Kalaharská pánev. Nachází se ve výšce asi 1000 metrů nad mořem a během času sem řeky nanesly sedimenty. Město Mongu a jeho okolí je tak úplně ploché a celé pokryté bílým pískem. Mimo silnici se místní boří nejméně po kotníky. Je to jako by se brodili hlubokým sněhem. Na kole se tu nedá jezdit prakticky vůbec. Stačí, aby mírně zafoukal vítr, a máme plná ústa písku. Písek je všude a ovlivňuje životy místních v mnoha ohledech. Na náročnost chůze už si zvykli. Jsou tu ale i otázky života a smrti.

Kalaharské písky velmi komplikují dopravu a výstavba infrastruktury je tu i proto náročná. „To je problém třeba pro maminky, které mají komplikovaný porod. Vesnická zdravotnická centra nemají auta, a tak volají do nemocnice. Centrála jim vyšle auto se zdravotní sestrou. Jede na místo třeba čtyři hodiny, stejnou dobu zpátky. Spousta z nich umírá na cestě do nemocnice,“ popisuje situaci Tea Tihounová, která vede projekty Charity Česká republika právě v Mongu. 

Spolupracuje s místní nemocnicí Lewanika a zdravotnickými centry v provincii. „Těch tu není dost. Někdy jdou ženy po svých pro pomoc i dvacet kilometrů pěšky, a to ještě pískem. Chybí vyškolení zdravotníci přímo v komunitách. Navíc těhotenství tu není považováno za něco výjimečného, a tak převažuje názor, že těhotné nepotřebují žádnou zvláštní péči,“ vypráví Tea. Zambie je na 26. místě na světě v počtu úmrtí žen u porodu – umírá jich 440 ze 100 000. Dětská úmrtnost v číslech vypadá ještě děsivěji.

Jak se rodí v Africe

Sedíme v nemocničním sále, kolem nás pobíhají zdravotní sestry. Několik žen, které chrání jen závěs, by každou chvíli měly rodit. Většině z nich ještě nebylo 18. „Tuhle přivedla její sestra. Když dorazila k nám, dítě už mělo venku ručičku,“ prohodí zdravotní sestra Aonuola Lubinda, když procházíme centrem poporodní péče. Je jí padesát a v Lewanice pracuje už 15 let. Chodila na školení k českým lékařům, kteří se sem letos znovu chystají. Zastavujeme se u lůžka mladé maminky. Jmenuje se Mubita a je jí 17 let. „Ze zdravotního centra ji převezli k nám kvůli tomu, že u porodu zjistili, že má dvojčata. První dítě vyšlo ven v pořádku, ale s druhým byl problém,“ překládá sestra Aonuola, co říká unavená prvorodička, zabalená v barevných afrických látkách. Tulí se ke dvěma – naštěstí zdravým – novorozencům.

Sestra nás provádí v místnosti, kde jsou předčasně narozená miminka v inkubátorech, na kterých se postupně smývá samolepka „Česká republika pomáhá“. Místní nemocnici totiž podporuje Česká rozvojová agentura za peníze české vlády. Dvě holčičky, jednovaječná dvojčata, se narodila v sedmém měsíci, váží 1, 4 kilogramu a po porodu ještě ubývají na váze. „Brečí, to je dobré znamení,“ směje se Aunuola a malinké tělíčko v inkubátoru hladí svojí mohutnou rukou.

Jak se uživit?

Kalaharské písky přinášejí problémy nejen ve zdravotnictví, ale těžkou hlavu dělají i zemědělcům. A to jsou v Zambii téměř všichni. V Mongu pole slušně vynáší jen v záplavových oblastech. Často chybí výživná půda i voda na zavlažování. „Když už se komunitě podaří vypěstovat i něco na prodej, nosí koše rajčat nebo zelí i několik desítek kilometrů na trh. Hodně žen prodává svoje produkty u silnice, kde jezdí jen pár aut a autobusů denně,“ říká Nangana Simwinji, která pracuje pro irskou neziskovou organizaci CONCERN. Ta spolupracuje s českým Člověkem v tísni. Společně se snaží dostat do školy sirotky a najít jejich opatrovníkům obživu, aby je mohli finančně podporovat. V Zambii je asi 15 % lidí HIV pozitivních, takže spousta dětí přichází o rodiče v důsledku této nemoci. 

Mezi stovkami lidí, které česká neziskovka podpořila, byla i pětašedesátiletá paní Namakau Mukelabai. Stará se o vnoučata sama, je pro ni těžké vydělat na jídlo, natož pak na školní uniformy a učebnice. Dnes prodává v Mongu na trhu zeleninu, rýži, sušené ryby a koření – nic z toho ale nepěstuje, jen překupuje zboží. „Otevřela jsem si v bance účet a ukládám si tam něco každý měsíc. Až nebudeme získávat žádnou finanční podporu, budou tu tyhle peníze,“ říká Namakau.

Uživit se ve „městě písku“ mohou zejména ti, co dobře umí nějaké řemeslo. Česká nezisková organizace Njovu díky podpoře české vlády otevřela učiliště, kde dává šanci mladým lidem z okolí. „Asi 80 % obyvatel Mongu žije pod hranicí chudoby. Většina lidí nemá práci, mladí se jen tak poflakují po ulicích. Škola je tu strašně drahá. Já sama bych si v Zambii určitě nemohla dovolit jít na univerzitu,“ vysvětluje Lucie Hrabcová z Njovu a dodává: „U nás v Katongu se mohou vyučit elektrikářem, máme tu třídy pro pekaře, kuchaře a švadleny. Neplatí žádné poplatky.“ Provází nás zděnou budovou o třech třídách. Zastavujeme se v té, kde zrovna voní koláče. Pekaři se učí, jak připravit dobrou snídani. Hned vedle rachotí šicí stroje. Třiadvacetiletá Tionenji Chilambo nám ukazuje nápadité šaty a vypráví, že se chce stát nejlepší designérkou nejen v Mongu, ale v celé zemi.„Vybíráme takové studenty, kteří mají nějaké znevýhodnění – nemají třeba rodiče, jsou opravdu chudí a mají velkou motivaci něco se svým životem udělat,“ vysvětluje Lucie.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: archiv autorky, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907