Zapomínání nemusí být známkou úpadku. Stárnoucí mozek se podle vědců přizpůsobuje

Už se vám někdy stalo, že jste vešli do místnosti a najednou jste nevěděli proč? Nebo jste si nemohli vzpomenout, kam jste odložili klíče? Podobné výpadky paměti nejsou ničím neobvyklým, zejména s přibývajícím věkem.

Nová studie publikovaná tento měsíc v časopise Perspectives on Psychological Science naznačuje, že za nimi může být přehlížený biologický důvod.

Vědci z Arizonské univerzity tvrdí, že změny v mozku spojené se stárnutím nemusí být známkou úpadku. Mohou naopak představovat novou vývojovou fázi, která podporuje schopnost nahlížet na věci v širších souvislostech, regulovat emoce a předávat znalosti další generaci.

„Cíle staršího mozku jsou značně odlišné od cílů mozku mladšího,“ uvádí Fabian-Xosé Fernandez, profesor kognitivních věd a neurověd na Arizonské univerzitě a jeden z autorů nové studie.

Podle něj bychom proto na stárnoucí mozek neměli nahlížet jako na mladý mozek, který postupně chátrá, ale jako na mozek, který se přizpůsobil tak, aby dával přednost moudrosti.

Stárnutí jako vývojová fáze

Fernandez a jeho kolegové poukazují na řadu výzkumů, podle nichž se mozek starších lidí méně spoléhá na hipokampus – oblast zodpovědnou za vytváření a vybavování nových vzpomínek. Ty zahrnují například zapamatování jmen a míst nebo orientaci v prostoru. Při úkolech zaměřených na paměť se naopak starší mozek více spoléhá na frontální kortex, tedy oblast spojenou s vyššími kognitivními funkcemi a schopností propojovat informace.

Někteří vědci se domnívají, že stárnoucí mozek využívá kortex jako kompenzaci za zhoršování funkce hipokampu, který se během života postupně zmenšuje. Fernandez však nabízí jiné vysvětlení: v pozdějším věku možná potřebujeme moudrost více než schopnost uchovat si každý nový detail, s nímž se setkáme.

„Jde o schopnost odfiltrovat nepodstatné informace, a dostat se k podstatě problému,“ říká Fernandez.

Jiný výzkum naznačuje, že zdravé stárnutí může být jednoduše další fází vývoje mozku, která přináší nové silné i slabé stránky. Děti mají například mimořádnou schopnost učit se jazyk, zároveň však mohou mít větší potíže než dospělí s regulací emocí a kontrolou impulzů.

Pro člověka v sedmdesáti, osmdesáti či vyšším věku proto může být výhodnější soustředit se méně na zapamatování drobných detailů a více na pochopení širších souvislostí.

Podle Daniela Nationa, profesora gerontologie a neurologie na Jihokalifornské univerzitě, který se na studii nepodílel, z toho pro starší lidi vyplývá, že změny paměti mohou být v pozdějších fázích života dokonce přínosné. „Některé kognitivní změny, které běžně považujeme výhradně za negativní, mohou starším lidem přinášet určité kognitivní výhody,“ uvádí Nation v souvislosti s novou studií.

Nation v této souvislosti připomíná takzvanou hypotézu babičky (grandmother hypothesis) - teorii, která se zabývá významem moudrosti a životního nadhledu starších členů společnosti při rozhodování a předávání znalostí mladším generacím. Tato hypotéza předpokládá, že dlouhý život žen po skončení reprodukčního období má evoluční výhodu, protože starší ženy mohou pomáhat s péčí o potomky a předávat mladším generacím zkušenosti a znalosti.

Výzva k dalšímu výzkumu

„Myslím, že je to podnětné,“ říká Patricia Reuter-Lorenzová, profesorka psychologie a neurověd na Michiganské univerzitě, která vedla některé ze studií citovaných v novém článku. Podle ní studie rozvíjí myšlenky, které se ve výzkumu stárnutí objevují už několik desetiletí, včetně představy, že stárnutí není jen proces úpadku, ale zahrnuje také schopnost organismu přizpůsobovat se.

Výzkum Reuter-Lorenzové naznačuje, že starší lidé využívají frontální kortex k částečné kompenzaci oslabování hipokampu. Sama se však zajímá také o pozitivní stránky vyššího věku a v současnosti zkoumá změny emocí v pozdějších etapách života.

„Snažíme se pochopit tendenci starších lidí mít pozitivnější pohled na svět a lépe regulovat své emoce,“ uvádí profesorka Lorenzová. Její práce navazuje na dosavadní výzkum, podle něhož se starší lidé častěji zaměřují na pozitivní stránky určité situace a také si je lépe pamatují než ty negativní.

Reuter-Lorenzová i Fernandez se shodují, že představa stárnutí mozku jako adaptační fáze, nikoli pouze jako procesu úpadku, si zaslouží další výzkum.

Jak pomoci mozku dobře stárnout

Ať už vědci považují změny ve starším mozku za přizpůsobení nové životní fázi, nebo za kompenzaci úbytku některých funkcí, shodují se, že existují způsoby, jak můžeme stárnutí mozku podpořit. Fernandez a jeho kolegové ve své studii uvádějí, že starší lidé, kteří se „celoživotně vzdělávají, věnují se komplexním profesím nebo mají vysokou míru sociální aktivity“, mívají pružnější mozek. Díky tomu se dokážou vypořádávat se složitými úkoly i v době, kdy se hipokampus zmenšuje.

„Dobrá fyzická kondice, kvalitní strava a spánek jsou velmi důležité. Stejně jako udržování aktivní sociální sítě a udržování duševní aktivity,“ uvádí Reuter-Lorenzová. „To jsou základní pilíře.“

Podle profesorky Lorenzové by se vědci měli dál věnovat pozornost pozitivním stránkám stárnutí. Už jen proto, že pozitivní pohled na vlastní stárnutí zřejmě pomáhá lidem stárnout lépe. „Stárnutí v sobě ukrývá poklady, kterých bychom si měli vážit,“ říká. „A některé z nich přicházejí až s věkem.“