Země roztržená minulostí: Bouřlivá historie těžce zkoušené Ukrajiny

23.02.2022 - Kateřina Helán Vašků

Současná situace na Ukrajině doslova otřásá celým světem. Do jaké míry se do stávající situace promítá rozeklaná historie této těžce zkoušené země?

<p>Mnohé ukrajinské lidové zvyky přetrvaly z dávné historie. Plátno <strong>Mykoly Pymonenka</strong> s názvem <em>Velikonoce</em> pochází z roku 1891.</p>

Mnohé ukrajinské lidové zvyky přetrvaly z dávné historie. Plátno Mykoly Pymonenka s názvem Velikonoce pochází z roku 1891.


Reklama

Nejstarší doklady o osídlení území dnešní Ukrajiny pocházejí z doby asi před 150 tisíci lety, tamní stopy člověka cromagnonského pak spojujeme zhruba s érou před 40 tisíci lety. První zemědělci se v údolí Dněstru, Bugu a později i Dněpru usadili kolem roku 6000 př. n. l. a rozvinuli tu tzv. tripolskou kulturu, jež přinesla řadu převratných objevů jako například vrtačku na dřevo, dřevěná radla nebo měděné výrobky. Tripolský lid žil v početných vesnicích čítajících asi 600 obyvatel a z ornamentů dochovaných na hliněných miskách usuzujeme, že vyznával hlubokou víru v nadpozemské bytosti a provozoval magické rituály. Podle některých teorií lze dodnes najít pozůstatky této kultury v ukrajinské lidové kultuře, například v symbolech na kraslicích či lidové výšivce.

Tajemná země Kimérů 

V 2. tisíciletí př. n. l. však tripolská kultura postupně zanikla v důsledku nájezdů kočovníků z východu. Patřil k nim i kmen Kimérů, jenž dokonale ovládal jízdu na koni. Z té doby pochází vůbec první dochovaná písemná zmínka o Ukrajině, kterou překvapivě najdeme v Homérově Odyseji. Stojí zde: „Země na severním pobřeží Černého moře je zemí Kimérijců.“ 

V 7. století př. n. l. se Kimérové přesunuli do Malé Asie a na Ukrajině je vystřídali kočovní bojovníci íránského původu – Skytové. Také o nich se dozvídáme z antických kronik. Řecký historik Herodotos žijící v 5. století př. n. l., který krajinu osobně navštívil, popsal její obyvatele jako íránsky mluvící kočovníky proslulé poněkud drsnějšími obyčeji. Aby například získali větší sílu, pili prý krev zabitých nepřátel, a to z pohárů vyrobených z jejich lebek. V dobách míru se ovšem úspěšně věnovali také obchodu: směňovali převáženě vosk, měď, kožešiny a otroky, a to za víno a klenoty. 

Výspa antického světa 

V 6. století př. n. l. se na severovýchodních březích Černého moře a na Krymu usadili Řekové a budovali tu svoji městskou kulturu v centrech Tyras (podle řeky Tyras, dnešního Dněstru), Pontská Olbia či Hermonassa (pozdější Tmutarakaň). Na počátku 5. století vzniklo na Krymu a Tamanském poloostrově Bosporské království s hlavním městem Pantikapaion (dnešní Kerč). 

Skytové si Řeků velmi vážili a žili s nimi v míru – dnešní Ukrajina se tou dobou stala významnou, byť vzdálenou součástí antické civilizace. Od 2. století př. n. l. pronikali do oblasti Sarmati, přicházející z území při řece Volze. Herodotos popisuje jejich ženy jako amazonky, jež v bojích stávaly po boku svých mužů.

Ve 3. století ovšem došlo k další „výměně stráží“, když na území dnešní Ukrajiny dorazili východogermánští Gótové pocházející patrně ze Švédska. Jejich kultura se tam pak udržela až do 5. století, ačkoliv už zhruba od 2. století atakovali oblast kočovní Hunové původem z Dálného východu. 

Kolébka Slovanů?

V 5. století se k moci postupně dostaly slovanské kmeny. O původu Slovanů se přitom dosud vedou spory, nicméně mnozí historikové označují za jejich kolébku Zakarpatskou oblast (dnešní nejzápadnější část Ukrajiny). 

Slované si během 5. století podmanili většinu území odpovídajícího dnešní střední a severozápadní Ukrajině a v 6. století i Balkán. V 9. století se pak zrodila Kyjevská Rus, nejstarší stát slovanské východní Evropy. Rozsáhlá říše zahrnující též některé části dnešního Ruska a Běloruska se mohla pyšnit hned dvěma centry – Novgorodem na severu a Kyjevem na jihu. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. oficiálně křesťanství z Byzancie a ruská církev se otevřela jejímu kulturně-duchovnímu vlivu. Koncem 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na několik samostatných knížectví. K nejdůležitějším, jež zbyla na území dnešní Ukrajiny, patřilo Knížectví haličsko-volyňské. Ve stejné době osídlili jih oblasti kočovní Polovci. 

V mongolské izolaci 

V 13. století vtrhli na území mongolští nájezdníci a vyjma západní části se celý region dostal pod vliv tzv. Zlaté hordy, která přetrvala až do 15. století. Ačkoliv politická práva kyjevských knížat stejně jako pravoslavné vyznání obyvatel zůstaly zachovány, měla mongolská nadvláda dalekosáhlé důsledky. Nešlo jen o vysoké daně, ale především o značné zpomalení slibného rozvoje Kyjevské Rusi, neboť Mongolové území de facto izolovali od západní Evropy. 

S pádem Zlaté hordy koncem 15. století se oblast začlenila do Litevského velkoknížectví a na jihu vznikl Krymský chanát. Východní část teritoria se pak postupně dostávala pod vliv Moskevské Rusi. 

Národní hrdina s otazníkem

Roku 1569 přešla uzavřením tzv. Lublinské unie většina území pod polskou nadvládu. V oblasti Divokých polí (stepi mezi Donem, Horní Okou a levými přítoky Dněpru a Desny) mezitím sílilo hnutí bojovných kozáků (z tureckého „kazak“, svobodný člověk). Nevelký počet pak tito muži plně vyvažovali svým vojenským uměním. Zhruba v polovině 17. století stanul v čele boje proti polsko-litevské nadvládě kozák Bohdan Chmelnický. Vítězství v několika bitvách proti polským vojskům dalo vzniknout Kozáckému Hetmanátu (1648–1651), jenž je dodnes považován za předchůdce ukrajinského státu. 

Pohled na zmíněného národního hrdinu však zůstává sporný: kritikové jej odsuzují především za to, že se spojil s moskevským carem Alexejem Michajlovičem, aby dosáhl sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Ani Židé jej nevidí v nikterak pozitivním světle – k jeho ústředním cílům totiž patřilo vymýcení veškerého židovského obyvatelstva z Ukrajiny.

Mocný bratr z východu 

V letech 1654–1667 propukla rusko-polská válka, jež skončila smlouvou v Andrusovu rozdělující ukrajinské území mezi obě bojující mocnosti. Dělítkem se stala řeka Dněpr, přičemž tzv. levobřežní část připadla ruskému impériu a pravý břeh zůstal pod nadvládou Polsko-litevské unie. 

Spory o ukrajinské území tím však zdaleka neskončily. Koncem 18. století proběhlo dělení Polska, v jehož rámci byla k Rusku připojena i většina Pravobřeží kromě Haliče a Bukoviny – ty pro změnu získala habsburská monarchie. Ve stejném období ruská vojska definitivně zdolala tatarskou a tureckou moc na jihu, a tak se rovněž toto území dostalo pod ruský vliv. 

Darovaný poloostrov 

Devatenácté století se neslo ve znamení útisku ze strany ruského impéria na straně jedné a obrozeneckých snah o zachování národa na straně druhé. První ukrajinská republika se zformovala v letech 1917–1919, zanikla však pod náporem ruských bolševiků. V roce 1922 byla založena Ukrajinská sovětská socialistická republika jako součást SSSR. O pět let později vznikla ve Vídni Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN; k jejím zakladatelům patřil i Stepan Bandera), která požadovala Ukrajinu jako samostatný stát. Hitlera, s nímž se roku 1933 představitelé skupiny spojili, vnímali jako osvoboditele. 

Mezitím však Ukrajina musela čelit další osudové ráně: když v roce 1932 selhal pokus o kolektivizaci zemědělství, vyvolala zde Stalinova vláda – částečně úmyslně – hladomor. V jeho důsledku pak podle některých odhadů zemřelo až pět milionů lidí! V letech 1941–1944 zemi okupovalo Německo, což odnesly na životech zejména místní menšiny: zásahy banderovců (jedna z frakcí OUN) přinesly smrt především Polákům a Židům. 

Po skončení druhé světové války byla k Ukrajině připojena bývalá polská území, Podkarpatská Rus a v roce 1954 i Krym. Předání převážně ruskojazyčného poloostrova (o nějž dříve Tatary připravili právě Rusové) prosadil sovětský vůdce Nikita Chruščov, přičemž tento akt vyvolal napětí přetrvávající dodnes. 

Bolestné ekonomické procitnutí 

Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina stala v roce 1991 na základě referenda opět nezávislým státem, její přechod k tržní ekonomice však probíhal velmi bolestivě, mimo jiné kvůli neschopnosti politických představitelů provádět ekonomické reformy. Zemi postihla hyperinflace a ani privatizace podniků se neobešla bez obtíží. V roce 1996 byla zavedena ukrajinská hřivna – nová měna, která alespoň částečně napomohla stabilizaci hospodářství. 

Země se z propadu začala vzpamatovávat až na přelomu 21. století, to už se ale psal rok 2004 a na dveře klepala tzv. oranžová revoluce. Vyvolal ji především nesouhlas části obyvatel se zvolením prorusky orientovaného premiéra Viktora Janukovyče nařčeného ze zmanipulování volebních výsledků. Nejvyšší soud volby nakonec anuloval a na „druhý pokus“ zvítězil Janukovyčův oponent Viktor Juščenko

Mezitím země silně pocítila důsledky ekonomické krize a byla nucena využít mnohamiliardový úvěr od Mezinárodního měnového fondu. V roce 2010 ve volbách opět zvítězil Janukovyč, který však v listopadu 2013 odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, což vyvolalo vlnu nevole a podnítilo masové demonstrace. V jejich důsledku pak došlo k sesazení prezidenta a Krym obsadila ruská vojska. 

Na znepřátelených březích

Dnešní Ukrajinu s téměř 46 miliony obyvatel lze bez nadsázky označit za zemi dvojího lidu. Zatímco území na levém břehu Dněpru přináleželo již od 17. století Rusku, západ se jako bývalá součást Polska a Rakousko-Uherska orientuje spíše středoevropským směrem. 

Východní část země představovala někdejší pilíř sovětského hospodářství, a to zejména díky faktu, že disponuje značným nerostným bohatstvím. Jedná se především o naleziště černého uhlí v oblasti Donbasu, kde se ročně vytěží až 200 milionů tun zmíněné suroviny. K významným centrům těžebního průmyslu patří i Mariupol, Dněpropetrovsk a Záporoží. Celkově bohatší průmyslová východní oblast je orientována spíše prorusky, na rozdíl od chudšího a převážně zemědělského západu, odkud zároveň pochází i většina ukrajinských emigrantů směřujících do zemí střední a východní Evropy. Některá pnutí mezi obyvateli Ukrajiny tak pramení z faktu, že ti na východě mají pocit, že živí agrární a úřednický západ. 

Rozdíly v politickém smýšlení jsou samozřejmě do značné míry podmíněny také národnostním složením. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 tvoří většinu obyvatelstva Ukrajinci (77,8 %), početně méně jsou zastoupeni Rusové (17,3 %) a existuje tu i řada dalších menšin jako Bělorusové (0,6 %), Moldavané (0,5 %), krymští Tataři (0,5 %), Bulhaři (0,4 %) či Poláci (0,3 %). Například na Krymu ovšem převládají Rusové (58,5 %) a podobně je ruská národnost vysoce zastoupena také v nejvýchodnějších částech země, například v Luhanské (39 %) a Doněcké (38 %) oblasti. 

Poslední sčítání lidí je ale již 20 let staré a nové zhatila pandemie koronaviru. Výsledky tak již nemusí úplně reflektovat realitu, což ale ve své propagandě mohutně využívá sousední Rusko. Příští velké sčítání je naplánováno na rok 2023.

Jazyk jako jablko sváru

Na území současné Ukrajiny je úředním jazykem ukrajinština, kterou považuje za svůj mateřský jazyk bezmála 70 % obyvatelstva (viz Jazyk dávných Slovanů). Paradoxně však zdaleka neplatí, že ji všichni Ukrajinci ovládají. Důvody vyplývají z historického kontextu, především z dlouhodobé násilné rusifikace země v dobách carského Ruska i Sovětského svazu, kdy panovala snaha ukrajinský jazyk zcela vytlačit. A v některých městech se to skutečně téměř podařilo. Zatímco tedy ukrajinštinu používají zejména severní, střední a západní oblasti, na východě (Donbas, Charkov), ale i na jihu dominuje právě ruština. Na severovýchodě pak obyvatelé mluví nářečím zvaným suržyk, jež využívá ukrajinskou gramatiku a ruskou slovní zásobu. 

Rozkoly mezi věřícími 

Bariéru mezi obyvateli Ukrajiny umocňuje rovněž odlišné náboženské vyznání. Celkem 60 % Ukrajinců je věřících, přičemž většina ateistů pochází z východní, průmyslové části. Silný vliv si stále udržuje pravoslaví, které už ovšem také zasáhl rozkol: část všech ukrajinských věřících se hlásí k pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu (38,9 %) a k Ukrajinské autokefální (nezávislé) pravoslavné církvi (2,9 %). Ani jedna ze zmíněných skupin přitom neuznává nadřazenost Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (29,4 %). 

Krym: Výbušný poloostrov je centrem svárů již stovky let

Na západě země (především v oblasti Haliče) se lidé hlásí k řeckokatolickému vyznání (14,7 %), které je do značné míry nositelem patriotických hodnot: část mší se například slouží ve staroslověnštině – a naopak liturgii slouženou rusky by řečtí katolíci nikdy nepřijali. 

Jazyk dávných Slovanů

Ukrajinština patří mezi východoslovanské jazyky a má nejblíže k běloruštině, polštině a ruštině. Její kořeny sahají do raně křesťanské Kyjevské Rusi, kde se od 10. století šířila církevní staroslověnština. Spisovným jazykem se ukrajinština (stejně jako ruština) stala v průběhu 17. století. V 19. století však přišlo její temné období – jakožto „maloruština“ čili „ruské nářečí“ se nesměla například vyučovat na školách. Udržela se tak hlavně na západě země a na venkově.

Technicky vzato vykazují ukrajinština a ruština určité podobnosti, ovšem zatímco ruštinu historicky ovlivnilo množství tatarských výrazů, ukrajinština má mnohem blíže k původní staroslověnštině; uvádí se rovněž, že je na poslech „měkčí“, „jemnější“, a proto bývá někdy dokonce označována za „francouzštinu mezi slovanskými jazyky“. Ruština i ukrajinština používají azbuku, ale rovněž s četnými rozdíly.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Nový bombardér B-21 Raider je vybaven mimo jiné technologií stealth, která umožňuje unikat pozornosti radarů. (foto: Air Force, CC0)

Zajímavosti

Portrét Pabla Picassa z roku 1908. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Obří satelit BlueWalker 3 funguje na oběžné dráze od letošního září. Kvůli své vysoké odrazivosti se stal jedním z nejjasnějších objektů na noční obloze. (foto: Leaf SpaceCC0)

Vesmír
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907