Zlato ruských carů: Co měli legionáři společného s carským pokladem?

04.12.2019 - Radomír Pecka

V roce 1918 se v Rusku naplno rozhořela občanská válka. Do konfliktu mezi bolševiky a jejich odpůrci byli vtaženi i českoslovenští legionáři, kteří ovládli Transsibiřskou magistrálu. Po této železnici mířil na východ i vlak s pokladem ruských carů. Jaký byl osud tohoto zlatého ešalonu a jakou roli v něm sehráli českoslovenští legionáři?

<p>Celková hmotnost ruského zlata činila 500 621, 94 kilogramů.</p>

Celková hmotnost ruského zlata činila 500 621, 94 kilogramů.


Reklama

Během 6. a 7. srpna 1918 ovládly oddíly protibolševické ruské Lidové armády a 1. československého střeleckého pluku město Kazaň. Do jejich rukou přitom padla zřejmě největší válečná kořist v historii lidstva. Nedlouho předtím sem totiž nechala bolševická vláda kvůli obavám z německého postupu převézt zlatý poklad ruských carů. 

Zdroj silné koruny?

Celková hmotnost zlata uloženého v budově Státní banky činila v té době podle dostupných údajů 500 621, 94 kilogramů. Kromě něj se v trezorech nacházela platina, stříbro, cenné papíry a podobně. Rychlý postup československých legií, nestabilní politická situace a nedostatečná obrana znemožnila sovětské vládě poklad z města včas odvést. 

Bylo to poprvé, kdy se českoslovenští legionáři dostali do kontaktu s tímto pohádkovým bohatstvím, které před válkou patřilo k vůbec největším státním zásobám zlata na světě. Ve složité situaci ruské občanské války, do níž byly československé pluky od jara roku 1918 zataženy, se legionáři ještě několikrát s pokladem setkali a byli dokonce pověřeni jeho ochranou.

Nejasný osud ruského zlata ztraceného ve válečném chaosu již dlouho povzbuzuje spekulace a podezření. Z jakých prostředků byla po válce vytvořena Banka československých legií? Nebylo ruské zlato hlavní příčinou silné československé koruny?

Od dvacátých let až do současnosti byli legionáři obviňováni z krádeže alespoň části tohoto mimořádného bohatství. Nejostřejší útoky přicházely po celou dobu z ruské strany, ale i v dalších zemích se této zajímavé kapitole věnovala pozornost. Svoje podezření čas od času vznáší také česká publicistika. 

Poklad v pohybu

V pobočce ruské Státní banky v Kazani již zdaleka nebylo stejné množství zlata, jaké naplňovalo před válkou petrohradské sejfy. Carský režim z původního množství mocně ukrajoval, aby mohl pokrýt vysoké armádní výdaje. Výsledky odpovídající nákladům se ale nedostavovaly, car byl zbaven trůnu a poklad byl k dispozici nastupujícím revolučním silám.

Když byly bolševické síly v srpnu 1918 vytlačeny z Kazaně, převzala nad pokladem kontrolu protibolševická vláda v Samaře a okamžitě nařídila jeho přepravu po Volze do Samary. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, zmocnili se nádraží a pevnosti. Centrum města, kde se nacházela Státní banka, ovládly ruské oddíly podplukovníka Kapella a následující transport do Samary na počátku září do Ufy prováděly a zajišťovaly výhradně ruské síly. Zmiňme ještě, že po celé následující období se veškerých manipulací s pokladem účastnili úředníci státní banky.

Pro samarskou vládu nebyla situace na frontě na podzim příznivá. Rozhodla se proto poklad evakuovat dál na východ do Čeljabinska. Teprve tehdy ruská strana požádala československé představitele o vojenskou ochranu pokladu. Ten byl nyní přeložen do několika vlaků, kterých bylo podle některých pramenů celkem až osmdesát. Zapečetěné železniční vozy doprovázeli úředníci ze Samary a již zmínění zaměstnanci Státní banky z Kazaně. Ti při opakovaných kontrolách zajišťovali celistvost zlatého pokladu. Československé legie byly pověřeny pouze vnější stráží, takže se zlatem a cennostmi tito vojáci nepřišli do přímého styku. 

Kolčakovo zlato

V Čeljabinsku se zlato přeložilo do betonových sklepů státního skladiště obilí. Krátce na to v říjnu ale znovu putovalo do vagónů a zamířilo do Omsku, kde sídlila nově zřízená „všeruská“ vláda, takzvané Direktorium. Zde úloha československé stráže skončila. Ruští úředníci konstatovali úplnost zlatého pokladu a jednotkám zajišťujícím bezpečnost přepravy oficiálně poděkovali.

V druhé polovině listopadu 1918 došlo v Omsku ke státnímu převratu. Vrchním vládcem Sibiře se stal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, jenž tak získal i kontrolu nad ruským pokladem. Bezprostředně z něj začal čerpat prostředky na budování armády, pořizování výzbroje a výstroje a posilování lesku svého úřadu. Část prostředků poslal generálu Děnikinovi a dalším protibolševickým silám, něco bylo převedeno na zahraniční účty. 

Legionáři byli znechucení autokratickým způsobem Kolčakovy vlády a vyčerpáni nekonečnými boji ve vzdálené zemi. Počátek roku 1919 přijali s novými nadějemi. Vrchní velení v čele s francouzským generálem Mauricem Janinem totiž podle nařízení ministra války Štefánika přikročilo ke stahování československých jednotek z frontových linií a k přesunu do Vladivostoku

Kolčakova pozice se v průběhu roku stále zhoršovala a nakonec se začal se svými vojenskými jednotkami stahovat na východ. Krátce před tím, než Omsk dobyli bolševici, stihl z města vypravit několik vlakových souprav a odjel společně s členy své vlády a zlatým pokladem naloženým do 28 vagónů. Cesta byla stále obtížnější, protože ve městech podél tratě docházelo k politickým převratům. Kolčak se ocitl v nepřátelském sevření. Nové levicové vlády jej chtěly zajmout a zmocnit se pokladu.

V rukou legionářů

Dne 27. prosince 1919 přijely do stanice Nižněudinsk, vzdálené 500 kilometrů severozápadně od Irkutska, čtyři vlakové soupravy. Nejprve pancéřový vlak „A“, po něm vlak „B“ s Kolčakem, za ním vlak „D“ s pokladem a vlak „12“ s vojskem. Zde je podle rozkazu vrchního spojeneckého velení očekávali vojáci československého úderného praporu majora Rudolfa Háska s informací, že je berou pod svou ochranu. Přes počáteční nevoli musel nakonec Kolčak souhlasit, neboť v Nižněudinsku došlo k převratu a přítomné admirálovy jednotky rychle přešly ke vzbouřencům.

Zástupci spojeneckých misí USA, Francie, Velká Británie, Japonska a Československa se následně dohodli, že Kolčakův zlatý ešelon bude dopraven do Vladivostoku a s ruskou stranou se bude dál jednat, jak se zlatem naložit. Plánů se v hlavách těchto politiků rodilo jistě hodně.

Převzetí vlaku proběhlo pod dohledem komise složené ze zástupců legionářů, úředníků banky a povstalců v Nižněudinsku. Kontrola byla namátková, komise při ní prohlédla celkem tři vagóny, ze kterých byly sejmuty plomby. Počet beden a pytlů se zlatem přesně odpovídal starším záznamům, u ostatních vagónů bylo pouze překontrolováno jejich bezpečnostní zajištění. Kolčak se následně vzdal vlády a vlak s pokladem i admirálovy vagóny střežila smíšená československo-jugoslávsko-ruská stráž.

Situace ve městě se nadále zhoršovala, protože se blížily další povstalecké síly toužící po velké kořisti. Dne 8. ledna 1920 se vlak vydal opět na východ. Cesta byla dramatická. Během noci na 12. ledna byl na stanici Tyreť jeden vagón vyloupen a ztratilo se z něj 13 bedniček se zlatem.

Poklad zůstává v Rusku 

Česká i ruská strana o krádeži sepsala záznam. Později byli z tohoto činu obviňováni českoslovenští vojáci, přestože u vykradeného vagónu držela stráž ruská jednotka. Údajná vina legionářů je čirá spekulace. Naopak, kdyby tito disciplinovaní vojáci nepřevzali poklad pod ochranu, byl by pravděpodobně brzy rozkraden celý.

Když vlak dorazil v polovině ledna do Irkutska, místní revolucionáři mu hodlali znemožnit další cestu: budovali zákopy, barikády a chystali se zaútočit. Generál Janin, ministr zahraničí Edvard Beneš a Spojenci vyzývali k pokračování v cestě s pokladem na východ. Navzdory tomu se velení legií v čele s generálem Janem Syrovým rozhodlo v kritické chvíli zcela pragmaticky ruský poklad i Kolčaka vydat a zaručit si tím pro své muže bezpečný odjezd z města. 

Dne 7. února podepsal zástupce sovětské vlády s legionáři dohodu o příměří a předání zlatého ešelonu. Kontrolní komise, tvořená šesti Rusy a třemi Čechoslováky tentokrát pečlivě zkontrolovala obsah všech vagónů. Legionáři odevzdali stejné množství zlata, které převzali, tedy kromě oněch třinácti bedniček ztracených v Tyreti. Poslední vlak s vojáky 2. kulometné roty 10. československého střeleckého pluku předal 11. března 1920 ruské straně definitivně dohled nad pokladem a opustil Irkutsk. Zlatý ešelon poté v rukách bolševiků směřoval zpět směrem na Kazaň. 

TIP: Proč českoslovenští legionáři skončili na jaře 1919 ve vězení Gornostaj?

Osud ruského pokladu zůstává dodnes přitažlivý. Zálusk na něj jistě měli i mnozí politici v zahraničí. Podle věrohodných svědectví a dostupných pramenů však nic nenasvědčuje tomu, že by právě vojáci Československého vojska na Rusi nějakou část pokladu uchvátili a odvezli domů. Carské zlato se ve skutečnosti postupně rozplynulo ve víru občanské války.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907