Znovu objevený Měsíc (1): Návrat družic po dlouhých 20 letech

Je to paradox: Měsíc se stal prvním logickým cílem výzkumných sond Sovětů i USA. Obě země k němu vyslaly desítky výprav, lidé se dokonce prošli po jeho povrchu. Pak ale jako by na náš přirozený satelit zapomněli. Naštěstí se situace postupně mění

25.12.2016 - Tomáš Přibyl



Přitom není pravdou, že by Měsíc upadl v naprosté zapomnění. Svědčí o tom rovněž ohromné množství projektů, jež se s postupným rozvojem technologií zrodily, ale které z nejrůznějších důvodů neopustily rýsovací prkna konstruktérů. Například Sovětský svaz vyhlásil v roce 1987 návrat na Měsíc s pomocí unifikovaných sond UMVL (Universalnyj Mars, Veněra, Luna). S prvním lunárním startem se počítalo v roce 1993, následovat měla série nových lunochodů. SSSR se však dostal do ekonomických i politických potíží, tudíž musel výrazně oklešťovat i své existující kosmické programy – natož aby zahajoval nové.

Také Spojené státy se několikrát chystaly na Měsíc vrátit. V prvé řadě šlo o sondu LPO (Lunar Polar Orbiter), jejíž studie byla rozpracována v roce 1975 s tím, že během čtyř až pěti let lze zařízení připravit ke startu. Po pětiletém přešlapování na místě byl ovšem projekt odložen na neurčito v duchu hesla „nejjednodušším způsobem likvidace je pozastavení“.

Nepatrné oživení

Polovina 80. let přinesla další úvahy o Měsíci. NASA začala chystat dvě řady sond: jednak Mariner Mark II pro průzkum vzdálených končin Sluneční soustavy (z uvažovaných projektů se nakonec realizoval pouze nynější program Cassini) a jednak Observer pro průzkum těles bližších Slunci. Prvním zařízením z druhého programu se stal Mars Observer (start v roce 1992), který však skončil neslavně – explozí jen několik desítek hodin před příletem k cíli. To mělo za následek zrušení druhé sondy Lunar Observer (a všech následujících).

Mezitím v červenci 1989 oznámil tehdejší americký prezident George Bush senior pilotovaný návrat na Měsíc a následný let na Mars. Šlo jen o rétorické cvičení nepodložené konkrétními projekty a především financemi (pouze „jízdním řádem“: 2004 návrat na Měsíc, 2005–2011 vybudování stálé lunární základny, 2018 výprava na Mars). Nejkonkrétnější plány tak existovaly v oblasti automatických sond.

Nejprve měla opakovaně startovat sonda Artemis – plošina schopná dopravit na Měsíc 200 kg nákladu. Počítalo se přitom se čtyřmi typy různých nákladů: třeba s metrovým ultrafialovým dalekohledem nebo se dvěma páry 60kg vozítek s životností 10 dní. Souběžně s programem Artemis měl běžet projekt Lunar Scout sestávající z dvojice družic (starty v letech 1996 a 1997), jež by dokázaly mapovat lunární povrch s rozlišením 4 m. V letech 1991 a 1992 však byly na zmíněné plány uvolněny jen symbolické finance a v dalších dvou letech už žádné, takže projekty definitivně zašly na úbytě.

Návrat v režii Japonska

Skutečnou lunární sondou se stala japonská Muses-A, na níž země vycházejícího slunce pracovala již od roku 1982. Po vypuštění do vesmíru v lednu 1990 raketu Mu-3S-II dostala mateřská sonda jméno Hiten (což je buddhistický anděl hrající nebeskou hudbu) a minisonda pro navedení na oběžnou dráhu Měsíce pak Hagoromo („Andělský plášť“).

Hmotnost druhého zmíněného zařízení činila pouhých 12 kg, z čehož třetina připadala na motor na tuhá paliva, který měl zajistit zbrzdění u Měsíce. Minisonda nenesla žádný přístroj, vysílala jen data o sobě samé a technickou diagnostiku (nicméně i z rádiového vysílání lze hodně vyčíst). Bohužel, její vysílač krátce po dosažení hranice vesmíru selhal; nicméně palubní počítač a další systémy zůstaly funkční. Sonda tedy pokračovala v letu, ale nevysílala. Podařilo se zjistit (vyfotografovat 105cm Schmidtovým teleskopem na Kiso Observatory), že přesně podle plánu zažehla motor a s vysokou pravděpodobností byla navedena na dráhu s parametry 7 400 × 20 000 km kolem Měsíce.

Na lunární orbitu se v únoru 1992 dostala i mateřská družice Hiten (byť se s tím původně nepočítalo), a to po rozsáhlém manévrování v soustavě Země–Měsíc. S posledními zbytky pohonných látek v nádržích byla pak 10. dubna 1993 navedena proti měsíčnímu povrchu. Dopad se podařilo historicky poprvé prokazatelně pozorovat ze Země – v infračerveném spektru.

Nesmělé americké kroky

K Měsíci se vrátily i Spojené státy, ovšem rozhodně ne systematicky – spíš „nedopatřením“. Družice Clementine představovala totiž čistě armádní program, který měl odzkoušet nové technologie v bezprostřední blízkosti Země. Jakmile se však ukázalo, že by byla výprava v původně zamýšleném rozsahu (dvě družice) příliš nákladná, bylo třeba najít náhradní řešení – a to se naskytlo právě v podobě průzkumu Měsíce. V lednu 1992 nabídlo Ministerstvo obrany USA spolupráci na programu agentuře NASA, která ji uvítala.

Sonda Clementine přišla na „pouhých“ 75 milionů dolarů. Testovala pro armádu odlehčené sluneční baterie, výkonné kamery, zmenšené stabilizační gyroskopy, nikl-vodíkové baterie s dvojnásobnou kapacitou oproti běžně používaným, novou grafitovou konstrukci… Jejím cílem bylo zkrátka prověřit technologie pro budoucí družice, které je nebezpečné nebo nákladné testovat při důležitých misích.

Dokončení: Znovu objevený Měsíc (2): Návrat družic po dlouhých 20 letech

Na závěr průzkumu Měsíce vymysleli vědci zajímavý pokus: Clementine začala vysílat přesně stanovené sekvence dat nikoliv směrem k naší planetě, ale proti lunárnímu povrchu. Odborníci na Zemi se snažili odražené rádiové vlny zachytit a na základě jejich studia usoudit na přítomnost hornin. Ačkoliv pozorování nebyla úplně průkazná, oznámili vědci objev vody v trvale zmrzlé měsíční půdě.

Pokračování příště


Další články v sekci