Zprávy z celé Evropy se i na počátku 19. století šířily jako požár

Zprávy o svržení francouzské monarchie se šířily jako požár. A dorazily i na venkov, kde často vládla větší informovanost než ve městech. Zatímco metropole již byly pod dozorem policie, vesnice závisely spíš na zprávách od očitých svědků a na sdělování novinek po hospodách.

Velkému zájmu se revoluční dění těšilo například na Znojemsku. Díky poloze mezi Prahou, Brnem a Vídní projížděli skrz tamní obce poslové a v oběhu byly tiskoviny včetně těch zakázaných.

Ve znojemském výčepu Karla Wolfsbergera vedli hosté podle hlášení běžně protiválečné řeči a zesměšňovali státní náboženství. Sám majitel se pak hanlivě vyjadřoval o zesnulé panovnici Marii Terezii, kterou označoval za prostopášnici a její potomky za zdegenerované. O její dceři Marii Antoinettě prohlásil, že je jen dobře, přijde-li o hlavu, a o císaři Františkovi II. tvrdil, že ničemu nerozumí.

V nedalekých Oleksovicích zas jistý Josef Lang přímo v panské kanceláři při placení daní o Vánocích roku 1795 pronesl: „Už dávno jsme měli zabít císaře, který nás připravuje o všechny naše věci! Mělo by se mu to stát stejně jako francouzskému králi. Kéž by jen Francouzi přišli a všechno Habsburkovi vzali!“

Jakobíni, kam se podíváš

K nejbizarnějšímu případu došlo v Mikulovicích u Znojma. V listopadu 1794 obdržel moravský gubernátor hrabě Alois Ugarte list od policejního ředitele, že je mikulovický důchodní písař Antonín Šrámek „hlavou skutečného arcijakobínského klubu“, který působí také v Horních Dunajovicích a Konicích, kde spřádá „státu nebezpečné návrhy“.

Představa jakobínského klubu – nejmocnějšího politického spolku Francie a jednoho z hybatelů revoluce – provozovaného v zapadlých moravských obcích se dnes zdá komická. Úřady ve Vídni i v Brně se ovšem vyděsily a ve vší tajnosti vyslaly své agenty, obvykle kryté jako obchodníky, dráteníky či formany, aby si získali důvěru místních při pití vína. Před exemplárním procesem se Šrámkem chtěla policie znát komplice a také bylo třeba diskrétně opatřit důkazy.

Rozuzlení však úředníky nemile překvapilo. Ukázalo se, že měl písař spory s několika poddanými pro hrubé chování a ti se mu rozhodli pomstít. V několika udáních jej proto označili za jakobína, což vyvolalo daleko prudší reakci úřadů, než by o století dřív dokázalo obvinění z čarodějnictví.