Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky
Říkalo se tomu horizontální kolaborace. Na francouzském území, které Spojenci vyčistili od nacistů, se účtování s ženami, které si více či méně zadaly s německými vojáky, praktikovalo už v létě 1944…
Po skončení německé okupace se ve Francii, stejně jako o rok později u nás, vyrojila spousta samozvaných lidových mstitelů. A ne vždy byly jejich rozsudky spravedlivé – docházelo k lynči, který měl dotyčné co nejvíce ponížit, což lákalo nejrůznější pokřivená individua a dávalo průchod dlouho potlačovaným frustracím.
Ve Francii rozlišovali dva typy kolaborace. Častěji se vyskytoval tzv. collaborateur – tedy člověk, který kolaboroval z čistě pragmatických důvodů – mohlo jít o vládní úředníky a policisty, kteří na okupovaném území zastávali své úřady, stejně jako o prostitutky a podnikatele či osoby s nejrůznějšími ambicemi, které sice nijak zvlášť nevěřily v nacismus a Třetí říši, ale bylo pro ně výhodné s Němci aktivně spolupracovat. A pak tu byly samozřejmě nejrůznější milenky – ať už si chtěly přilepšit a žít na vysoké noze, nebo se do německých vojáků a úředníků prostě zamilovaly a vzaly si je za muže.
Naopak collaborationniste se říkalo členům místních pseudo nacistických spolků, kteří fašistické ideologii skutečně věřili – dost často šlo i o antikomunisty.
Ženám, které za války požívaly od Němců určitých privilegií, se po skončení okupace vše vrátilo i s úroky. Mohly to být milenky, udavačky, členky organizací podporujících okupanty, nebo jen ty, které dobrovolně pracovaly pro Němce či s nimi obchodovaly – důvod ke skutečné či domnělé kolaboraci nakonec nerozhodoval. Nejčastějším a nejviditelnějším způsobem, jak si s nimi jejich spoluobčané vyřizovali účty, bylo veřejné ostříhání dohola. Většinou polonahé, bosé a pomalované hákovými kříži je poté „mstitelé“ vodili ulicemi, aby na ně dav mohl plivat a urážet je. Podobné pochody hanby a ponížení, při nichž někdy došlo i na fyzické násilí, absolvovalo až kolem dvaceti tisíc žen. Přitom k exekuci stačilo udání od sousedů.
Myslíte, že se podobně měřilo i mužům, kteří si začali se sličnými německými blondýnkami? Ani nápad! A přitom do Říše na práci byla nasazena spousta Francouzů, kteří tam těch několik let rozhodně nestrávili v celibátu – stejně tak francouzští váleční zajatci…
Coco a její německý baron
Velkou špinavou skvrnu na bezchybném kostýmku měla i slavná návrhářka Coco Chanel. S německým tajným agentem a Hitlerovým důvěrníkem na německém velvyslanectví v Paříži baronem Hansem Güntherem von Dincklagem navázala velmi intimní styky už před válkou. A během okupace jich neváhala využívat dál. Společně žili v luxusním apartmánu v hotelu Ritz, Coco prý dokonce fungovala jako německá špionka.
TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?
Toho, že si zadala s Němci, nelitovala – naopak se jí to ohromně vyplatilo. Práva na parfémy Chanel totiž z 90 % vlastnila židovská rodina Wertheimerů – bez jejich finančního vkladu by Coco nikdy výrobu nerozjela. Arizační zákony jí proto výborně hrály do karet. Nejen, že Wertheimerovi uprchli z Francie, Coco navíc s pomocí nacistických pohlavárů získala celý podnik pro sebe – navzdory tomu, že Wertheimerovi svůj podíl předem přepsali na své nežidovské přátele.
Jak se vedlo Coco po osvobození Francie? Věděla si rady! Se svým milencem von Dincklagem odcestovala do neutrálního Švýcarska a zůstala tam pro jistotu až do roku 1954. Teprve poté se pokusila vzkřísit svou značku – poněkud překvapivě ji v tom finančně podpořili právě Wertheimerovi…
