Zrod Čechů pohledem archeogenetiky: Kde najdeme prapůvod našeho národa?

Otázka původu Čechů budí už několik staletí vášnivé diskuse. Nedávno přispěla svými poznatky i archeogenetika, mapující historii zapomenutého pravěkého lidu Vinidů – předků Slovanů, kteří se střetávali mimo jiné s Vandaly. Archeogenetika ukazuje cestu, již ušel náš národ od delty Visly až do dnešních časů…

26.05.2024 - Lukáš Hanzl



Již v 1. a 2. století n. l. římští dějepisci a zeměpisci Plinius, Tacitus a Ptolemaios píší shodně o velkém národu Vinidů (též Venedů či Wendů) u Visly, mezi Vinidským zálivem Baltského moře (okolí Gdaňsku) a Vinidskými horami (Karpaty). Obecně jsou Vinidé pokládáni za předky Slovanů, ale názor českého archeologa Zdeňka Váni, že „totožnost starověkých Venedů a Slovanů ze 6. století se zdá však mimo diskusi“, byl v nedávné době novou vědou známou jako archeogenetika částečně potvrzen a částečně vyvrácen. 

Vinidé jako příbuzní 

Zdánlivě protismyslné výsledky archeogenetiky je třeba chápat v tom smyslu, že Vinidé byli skutečně předky populací ve střední Evropě ze 6. století, nesprávně označovaných jako „západní Slované“. Zároveň je však toto etnikum svou skladbou DNA od Slovanů odlišné, i když jistá příbuznost je nesporná. Často se objevuje laický a nesprávný názor, že „slovanská“ Y-haploskupina je R1a. Ta se ale objevila v Evropě již v pozdním paleolitu a dodnes je významnou součástí genomu mnoha národů po celém světě. Má nemalý podíl na norském DNA clusteru, ale je zde zastoupena markerem M284, který je čistě skandinávský. My hledáme marker označovaný jako M458, který je dominantní v populacích, jež známe historicky jako Vinidy. 

Naopak Slovany, zejména východní, charakterizuje marker M558, který se u Vinidů téměř neobjevuje. A pokud jde o marker M458, ten se ve větší koncentraci objevuje ve slovanském okruhu jen v určitých oblastech. Pro ně je rovněž typické zastoupení R1a s markerem Z282. To dokazuje, že přes jazykovou kontinuitu se jedná o samostatná etnika, která se před více než 2 000 lety oddělila a pak se geneticky a kulturně vyvíjela samostatně. 

Je český genom složitý? 

Není žádná jedna Y-haploskupina, která by charakterizovala etnikum. Jde o cluster, tedy shluk mnoha haploskupin a hlavně jejich cladů. Přesněji jde o soubor skupin ve vzájemném procentuálním poměru, které vytvářejí charakteristický otisk pro každou populaci s ohledem na to, jak se v minulosti ovlivňovala a mísila s dalšími. V té souvislosti se objevily v nedávné minulosti podivné zkazky o složitém českém genomu. Opak je však pravdou, český genom je velmi kompaktní a v Evropě patří k těm jednodušším. 

Za posledních 1 500 let registrujeme pouze tři skutečně významné demografické události, které ho mohly významně ovlivnit. Za prvé je to příchod Vinidů do Čech, za druhé německá kolonizace ve 13. století a s ní související zakládání středověkých měst, za třetí odsun „německého“ obyvatelstva v letech 1945–1947 spojený s dosídlováním pohraničí mimo jiné osadníky ze Slovenska. Tyto události jsou klíčové pro rozšíření haploskupin R1a, R1b a většiny cladů haploskupin I1 a I2. Když pomineme středověké morové rány, tak došlo k dalším třem demografickým katastrofám: odchod nekatolického obyvatelstva v 17. století, první světová válka a holocaust. Ty znamenají sice celkový pokles populace pro dané období, nikoliv však změnu procentuálního složení českého DNA clusteru. 

Kultura převorská a pražského typu 

Jedna důležitá kapitola nám však zůstávala až do nedávna skrytá, a tou je vliv Vandalů na etnogenezi vinidských národů ve společně sdílené převorské (polsky przeworské) kultuře. Ta má svůj původ na území dnešního Polska, odkud se postupně rozšířila do jižního Běloruska a na západní Ukrajinu do oblasti horní Pripjati a Dněstru a od 3. století také do Potisí. Pro převorskou kulturu byla typická velká výrobní centra s vyspělou organizací výroby. Velkovýroba železa je archeologicky doložená v horách Svatého kříže v Kieleckém vojvodství. Velkovýrobu keramiky z té doby můžeme prokázat v oblasti Krakova, v lokalitách Igolomia a Tropischow. 

Náhlý zánik uvedených výrobních středisek počátkem 5. století může vysvětlit rychlé vymizení materiálních znaků převorské kultury a náhlé, zdánlivě nenavazující objevení poměrně primitivní kultury s keramikou pražského typu. Na první pohled neexistující spojení mezi těmito dvěma kulturami vedlo některé archeology k mylné domněnce, že takzvané slovanské obyvatelstvo se rozšířilo na dnešním slovansky mluvícím území migrací z blíže nespecifikované oblasti. Pro tuto migraci nemáme však žádné doklady, nikdy se nenašlo původní území takzvaných Praslovanů spojených s kulturou, jež by mohla být předchůdkyní kultury s keramikou pražského typu. 

Kultury Pěnkovka a Korčak jsou sice svou materiální náplní velice podobné, ale jsou také soudobé, takže žádnou migraci z východu na západ nedokládají. Podobné je to s kulturami Sukow-Dziedzice (mezi Labem a Vislou) a Tornow (hlavně v povodí Odry, Obry a Sprévy).

Zde je třeba navíc zmínit důležité archeologické pravidlo, že nelze klást automatické rovnítko mezi archeologickou kulturu a etnickou skupinu. Do svých dnes známých domovů, tedy území etnik mluvících slovanským jazykem (zejména Polsko a české země), se Vinidé dostali během zhruba 150 let postupnou difuzí (samovolné rozptylování v prostoru) a malými regionálními přesuny, přičemž využili vakuum vzniklé po odchodu Vandalů. Nejprve překročili ve všech směrech Odru a později i hraniční hory do Čech. 

Počátky Čechů ve vandalské číslovce 

Historik a publicista Dušan Třeštík se ve své knize Mýty kmene Čechů zabývá mimo jiné zakladatelským mýtem a všímá si pro náš účel důležité zvláštnosti poměrně pozdní Dalimilovy verze o příchodu Čechů do země. Podle Dalimila přišel na Říp praotec Čech spolu se svými šesti bratry, v nichž Třeštík spatřuje prvních sedm rodů nebo kmenů. Právě číslo sedm představující celý gens (rod v širším smyslu slova) zaujalo Třeštíka zejména ve srovnání s relací o Chorvatech byzantského císaře Konstantina II. Porfyrogeneta – zprávou o stěhování Chorvatů a Srbů na Balkán z Bílého Charvátska a Bílého Srbska, což jsou oblasti ležící alespoň z části na území dnešních Čech. Konstantin také zmiňuje pět bratrů a dvě sestry. Za jednu z příčin migrace považuje jejich spor s Franky v průběhu 7. století. Není asi třeba připomínat Fredegarovu zprávu o Sámovi z téže doby, která dává Konstantinovu vyprávění logický řád s historicky prokazatelnými motivacemi. 

Dušana Třeštíka však při srovnání obou legend zaujala jiná věc, a to magické číslo sedm, jež dává do souvislosti s historickou zmínkou o slovanském kmeni Eptaradiců (řecky epta znamená sedm, slovansky jsou radici příslušníci rodů) v Moesii. Ve jménu českého národa totiž možná číslovka je, vlastně je to pouze číslovka, alespoň podle jedné zajímavé teorie o původu názvu Čech, jehož kořeny nejsou přesně dokázané. Ta číslovka není podle původní představy „slovanská“, ale pochází z východogermánského jazyka, nejspíše vandalštiny. Jedná se konkrétně o číslovku deset tejhun (podobné je německé zehn), kterou je ovšem třeba srovnat s nejstaršími doloženými názvy Čechů: Cichu nebo Cinu. 

Dnešní výslovnost je až výsledkem vývoje češtiny v následujících staletích. Počátky Čechů spadají do doby rozpadu tradiční patriarchální rodové společnosti zhruba ve 2. století př. n. l., od kdy se politický život začal odehrávat v rámci kmene. Od 3. století n. l. se v germánském prostředí začaly utvářet první kmenové svazy. A právě zde se nejvíce projevil vliv Vandalů, s nimiž Vinidé sdíleli de facto společnou kulturu, na formování prvních vinidských politických entit (kmenů), jako byli Veleti, Srbové, Chorvati a Češi. Ty se staly základem pozdějších etnik i dnešních moderních národů. To se událo pravděpodobně ve 3. až 4. století n. l. v prostoru mezi Odrou a Vartou, kam patrně vytěsnili Vinidy v době trvání wielbarské kultury Gótové. 

Migrace na Balkán 

Nejen Češi, ale rovněž Chorvaté si přinesli z pravlasti jméno germánského původu. Je odvozené ze starogermánského hare-witi čili vojsko bojovníků. Zdá se, že ve 4. až 6. století představovali Bílí Chorvaté válečnickou elitu mezi Vinidy. Právě Chorvaté jsou pro českou etnogenezi důležití, neboť Velké či Bílé Chorvatsko zahrnovalo v 7. století území od Českomoravské vrchoviny až k dnešní Plzni, včetně celých východních a jižních Čech. Na severu zasahovalo do Slezska a Kladska, odkud Chorvaté do Čech pravděpodobně přišli. Češi, kteří dali nakonec jméno zemi a národu, ovládali do 10. století pouze menší západní část dnešních Čech. Existence dnešních balkánských Chorvatů je vysvětlením Sámova významu pro utváření středoevropského prostoru v 7. století. 

Jak je zmíněno výše, relace Konstantina Porfyrogeneta nejenže není v rozporu s Fredegarovou kronikou, ale celkem logicky vysvětluje smysl putování části Srbů a Chorvatů na Balkán, kde měli chránit Dalmácii před nájezdy Avarů, a patrně tak položili základy důležité obchodní cesty, po které mezi Baltem a Byzancí proudilo víno, hedvábí, slonovina, stříbro, kožešiny, otroci či jantar. Dnes můžeme mít díky výskytu významného podílu haploskupiny R1a s markerem M458 v okolí Záhřebu a Bělehradu tuto verzi kolonizace západního Balkánu za potvrzenou. Díky archeogenetice a jejímu rozvoji v posledních dvou dekádách začínáme rozumět demografickým pohybům a procesům ve střední Evropě na přelomu pravěku a raného středověku, jež doposud zůstávaly historikům a archeologům skryty.


Další články v sekci