Ve službách hygieny: K povinnostem katů patřila také práce s výkaly či mršinami
Kati nebyli jen popravčími mistry, ale také klíčovými pracovníky městské hygieny – vyváželi fekálie, odklízeli mršiny a čelili přitom jak veřejnému opovržení, tak konkurenčním samozvancům.
K celé řadě hluboce zakořeněných mýtů o vykonavatelích katovské profese patří představa, že dlouhodobým základem obživy těchto lidí byly popravy či jiné úkony spjaté s hrdelním soudnictvím. Ve skutečnosti totiž ani ve středověku a raném novověku nepatřily kapitální tresty a mučení ke každodenním jevům, a tak bylo pro popravčí mistry víceméně nutností mít podstatně širší záběr činnosti. V neoficiální rovině nezřídka přicházeli do styku s většinovou společností jako léčitelé, často se uplatňovali zejména při ošetřování zlomenin či jiných úrazů.
Ve službách hygieny
Velmi rozšířené však bylo jejich regulérní uplatnění v oblasti, již dnes zahrnujeme mezi veřejné služby. Nezastupitelným zdrojem výdělku mnoha katů se stal úklid fekálií. Odstraňování lidských výkalů patřilo k nejpalčivějším hygienickým problémům větších sídelních jednotek, tedy především měst, která se s ním různým způsobem vypořádávala od počátků své existence.
Rostoucí pozornosti městských orgánů se obecně těšilo od pozdního středověku. Na budování moderních kanalizací však ještě dlouho nebylo ani pomyšlení. A tak ve městech po celý raný novověk spočívalo obvyklé řešení problému s fekáliemi v jejich vyvážení z jímek, zpravidla vyzděných a situovaných v zadních částech domovních parcel. Jen výjimečně – jako například v Norimberku – byla tato práce samostatnou živností, jinak ji většinou měli na starosti právě obyvatelé katoven.
Na zajišťování veřejné hygieny se však mistři ostrého meče často podíleli i jinak. Vyplývalo to z prolínání katovského řemesla s jinou „sníženou“ či „bezectnou“ profesí – rasovskou. Mnozí kati byli totiž současně také rasy neboli pohodnými a jako takoví měli v náplni práce odklízení zdechlin, zabíjení potulných psů či koček, popřípadě též odstraňování těl sebevrahů. Také v raně novověkém Brně byla katovská a rasovská živnost propojena. O mršiny se zdejší popravčí a jejich čeládka (právě na té obvykle spočíval vlastní výkon příslušné činnosti) měli starat nejenom v samotném městě, ale také v jeho okolí.
Kauza brněnského popravčího
Kolem poloviny 18. století se v Brně intenzivně řešily problémy provázející zajišťování veřejné hygieny. Podobně jako v mnoha jiných městech patřilo jak vyprazdňování žump, tak odstraňování uhynulých zvířat k úkolům zdejšího mistra ostrého meče. Kontroverze spojené s těmito pracemi přitom rozhodně neplynuly z toho, že by se je brněnský kat zdráhal vykonávat. Právě naopak, byly pro něj vítaným zdrojem zisku a často sváděly k nekalému obohacování.
Když 27. října 1746 předstoupil před brněnský magistrát popravčí mistr Jan Martin Neümeister, vyslechl si řadu výtek a napomenutí. Všechny kritické výroky radních pánů na jeho adresu se týkaly náčiní, které používal. Nešlo však o katovské meče či doplňky k šibenici, ani o mučicí nástroje, nýbrž o sudy používané k vyvážení obsahu fekálních jímek.
Předvolání Neümeistera před brněnské konšely z konce října 1746 předcházely stížnosti některých obyvatel města na katovy přemrštěné finanční požadavky za odvoz fekálií z jejich domů. Konkrétně šlo o množství sudů naplněných nevábným obsahem (respektive o počet fůr naložených těmito nádobami), které si popravčí mistr po vykonání práce vyúčtovával. Pro vyvážení obsahu jímek se měly používat sudy o stanoveném objemu, jenž v této době činil tři vědra, tedy přibližně 170 litrů. Nespokojenost s účty za vyprazdňování žump vyvolala v radních pánech podezření, že Neümeister se svými lidmi nepracuje s nádobami o stanoveném objemu, nýbrž s menšími, čímž podvodně navyšuje jejich počet. Již 23. září 1746 proto magistrát pověřil městský soud v čele s rychtářem Leopoldem Haberlerem, aby věc prověřil.
Z Haberlerovy zprávy doručené radním pánům 3. října 1746 vyplynulo, že popravčí mistr sice k vyvážení jímek používal třívěderní sudy, avšak reálně se do nich vešlo méně fekálií. Zmenšení objemu těchto nádob bylo důsledkem jejich průběžného vyspravování, ale také toho, že na nich postupně přibývaly nánosy zaschlé nečistoty. Neümeister prý rychtáři po prohlídce sudů přislíbil, že si neprodleně pořídí zcela nové a že každý raději nechá udělat o půl vědra větší. Poté co se konšelé 3. října s rychtářovou zprávou seznámili, usnesli se na tom, že sudy odpovídající velikosti má katovi zhotovit městský taverník (provozovatel obecního hostince). Ten je měl také opatřit značením garantujícím jejich správnost.
Opovrženíhodná čeládka
O rozhodnutí brněnských konšelů byl Jan Martin Neümeister oficiálně informován 27. října. Mezi napomenutími, kterými jej onoho dne představitelé města zahrnuli, zazněl i pokyn, aby svým lidem přísně zakázal vkládat do nových sudů kameny či jiné předměty. Od kata se pak členové magistrátu dozvěděli, že výrobu nových nádob už zadal bednářskému mistrovi na předměstské Pekařské ulici.
Jak radním později potvrdil nový městský rychtář Jan Norbert Tschurtschenthaler, žádný z řemeslníků ve vnitřním městě, včetně taverníka, se nebyl ochoten zakázky ujmout. Důvodem jejich odmítavého stanoviska bylo to, že zhotovitel sudů měl do budoucna zajišťovat i jejich opravy. Právě vyhlídka na nutnost dotýkat se nádob znečištěných fekáliemi vnitroměstské živnostníky od jejich výroby odrazovala. Když s nimi o tom rychtář mluvil, dali mu jasně na srozuměnou, že pokud k tomu budou nuceni, tak prý raději odejdou z Brna.
Dohady ohledně fekálního náčiní však řízením z roku 1746 nebyly definitivně ukončeny. Také v dalších letech, kdy již brněnskou katovnu vedli Neümeisterovi nástupci, se na magistrát obraceli měšťané s pochybnostmi o tom, zda používané nádoby odpovídají předepsaným parametrům. Navíc si někteří obyvatelé stěžovali na to, že jim práce katovské čeládky při čištění žump ztrpčuje život.
Kvůli množícím se sporům bylo 31. října 1749 vydáno nařízení, podle nějž se mohly záchody vyvážet pouze v období od začátku září do konce dubna, a to vždy v noční době. Pouze zcela výjimečně, totiž ve zvlášť naléhavých případech, se mohly příslušné úkony realizovat během čtyř teplých měsíců (května až srpna), ovšem výhradně mezi jedenáctou hodinou večerní a čtvrtou hodinou ranní. Bylo to nicméně nutné předem ohlásit královské policejní komisi a požádat o povolení.
Samozvaní pohodní
Počátkem druhé poloviny 18. století, za éry popravčího mistra Ignáce Pitsche, se navíc z podnětu brněnského krajského úřadu neřešily jen kontroverze provázející vyprazdňování žump, ale také problémy spojené s likvidací mršin. Magistrát pověřil 5. února 1753 rychtáře, respektive jím vedený městský soud, aby s katem projednal výši finančních odměn za hygienické úkony. Cílem bylo dospět ke stanovení všestranně přijatelné taxy za sud vyvážených fekálií a sazeb za úklid různých druhů mrtvých zvířat. Pitschův rozklad, s nímž se radní páni seznámili o měsíc později, je však zajímavý především tím, že nastiňuje tehdejší nesnáze brněnského kata jakožto vykonavatele rasovské práce.
Protože uvnitř Brna bylo zakázáno chovat dobytek, objevovaly se podle Ignáce Pitsche mršiny ve městě jen zcela výjimečně. Pokud šlo o přilehlý venkov, hlavní problém spatřoval kat v nešvaru, který se podle něj na Moravě všeobecně rozšířil. Skoro na každém panství se prý usadil nějaký samozvaný pohodný. Šlo přitom vesměs o pochybná individua, která se nesrovnala s brněnským popravčím mistrem a svévolně provozovala rasovnu buď v nějaké vsi, nebo na samotě. Podle Pitschových informací tito lidé a jejich placení služebníci křižovali kraj a pátrali po zdechlinách. Majitelům uhynulých zvířat za ně dokonce platili. V pozadí takového počínání bylo provozování nepovolených obchodů s masem. Navíc šlo o hrubé narušování výsad popravčích mistrů, kteří tak přicházeli o stanovené odměny za úkony spojené s likvidací uhynulých zvířat. Katovské řemeslo by při dalším tolerování takového nekalého podnikání bylo nevyhnutelně odsouzeno k záhubě.
Nový taxovní řád
Během další úřední komunikace, do níž se vedle brněnských městských institucí a krajského hejtmana zapojily také císařská a královská reprezentace a komora (tehdy nejvyšší zeměpanský správní orgán v Markrabství moravském) a královská komise in publico-politicis, nebyl problém s působením nelegálních pohodných systematicky ošetřen. Vyšší místa podle všeho nepovažovala tuto záležitost za natolik závažnou, jak ji prezentoval kat Pitsch. Zato byl v březnu 1756 zveřejněn taxovní řád (sazebník odměn) a formulovány zásady provádění hygienických prací platné nejenom pro Brno, ale i pro ostatní větší moravská města.
Pokud šlo o vývoz fekálií, počítalo se s pravidelnými, nejméně jednou za čtvrt roku uskutečňovanými kontrolami používaného náčiní se zřetelem k dodržování správného objemu sudů. Zákazníci měli popravčí čeládce poskytovat jak svíčky potřebné pro činnost během noci, tak po žejdlíku (na Moravě asi 1/3 litru) pálenky na každého pacholka. V platnosti zůstávala starší nařízení, podle nichž katovi lidé nesměli požadovat od zákazníků žádnou stravu a při práci byli povinni maximálně dbát na čistotu. V průběhu druhé poloviny 18. století pak došlo na další normativní zásahy, z nichž je patrné, že hygienickému působení mistrů ostrého meče byl přikládán značný význam.
