Zrod vzdušných lovců (1): Počátky leteckých stíhačů za Velké války

Ještě na počátku první světové války k soubojům stíhačů vůbec nedocházelo, poté však události nabraly rychlý spád. Letectva se musela k problému postavit čelem a vytvořit jak specializované letouny, tak neotřelé taktické postupy

24.06.2022 - Vojtěch Borek



Dne 30. listopadu 1913 se v rámci bojů doprovázejících mexickou revoluci poprvé utkaly dva letouny ve vzdušném zápasu. Američtí žoldnéři Dean Ivan LambPhil Rader dostali od svých nadřízených rozkaz napadnout protivníka, nicméně šlo o přátele, takže každý z nich jen vystřílel do vzduchu všechnu munici ze své pistole a poté spokojeně přistál. Na skutečný manévrový boj zapálených pilotů si svět ještě musel chvíli počkat.

Od pozdravu k cihle

Když vypukla první světová válka, rodící se vzdušné síly bojujících států neměly na nějaké stíhání ani pomyšlení. Své úsilí soustředily na první nesmělé pokusy o bombardování a hlavně na průzkum, který se v rané fázi konfliktu ukázal jako velmi efektivní. Právě piloti průzkumných letounů se od úvodních týdnů ve vzduchu potkávali a běžně se navzdory oficiálnímu nepřátelství zdravili máváním či zdviženou pěstí.

Tato idyla však rychle skončila a čím dál častěji se objevovaly více či méně zdařilé pokusy o útok. Tehdejší letadla nicméně disponovala slabými motory a sotva uvezla piloty či případně pozorovatele. Na těžké zbraně prozatím nebylo ani pomyšlení a došlo na rozmanitou improvizaci. Piloti si začali brát do kokpitu různé předměty, kterými chtěli zasáhnout protivníkovu vrtuli či křídla. Šipky nebo granáty lze z tohoto pohledu označit za vcelku očekávatelné, cihly již méně.

Od pozdravu k cihle

I když se letouny nepohybovaly příliš rychle, trefit některý z nich se ukázalo téměř nemožné a házené projektily se neosvědčily. Podobně skončily též snahy poškodit nepřítele pomocí řetězů, lan či dokonce háků, což zkoušelo pozdější největší ruské eso první světové války Alexandr Kazakov. Jeho spolubojovník Pjotr Něstěrov dokonce použil jako zbraň svůj vlastní letoun a 25. srpna 1914 taranem zničil rakousko-uherského průzkumníka. Sám ale také šel k zemi a svým zraněním záhy podlehl.

Souběžně s těmito více či méně zvláštními pokusy došlo též na palné zbraně – kromě automatických pistolí a revolverů se na nebi používaly i signální pistole či pušky. Již 15. srpna 1914 letěl pilot Miodrag Tomić v jednom z pouhých tří srbských strojů na průzkumnou misi, když potkal nepřítele. Zpočátku na sebe tito dva muži mávali. Poté ale Rakušan vytáhl pistoli a zahájil palbu. Srbský pilot odpověděl stejně, a i když ani jeden z nich nezasáhl, oba právě odstartovali éru vážně míněných stíhacích soubojů. Během několika týdnů již všechny srbské i rakousko-uherské stroje navzdory podmotorování nesly kulomety a další státy brzy následovaly.

Problémy s výzbrojí

Nový trend postavil konstruktéry před těžký oříšek. Prosté vysunutí volně loženého kulometu z kokpitu s následnou palbou do strany neslibovalo žádnou přesnost, pilota by navíc rozptylovalo od řízení letounu. Mnohem slibněji se jevilo míření celým strojem, nicméně v tomto případě se objevila jedna zásadní překážka, a to vrtule. U některých typů se kulomet zprvu lafetoval až nad horním křídlem a tedy i nad kruhem vrtule, nicméně nešlo o příliš praktické uspořádání.

Na řešení se již pracovalo a zásadním způsobem se na něm podílel francouzský pilot Roland Garros. Jeho vylepšení předválečného vynálezu se ukázalo jako funkční, jenže v dubnu 1915 byl sestřelen a k vraku se dostal Nizozemec v německých službách Anthony Fokker

Fokker vycházel z protivníkovy koncepce deflektorů vrtule – klínů přidělaných k vrtuli, které odrážely vlastní kulky. Němec se ale domníval, že občasná palba do jejích sice chráněných, přesto však stále zranitelných listů zůstává stále riskantní. Jako správná cesta se ukázalo propojení kulometné spouště s časovačem motoru. Němci tak dostali do rukou zbraň mířící přímo dopředu a umožňující šikovným pilotům mnohem přesnější palbu na rychle se pohybující cíle.

Dokončení: Zrod vzdušných lovců (2): Počátky leteckých stíhačů za Velké války

V britských barvách v tomto období brázdily nebe stroje jako F.E.2b nebo Airco DH.1, které měly motor a tlačnou vrtuli uloženy vzadu, což sice umožňovalo poměrně pohodlnou lafetaci dopředu střílejících zbraní, letové výkony ale zůstávaly nevalné. Když tedy císařští poslali v červnu 1915 do vzduchu první stroje typu Fokker Eindecker, dohodovým pilotům nastaly krušné časy.


Další články v sekci