Zabíjení pilotů na padácích (1): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

I když se první padáky objevily již koncem 18. století, posádky letadel je začaly dostávat až na konci první světové války. První létající aparáty neměly příliš velkou nosnost a rozměrný balík padáku ve stísněné kabině navíc dost překážel. Druhým důvodem se stala obava velení, že by se piloti nesnažili zachraňovat letoun a raději hned vyskakovali.

Šlo o zcela zbytečnou obavu, protože skok do bezedné hlubiny pod letounem není pro žádného letce lákavá představa. Není doloženo, že by během prvního světového konfliktu došlo k pokusu střílet na letce na padáku. Ve 20. letech se pak objevily také snahy právně ukotvit postavení sestřeleného letce snášejícího se k zemi. V letech 1922 a 1923 v Haagu probíhalo jednání o pravidlech letecké války a v článku 20 se psalo: ,,Pokud je letadlo zasaženo a posádka se snaží zachránit na padácích, nesmí se na ně v průběhu sestupu útočit.“ Toto haagské ustanovení ale nevstoupilo v platnost a při vypuknutí druhé světové války neexistoval žádný oficiální zákaz střelby na padáky.

Krutá realita

První zmínky o takových činech existují již od prvních dnů útoku na Polsko. Dne 2. září polský stíhač poručík Jan Dzwonek spolu s osmi dalšími spolubojovníky napadl několik německých stíhaček. Souboj pro něj ale nedopadl dobře a musel se zachraňovat výskokem.

Sám to později popsal: ,,Klesal jsem ve výšce asi 2 000 metrů, když jsem si všiml stopovek střel. Šly mimo, ale ten pirát třetí říše se nevzdával a znovu mě napadl. Tentokrát se mi střely opět vyhnuly. Němec neměl třetí šanci zabít mě, protože můj přítel Jan Malinowski ze 162. letky na něj zaútočil. Při prvním útoku zapálil pravý motor Bf 110 a při druhém se letadlo rozpadlo na kusy.“

Pod palbou Slovanů?

Německé záznamy se o střelbě na padáky samozřejmě nezmiňují. Během bojů ve Francii i později v bitvě o Británii vedly obě strany válku přece jen při zachování jisté míry lidskosti a bez fanatické nenávisti k nepříteli. Mezi stíhači Luftwaffe se však na podzim 1940 rozšířila fáma, že na jejich sestřelené letce prý střílejí čeští a polští příslušníci RAF. Je však otázka, odkud tato informace pocházela a jak lze poznat britskou stíhačku pilotovanou Čechem či Polákem.

Takový čin ale ani nedával příliš smysl, neboť každý letec Luftwaffe sestřelený nad Anglií padl samozřejmě do zajetí a zabíjet ho tedy postrádalo smysl. Zcela opačná situace ale panovala u sestřelených pilotů RAF, kteří se vraceli zpět k jednotce a mohli opět létat a sestřelovat Němce. To muselo protivníky k myšlenkám na jejich likvidaci přímo vybízet.

Německé stíhací eso Adolf Galland ve svých pamětech zmiňuje rozhovor s velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem, který se jej na tuto skutečnost ptal. Galland prý odpověděl: ,,Já bych to považoval za vraždu, pane maršále. Udělal bych vše pro to, abych takový rozkaz nemusel splnit.“ Göring, který za první světové války také bojoval jako stíhací pilot, prý odpověděl, že přesně takovou odpověď čekal.

Náhoda, či zlý úmysl? 

Jedna věc ale jsou rozkazy velení a zcela jiná věc skutky mladých agresivních stíhačů uprostřed letecké bitvy, kdy je hladina adrenalinu vybičovaná na maximum. Když šel k zemi něčí blízký kamarád a spolubojovníci ho ve vysílačce slyšeli umírat, touha pomstít se mohla být opravdu silná.

K zabití letce na padáku ale mohlo dojít i jinak. Ten často sestupoval k zemi oblastí plnou bojujících letounů a obloha bývala doslova plná olova. Zásah nešťastného muže pod hedvábnou kopulí tak mohl být pouhá náhoda. Určitě se rovněž stávalo, že těžce zraněný letec ještě dokázal opustit zasažený letoun a otevřít padák. Pokud však dopadl do oblasti s řídkým osídlením, mohl bez pomoci zemřít na následky zranění. Po objevení těla mrtvého letce v popruzích padáku si mohl situaci každý vyložit tak, že ho nepřítel usmrtil při sestupu.

Rytíři v Africe

Na západní frontě snad neexistuje případ, že by se ke střelbě na padák někdo přiznal. O slavném australském esu létajícím ve Středomoří Clivu „Killer“ Caldwellovi se říkalo, že jeho přezdívka vznikla právě kvůli tomu, že své protivníky zabíjí na padáku. Není známo, že by se on sám k tomu nějak vyjadřoval, ale ani není doloženo, že by tak skutečně činil.

TIP: Ze školních lavic do uniforem: Děti v řadách Wehrmachtu a Luftwaffe

V severní Africe se válka vedla vůbec v nejrytířštějším duchu. Například další slavný stíhač Gustav Rödel jednou nováčkům u své eskadry řekl: ,,Jste stíhači, ale pokud se někdy dozvím, že někdo z vás střílí na padáky, já sám ho zastřelím.“

Vražední Američané?

V průběhu roku 1943 začala z Anglie operovat americká 8. letecká armáda a její letouny pronikaly stále hlouběji do německého vzdušného prostoru. Američtí stíhači se střetávali s německými nad jejich územím a každý pilot Luftwaffe, který vyskočil na padáku a přežil, představoval samozřejmě opět hrozbu. Právě v té době se začínaly objevovat zmínky o tom, že došlo k usmrcení německého pilota zavěšeného pod kopulí padáku, a je pravděpodobné, že někdy se tak skutečně dělo.

Dokončení: Zabíjení pilotů na padácích (2): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Americký stíhač Stanley Milles od 352. stíhací skupiny o tom v pamětech napsal: ,,Bylo to téma, o kterém jsem já a kamarádi u jednotky vážně uvažovali. Mluvili jsme o tom, že když toho chlapa nezastřelíme, v klidu přistane a příští den proti nám bude zase bojovat.“ Dokonce existuje několik tvrzení samotných letců o tom, že k takovému konání dostali ústní rozkaz. Jedná se však o ničím nepodložená tvrzení a oficiální dokumenty hovoří o něčem jiném.