Reklama


Zrození prvního dítěte: Dětství zná evropská historie pouhých 400 let

07.10.2018 - Tomáš Konečný

Představa dětství tak, jak ho známe dnes, je v evropské historii novinkou starou „pouhá“ čtyři století. Co přispělo k razantní proměně od malých dospělých k nesvéprávným bytostem?

<p>Jakmile se dítě naučilo chodit a mluvit, považovalo se za malého dospělého, s pracovními povinnostmi.</p>

Jakmile se dítě naučilo chodit a mluvit, považovalo se za malého dospělého, s pracovními povinnostmi.


Reklama

V průběhu 17. století došlo ve vztahu k dětem k velkému obratu: Dětství se v životě člověka vydělilo jako unikátní období. Až do pozdního středověku se děti prakticky neodlišovaly od ostatních lidí a pojem „dětství“ neexistoval. Od chvíle, kdy se jedinec naučil chodit a mluvit, se považoval za „malého dospělého“, jen s trochu omezenějším vnímáním a silami.

Děti musely od útlého věku pracovat a rodiče je chápali jako další pomocnou sílu v rodině. Na druhé straně nebylo výjimečné, že se dospělí účastnili dětských her – hračky, jež tvořily od dob renesance součást bohatších domácností, nebyly určeny dětem, ale spíš hlavě rodiny. Odlišný status měli pouze kojenci, kteří bývali obvykle přes den zavěšeni v povijanu, aby zůstali v teple a daleko od špinavé podlahy i zvířat.

Velmi brzká dospělost

Dospělost začínala ve chvíli, kdy dítě dokázalo chodit a mluvit. Někdy mezi čtvrtým a sedmým rokem potom malého dospělého poslali z domu na vychování – obvykle k příbuzným, kde pracoval za bydlení a stravu, nebo do služby na statku či ve šlechtické domácnosti. Vesničtí chlapci pomáhali na poli, dívky se staraly o vaření a dobytek. Ve šlechtických kruzích si měly děti na cizím sídle osvojit aristokratické zvyklosti.

Za rodinu (toto slovo se začalo používat až v 18. století) byli označováni ti, kdo s dítětem žijí, bez ohledu na stupeň příbuzenského spojení. Například mezi řadou členů šlechtických rodů na jednom sídle často neexistovalo žádné pokrevní pouto, ale právně vzato tvořili jednu entitu.

Revoluční škola

Přesto v průběhu 17. století nastala jedna z tichých revolucí, kdy se děti přestaly uvádět do světa dospělých tím, že žily napodobováním jejich práce a zvyků. Napomohlo tomu rozšíření nového zařízení – školy. V protestantských kruzích, a záhy také v katolické Evropě, vznikla instituce, jež odděluje mladé lidi od společnosti a současně jim dává standardizovanou výchovu. Tento přelom, který fascinoval mnohé učence včetně Jana Amose Komenského, poukázal na zvláštnosti nízkého věku. Škola vytvořila specifický svět kdesi mezi pátým a čtrnáctým rokem života, z nějž se pak vyvinulo dnešní pojímání dětství.

Přichází přísná výchova

Dětská role se náhle proměnila. Malí dospělí už nemuseli napodobovat okolí, protože se soudilo, že jim později správný vzor poskytne právě škola. Děti se začaly víc hlídat a kárat, běžnými se staly tělesné tresty – současně se však na děti (a těhotné ženy) nevztahovaly nejtvrdší způsoby trestání jinak vyhrazené dospělým

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Dokonce i soudy nově rozlišovaly závažnost přečinu spáchaného dítětem a dospělým: Vina nyní padala především na rodiče. Dětství se stalo jakousi přípravou na řádnou a plnohodnotnou dospělost. Při posílání do učení se pak začaly objevovat smlouvy zavazující vychovatele, že z dítěte učiní „řádného a plnoprávného člena společnosti“. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikimedia Commons

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907