5+1 nejslavnějších šermířů: Kdo patřil mezi nejobávanější mistry meče?

09.03.2021 - Radomír Dohnal

Slavným se narodí jen málokdo, většina musí o svou reputaci zabojovat. V případě slavných šermířů to platí totálně. Kdo patřil mezi nejobávanější mistry meče?

<p>Když jeho otce urazil jiný šlechtic, Rodrigo Díaz de Vívar řečený El Cid ho zabil v souboji a domů přinesl ukázat jeho hlavu (že si poté vzal jeho dceru, je věc jiná).</p>

Když jeho otce urazil jiný šlechtic, Rodrigo Díaz de Vívar řečený El Cid ho zabil v souboji a domů přinesl ukázat jeho hlavu (že si poté vzal jeho dceru, je věc jiná).


Reklama

Čas pro hrdinu

  • Kdo: Rodrigo Díaz de Vívar řečený El Cid
  • Kdy: 11. století

Dva meče: dlouhý Tizona a kratší Colada, kůň zvaný Babeica a k tomu bezpočet hrdinských činů. Hned je vám jasné, že řeč bude o muži jménem Rodrigo Díaz de Vívar, který se nejen do španělské historie zapsal jako El Cid. Jeho činy překreslily v 11. století mapu Iberského poloostrova. Ten byl tehdy rozerván na křesťanská království Navarrské, Aragonské a Kastilské, proti nimž na jihu stála al-Andalus, tedy emiráty Granada, Toledo, Valencie, Cordóba a Zaragoza. Všichni bojovali proti všem, křesťané proti křesťanům, Mauři proti Maurům. Pokud to ale umíte s mečem jako Rodrigo, je to doba pro život více než příhodná.

Žoldák i světec

S kritickým hodnocením El Cida musíme být opatrní, přece jen, je to španělský národní hrdina. Nemůžeme ale zamlčet, že během své kariéry nejednou změnil stranu a bojoval často za ty, kteří platili lépe. Ale protože byl vážně dobrý, pokaždé jej rádi z exilu přivítali zpět. Byl totiž nejen vynikající stratég, ale také zručný šermíř. Někdy kolem roku 1063 si tak v boji proti Aragonským vyslouží další přízvisko: El Campeador, tedy Mistr meče. Dokázal v rovném souboji porazit výběr protivníkových rytířů a tím fakticky rozhodl celou bitvu. Což bylo jistě velmi rytířské. Jak to ale dokázal?

Zbraň? Rozum!

Byl totiž průkopníkem stylu šermu, který je dnes znám jako La Verdadera Destreza, založeného na několika jednoduchých, ale velmi funkčních principech. Šetřit kroky, dodržovat geometrii pohybu, vmanévrovat protivníka do nevýhodné pozice, stavět se k němu tak, aby vás nemohl zranit… V 11. století totiž velká část bojovníků moc nepřemýšlela a jen kolem sebe hodně máchala mečem. El Cid byl jiný, a dokázal chyb protivníků dokonale využít. Přispěl ke vzniku šermířské školy, která je dodnes považována za jednu z nejpokročilejších.


Tak trochu lhář

  • Kdo: Fiore Furlano dei Liberi
  • Kdy: 14. století

Rytíř Fiore Furlano, řečený z Liberi, pronikl ve 14. století nejen do tajů mistrovského zacházení s chladnými zbraněmi, ale jedničku by dostal také z praxe aplikovaného obchodního marketingu. Neřekneme ani slovo proti tomu, že by snad nebyl vynikajícím šermířem. Jen upozorňujeme na to, že o svých úspěších vytrvale lhal, aby sláva jeho jména byla ještě o něco výraznější. A tím i jeho honoráře.

Na svět přišel někdy kolem roku 1350, ve vesničce Cividale del Friuli, spadající tehdy pod patriarchát Aquileia. Jeho přídomek napovídá, že snad patřil k nižším stavům svobodné šlechty. Slávu si ale tento titulovaný rytíř a diplomat vydobyl opravdu hvězdnou, protože brzy kolem něj nebylo nikoho, kdo by jej mohl pomlouvat. Šel totiž z jednoho souboje do druhého.

Učitelé žijí déle

Fiore decentně přehání v počtech vyhraných duelů, řadu slavných protivníků si prostě vymyslí. Ale pravdou je, že se dlouho pilně zdokonaloval u mistrů řemesla v Německu i v Itálii, načež se sám stal z žáka mistrem. Bylo to o poznání pohodlnější, než být námezdním žoldnéřem. Ti naopak docházeli do jeho školy v Perugii a on jim předával svá praktická moudra. Většina významných condottierů u něj brala lekce. Jako šermířský mistr se nikdy neptal, pro koho jeho studenti pracují a z jakého rodu pocházejí. S císařem, nebo papežem? Důležité pro něj bylo jen zlato. A nejméně v pěti případech proklál mečem žáky, kteří jeho pedagogické znalosti nedostatečně docenili.

Dílo válek

Reputaci si získal hlavně v několika „národních soubojích“, které se konaly během oslav pro pobavení panovníků. V nich měl Fiore vlastním příkladem ukázat, že italský šermíř je lepší než německý nebo francouzský. Pravda, tenkrát zrovna nezazářil, což jeho slovům o tom, že: „Je kdykoliv hotov porazit pět nejlepších evropských šermířů“, ubírá na váze. Přesto na něj dodnes vzpomínáme jako na autora mimořádného díla Fior di Battaglia, tedy Květy bitev. Jde o velmi podrobný manuál, jak vésti souboje s nejrůznějšími zbraněmi i bez nich. Pěkně krok za krokem, hezky i s obrázky. Do současnosti se zachovaly čtyři exempláře rukopisu a jejich cena je nevyčíslitelná.


Legenda, která neválčila

  • Kdo: Johanness Lichtenauer 
  • Kdy: 14. století

Johanness či Hans Lichtenauer byl legendárním mistrem tzv. německé školy šermu, která v Evropě začínala dominovat v průběhu 14. století. Je proto trochu škoda, že toho o něm víme tak málo. Už jen jeho původ, naznačený příjmením, nám dává šest pravděpodobných a 11 méně možných lokací jeho původu a působení na území dnešního Německa a Rakouska. A do konfliktu se dostaneme s historiky znovu poté, co se budeme vyptávat na jeho praktické zkušenosti. Nikde se nedočteme o tom, že by sám někde bojoval. Známe jména desítek zástupců jeho školy a úspěšných šermířů, které vyškolil. Ale co víme o něm? Jen že se pětadvacet let toulal Evropou a odkoukával od jiných zápasníků techniky, které později zdokonaloval a vyučoval.

Teorie nad zlato

Dokládá to nepříliš lichotivá poznámka, která se objevuje v dochovaném listu Modus Dimicandi Magistri H. Beringois z roku 1418, kdy už byl mistr nejspíš dávno po smrti. V něm stojí: „Mistr Lichtenauer se s mečem naučil mnohému správnou cestou, ale ničeho sám nevymyslel, jak tvrdil. Jen zcestoval zemi a viděl pravé mistry konati.“ Tak snad že bychom tu měli chápavého teoretika? Možné je ledacos, i když finty z praxe měl. Sporná je totiž také povaha jeho literárního díla. Učení šermířské zkonsolidoval tím, že jako první vytvořil takzvaný zettel (čte se „cédl“) – jakýsi veršovaný kodex, v němž shrnul základní nauku, pravidla, co by se mělo a co by se nemělo dělat. Ale dal si přitom dobrý pozor na copyright. Jak?

Elce pelce…

Zettel byl vlastně nekonečnou nepochopitelnou říkankou, plnou naivních popěvků a rýmovaček, která vám dávala smysl jen tehdy, když vás učil Lichtenauer. Pět králů znamená pětici přibližovacích manévrů, zmínky o bláznech značí jeden ze čtyř krytů. Každá zbraň a pohyb byly vlastně zašifrovány: mistr si nepřál, aby někdo tohle dílo spisoval. Žáci další generace jej však neposlechli a pořídili první písemné záznamy tohoto svérázného šermířského učení. Pro nás je zajímavé, že dva ze 17 jeho následovníků pocházeli z Čech: mistři Hans Spindler ze Znojma a Lamprecht Pražský.


Muž na útěku hledá práci

  • Kdo: Donald McBane
  • Kdy: 17. až 18. století

Počátek vojenské kariéry muže, který se roku 1687 zapsal do britského pluku vévody z Marlborough, nebyl zrovna hrdinný. Donald McBane se nechal naverbovat, protože mu šli po krku naprosto všichni. Jak to? V touze po dobrodružství vyslyšel volání klanů a vyrazil s nimi do bitvy na pláně Maol Ruadh. Není úplně zřejmé, zda hájil barvy MacDonalda z Keppochu, nebo konfederace klanu Chattan vedených jistým Mackintoshem. Jisté je, že zradil prohrávající a utekl, čímž si u přeživších obou stran udělal spoustu nepřátel. Na skotské Vysočině se všechno rychle nese. Britská armáda mu zato nabízela „únik“ v podobě lodního lístku na evropská bitevní pole. Tady pak začal pilně studovat šerm v praxi a brzy by nikdo soudný neřekl, že McBane je snad zbabělec. 

Hospodské duely

Prošel si řežemi války o španělské dědictví, včetně jatek u Blenheimu a Malplaquet. Tam za sebou mimochodem Britové nechali 22 tisíc padlých. Náš hrdina postupně sbírá metály, dokonce i plukovnickou hodnost, ale vřavě se postupně vzdaluje. Chápe, že boje na pevnině nejsou pro něj. Vrací se do Londýna – vybavený reputací zatraceně nebezpečného chlapa. Tu ještě potvrdí během svých pololegálních šermířských vystoupení v Marybone Fields. Praxe je jednoduchá: dva muži vejdou do ringu s meči, jen jeden z něj odejde. McBane byl tím, kdo vítězně odešel sedmatřicetkrát za sebou. Jeho odměna? Čest a štoudev ostré kořalky!

Skotský šerm?

Mimo ring pak obstál ve více než stovce soubojů. Klíčem k úspěchu mu byl jeho skotský šerm. Ne, to nebyla žádná oficiálně uznávaná škola ladných pohybů a krytů, ale pořádně temperamentní mlátička vším, co bylo zrovna po ruce. Rozhodně ale měla své kouzlo a přinášela úspěchy. Proto se McBane nechá umluvit a v roce 1728 vydává svou knihu Expertní společník šermíře. Oficiálně je to šermířský manuál, ale pro dnešního čtenáře je mnohem cennější pro užitý styl jazyka a záznam autentických vzpomínek účastníka velkých bitev.


Černý Mozart s taktovkou a kordem

  • Kdo: Joseph Bologne, rytíř de Saint-Georges
  • Kdy: 18. století

Tenhle příběh zní jak postmoderní pohádka. Vezměte francouzského šlechtice, přesuňte jej na plantáže na Guadeloupe a přidejte šestnáctiletou černošskou služku jeho manželky. Počkejte několik měsíců a voilá! Malý Joseph se sice narodil jako levoboček, ale urozený tatínek George Boulogne de Saint-Georges se k němu bez rozpaků hlásí. Tím vše teprve začíná! 

V sedmi letech jej otec přemístí do Francie, aby tam dostal vzdělání. O dva roky později se za ním přestěhuje i se svou černošskou milenkou a rodinka spojeně žije v prostorném apartmá v Paříži. Joseph vystuduje prestižní důstojnickou školu, kde se zaměřuje na šerm a jízdu na koni. Nadaný chlapec má na škole už v sedmnácti letech pověst výjimečného, neuvěřitelně rychlého a mrštného šermíře. Když ho šermířský mistr ze školy v Rouenu před veřejností urazí, neváhá a vyzve ho na souboj. A zvítězí. Hrdý otec mu za to daruje koně a bryčku! Po absolvování školy se Joseph stává členem královy osobní gardy a získá rytířský titul. 

Dědit po otci samozřejmě nemůže, rodový majetek přechází na jeho nevlastní sestru, přesto získá Joseph alespoň ucházející roční rentu. Na královském dvoře se mu daří vzbuzovat přízeň krásných dam a jeho ladné pohyby z něj dělají ozdobu tanečního parketu. Vedle veřejných šermířských exhibicí také hraje sólo na housle v několika orchestrech. Slyšíte dobře! A že nakonec hudbu i skládá? Taktovka, smyčec nebo kord – používají se přece docela podobně, ne? Jako skladatel je poměrně plodný – dokonce se mu přezdívá Černý Mozart a poslechnout si ho několikrát přijde i Marie Antoinetta

Joseph se víc a víc „obyčejnému“ šermování vzdaluje. Stává se žhavým kandidátem na místo ředitele pařížské opery! Pak ale tři ze zdejších subret napíší královně petici, v níž ji žádají, aby levobočka a nadto mulata v žádném případě do čela této instituce nepouštěla. Královna se ocitá v prekérní situaci a Joseph raději svou kandidaturu stahuje. 

Vrhá se na komponování oper, teď už pod ochrannými křídly svého mecenáše a zaměstnavatele vévody Orleánského. Ale to už je tu rok 1789. Na chvíli to vypadá, že pád Bastily pohřbí i Josephovu kariéru ve Francii. Uchyluje se do Londýna za vévodou Orleánským, ale poté se znovu vrací do Francie. Na samém sklonku staré éry se chytí své vojenské minulosti. Vstupuje do Národní gardy a přísahá věrnost revoluci. Dostává velení vojenské jednotky složené z černochů a míšenců z francouzských kolonií a dotáhne to až na plukovníka.

Stále jej však podezřívají ze sympatií s royalisty, dokonce je po jedné z nevydařených vojenských akcí zatčen a málem popraven. Na poslední chvíli jej ale osvobodí. Jeho zdraví se však stále více zhoršuje, živoří v bídě, připraven o všechny příjmy. Umírá na samém konci revoluční éry, v pouhých padesáti čtyřech letech. 


Cesta bojovníka

  • Kdo: Musaši Mijamoto
  • Kdy: 16. až 17. století

Prvního protivníka zdolal ve třinácti letech, v šestnácti navštívil Kjóto a vyzval na souboj bojovníky z proslavené školy v Jošioce. Vyhrál drtivě – zvítězil v šedesáti soubojích! Musaši Mijamoto měl zkrátka našlápnuto na to, aby se stal legendou ještě dříve, než mu popřejí ke dvacátým narozeninám. Používal kombinaci krátkého a dlouhého meče – techniku údajně odkoukal od chrámových bubeníků, kteří také používali obě ruce zároveň. A snad aby zbytečně nepřišel o obdivovatele a soupeře, vyměnil později ostré kované meče za dřevěné bokkeny. Přesto dokázal své protivníky zcela zdecimovat!

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

Své meče propůjčil v dalších čtyřiceti letech nejrůznějším „zaměstnavatelům“ – bojoval ve válkách místních vládců, pomáhal potlačovat vzpoury, učil bojová umění. Byl ale i mužem mnoha talentů: vytvářel působivá kaligrafická dílka, malby i sošky, dlouhé hodiny meditoval a studoval buddhismus, sepsal také několik pojednání o šermu a duchovní sebekázni nutné pro jakýkoli trénink.

Před šedesátými narozeninami konečně odešel do „důchodu“. Uchýlil se do jeskyně a žil jako poustevník. Zemřel o dva roky později – a nepodlehl žádnému z nepřátel, nýbrž karcinomu na plicích…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Obsahy izotopů stroncia a kyslíku v pozůstatcích padlých v bitvě u Himéry prozrazují, že většinou nešlo o sicilské bojovníky, ale žoldáky ze vzdálených míst.

Věda
Vesmír

Z rybníka na talíř

skokan zelený | výskyt: Evropa

Tento hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého dorůstá 5–11 cm a jeho obvykle hnědé oči mění v době páření barvu: U samců přecházejí do zelenožluté, zatímco samicím žloutnou nebo získávají žlutohnědý odstín. Díky svému jasně zelenému zbarvení skokani na svou hmyzí oběť rádi číhají například v záplavě lístků okřehku menšího, lidově zvaného žabinec. K jejich nejurputnějším predátorům přitom patří člověk – zmíněný žabí druh se totiž považuje za delikatesu. (foto: Profimedia)

Zajímavosti

Na malou plachetnici Sundowner se nacpalo na 130 vojáků. Za jejím kormidlem stál Charles Lightoller, někdejší druhý důstojník Titanicu.

Válka
Revue

V napjaté atmosféře na počátku 17. století se rozbuškou k rozpoutání násilí mezi katolíky a nekatolíky mohla stát i zdánlivá drobnost. 

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907