Aby jiní mohli žít: Poválečný vývoj speciálních jednotek US Air Force Pararescue
Parazáchranáři USAF patří mezi méně známé složky amerických sil zvláštního nasazení. Jejich posláním je záchrana lidí v nesnázích, ať už jde o piloty sestřelených letadel či civilisty ohrožené povodní. Pro tyto účely disponují unikátní kombinací schopností výsadkáře, lékaře, záchranáře a elitního pěšáka
Letecká záchranná služba (Air Rescue Service, ARS) vznikla v rámci amerického armádního letectva (USAAF) roce 1946 a jejím hlavním úkolem byla záchrana osádek letounů havarovaných mimo dosah nejbližšího letiště. Letecké základny sice mnohdy disponovaly vlastními vrtulníky, tehdejší helikoptéry ale měly příliš krátký dolet pro dálkové operace. Sbory ARS oproti tomu měly mít schopnost operovat po celém světě a disponovat letouny s dlouhým doletem. Prvním velitelem ARS se stal podplukovník Richard Kight, jemuž je připisováno autorství dodnes používaného motta parazáchranářů: „Aby jiní mohli žít!“
Konkrétní kontury nabrala ARS 1. července 1947, kdy velení USAAF autorizovalo zřízení šesti záchranářských týmů. Každý sestával z pěti mužů – jednoho lékaře, dvou mediků a tří pěšáků. V průběhu roku 1947 pak na letecké základně MacDill vzniklo první výcvikové středisko pro parazáchranáře. Jádro zdejšího instruktorského sboru tvořili především veteráni druhé světové války, kteří do střediska přišli z různých složek amerických ozbrojených sil. Kadetům se tak dostávalo rozmanitého výcviku zaměřeného především na výsadkářské a lékařské schopnosti.
Havárie průzkumného letounu Boeing F-13 na Aljašce v prosinci 1947 ale ukázaly, že záchranné operace se do budoucna neobejdou bez specialistů ovládajících širokou škálu schopností. Letoun s přezdívkou „Clobbered Turkey“ havaroval 21. prosince v zamrzlé pustině asi 150 km od Nome a jeho vrak byl objeven až o šest dní později. Tři dobrovolníci, mezi nimi školený lékař a specialista na zimní podmínky, následně provedli vzdušný výsadek s cílem trosky letounu prozkoumat a pomoci případným přeživším. Kvůli extrémně nízkým teplotám, silnému větru a takřka nulové viditelnosti ale zachránci k vraku nikdy nedorazili a zemřeli několik kilometrů od svého cíle. Osádku „Clobbered Turkey“ nakonec o dva dny později zachránila dvojice civilních pilotů.
Anděl s glóbem v náručí
V reakci na tuto tragédii prošlo kurikulum střediska v MacDillu patřičnými úpravami. O dva roky později pak byla na letecké základně Gunter otevřena Škola letecké medicíny, kde se kadetům dostávalo výcviku zaměřeného na určování vážnosti zranění a způsobů jejich léčení. Vyškolení příslušníci Pararescue následně putovali k jednotlivým eskadrám ARS. Jeden tým mělo dle regulí z roku 1950 tvořit devět mužů, z toho dva důstojníci a pět vyškolených výsadkářů.
V roce 1952 získaly jednotky parazáchranářů svůj vlastní, dodnes používaný symbol anděla držícího glóbus. Zhruba ve stejné době se objevila i přezdívka PJ, odvozená od identifikátorů dvou klíčových vojenských profesí – parašutisty (P) a potápěče (J). O čtyři roky později se v oficiálním slovníku USAF poprvé objevil termín Pararescue, definovaný jako „záchrana prováděná osobami vysazenými padákem na pomoc osobě či osobám v nesnázi“. V rámci definice rovněž nalezneme poznámku, že „Pararescue je nasazováno v jinak nepřístupných oblastech a zahrnuje průzkum cílové oblasti, přistání na padáku, rychlou lékařskou pomoc, využití schopností přežití v terénu a evakuaci po zemi, vodě či vzduchem“.
Na území nepřítele
První příležitostí k aplikaci získaných zkušeností v praxi se stala válka v Koreji (1950–1953). Tento konflikt se stal charakteristickým především prvním hromadným nasazením helikoptér, což možnosti záchranářů výrazně rozšířilo. Primárním posláním týmů působících v rámci ARS stále zůstávala záchrana leteckých osádek, během války se ale jejich repertoár rozšířil i o vyzvedávání vojáků uvízlých za nepřátelskými liniemi. Operační manuály se prakticky nezabývaly jinou činností než samotným vyzvednutím obětí.
Ne vždy ale bylo možné zachránce vysadit přímo na místo určení, ať už kvůli působení protivníka, počasí či těžkému terénu. Při některých misích se tak od parazáchranářů očekávala dlouhodobější činnost v týlu nepřítele a pěší přesuny dlouhé až 10 km. Délka takových misí se různila, nejdelší z nich ale trvaly až 72 hodin. I přes tyto těžkosti se mohly pochlubit vynikajícím skóre – do konce války v roce 1953 se jim podařilo evakuovat 9 898 raněných včetně 996 osob vyzvednutých z území ovládaného nepřítelem.
Zachránci astronautů
Ve světle těchto úspěchů je proto až paradoxní, že v období mezi lety 1952 a 1960 parazáchranářům hrozilo zrušení. Postihl je totiž stejný odliv zkušeného personálu jako řadu jiných složek amerických ozbrojených sil. Zkušení důstojníci odcházeli do výslužby či postoupili na štábní pozice a kvůli omezeným výcvikovým kapacitám a nízké mu zájmu o těžkou službu se nedostávalo ani řadového mužstva. V jednu chvíli se v aktivní službě nacházelo sotva 60 záchranářů a hrstka důstojníků na administrativních pozicích.
V atmosféře nejisté budoucnosti se mezitím rozhodla služeb Pararescue využít NASA pro účely kosmického programu. Moduly s posádkami vesmírných lodí tehdy dosedaly do oceánu a jejich vyzvednutí vyžadovalo školený personál. Při typické misi příslušníci Pararescue seskakovali z helikoptér přímo do vody, doplavali k vesmírnému modulu a přesvědčili se, že je posádka živá a zdravá. Následně astronautům pomohli modul opustit a nasednout do člunu, aby je mohl vyzvednout čekající vrtulník. Rukama záchranářů tak prošli prakticky všichni průkopníci amerického vesmírného létání, od prvních osádek programu Gemini až po astronauty z programu Apollo.
Hrdinové v džungli
Po zapojení USA do války ve Vietnamu se ve velkém dostali ke slovu i parazáchranáři. Již úvodní akce přitom ukázaly nutnost dalšího rozvoje taktiky i vybavení. Zpočátku záchranné týmy využívaly lehké dvourotorové helikoptéry Kaman HH-43 a plovákové letouny Grumman HU-16. Zejména HH-43 ale brzy přestaly vyhovovat kvůli své nízké nosnosti a absenci výzbroje. Během konfliktu se proto inventář rozšířil o těžké transportní helikoptéry Sikorsky HH-53 disponující vysokou nosností, doletem a palubními kulomety.
Pro co nejefektivnější využití pak začali Američané jednotky Pararescue využívat v rámci specializovaných operačních skupin SARTF. Jedna taková skupina zahrnovala leteckého návodčího na palubě pozorovacího stroje, stíhačky poskytující vzdušné krytí, bitevní letouny či vrtulníky pro přímou vzdušnou podporu a ochranu výsadku, vzdušný tanker a konečně helikoptéry se samotnými záchrannými týmy. Při typickém nasazení návodčí identifikoval a označil cíl, načež helikoptéry pod ochranou stíhaček a bitevníků vysadily záchranáře.
Jako speciálové
Sestřelené letce se snažili nalézt i bojovníci Vietkongu a o přistávací zóny se často vedly intenzivní přestřelky. Příslušníci Pararescue proto byli kromě svých úkolů školeni i pro ovládání zbraňových systémů na palubách vrtulníků, což z nich de facto činilo vycvičené palubní střelce. V řadě případů pak mise vyžadovala samostatnou průzkumnou činnost, kdy se akce záchranářů v mnohém podobaly úkolům konvenčních speciálních jednotek: vrtulníky příslušníky záchranáře vysadili, ti několik hodin plnili svěřený úkol a poté museli vyčkat příletu druhého stroje. Ačkoliv ve Vietnamu působilo sotva 150 parazáchranářů, zúčastnili se mnoha akcí.
Mezi nejznámější patří nájezd na zajatecký tábor v Son Tay (listopad 1970) či evakuace amerických vojáků z Kambodže v rámci operace Eagle Pull (duben 1975). Na konci dubna 1975 pak asistovali při záchraně amerického personálu i vietnamských civilistů ze Saigonu před jeho dobytím Severovietnamci. Celkem příslušníci Pararescue během války ve Vietnamu zachránili 4 120 osob, z toho 2 780 přímo z bojiště. Tyto úspěchy byly vykoupeny smrtí 22 a zajetím dalších dvou parazáchranářů. Ti si rovněž připsali řadu ocenění za odvahu – celkem získali 38 Leteckých křížů (Air Force Cross) neboli druhého nejvyššího vyznamenání amerického letectva.
Proti teroru i hurikánu
Vysoká reputace sboru vedla v roce 1966 k zavedení baretu vínové barvy symbolizující krev prolitou při pomoci druhým. Společně s baretem se pak příslušníci Pararescue nově odlišovali i vlastním odznakem a právem zastrkovat si kalhoty do bot po vzoru výsadkových vojsk. Vietnam potvrdil pověst parazáchranářů coby elitní skupiny odvážných mužů, díky čemuž se jim během studené války dostalo potřebné pozornosti ze strany stratégů a špiček armády. Koncept byl nadále rozvíjen a američtí plánovači do něj postupně začleňovali moderní technologie. Ty si v některých případech vyžádaly i výrazné změny taktické doktríny. Jako příklad může posloužit hrozba z ramene odpalovaných střel země–vzduch, kvůli kterým se od poloviny 70. let počítalo s vysazením záchranářů daleko od cílové zóny a jejich následným přesunem pěšky.
V následujícím období se sbory Pararescue účastnily řady civilních i vojenských operací. Za vše můžeme jmenovat například operaci Gothic Serpent v somálském Mogadišu (srpen 1993), bitvu o Takur Ghar (březen 2002) během války v Afghánistánu nebo úspěšnou službu ve válce v Iráku.
Ve všech zmíněných konfliktech patřili parazáchranáři mezi nejodvážnější a nejvíce ceněné členy amerických ozbrojených sil, kteroužto reputaci si udržují dodnes. Své schopnosti Pararescue opakovaně využívá i při záchranných pracích po živelných a jiných katastrofách. Pomáhali například obětem hurikánu Harvey, jenž v srpnu 2017 zpustošil velkou část amerických států Louisiana a Texas.
