Reklama


Mekka afrických parků: Serengeti, největší přírodní divadlo

19.10.2016 - Radek Klimeš

Národní park Serengeti je jedním z posledních míst Afriky, kde není život zvířat viditelně ovlivněn činností člověka. Vzhledem k neblahým minulým zkušenostem a stále se měnícím podmínkám ale vůbec není jisté, jak bude park vypadat třeba za padesát let

Lovec se silným skusem -<p>Hyena (Crocuta crocuta) je vynikající a velmi vytrvalý běžec, i když má jen čtyři prsty. Některé zdroje uvádějí, že její srdce je až dvakrát větší než srdce lva. Hyena skvrnitá má skus kolem 450 kilogramů – nejsilnější ze všech afrických savců</p>
Lovec se silným skusem -

Hyena (Crocuta crocuta) je vynikající a velmi vytrvalý běžec, i když má jen čtyři prsty. Některé zdroje uvádějí, že její srdce je až dvakrát větší než srdce lva. Hyena skvrnitá má skus kolem 450 kilogramů – nejsilnější ze všech afrických savců


Reklama

Na světě ještě stále existuje místo, kde je možné vidět až dva miliony zvířat, která pravidelně migrují za potravou. Statisíce jedinců mnoha druhů se po nekonečných pláních pohybují ve vlnách jako obrovské živé housenky. Jejich nohy zvedají do vzduchu tuny prachu, jenž zahaluje slunce, které jim v suchém období ubírá sílu. Cílem pohybu je voda a z ní vycházející život, čerstvá tráva a hojné pastviny. Pod tunami prachu a hlíny se totiž skrývá nový život, díky němuž může tento prastarý koloběh života fungovat dál a dál. Po prvních kapkách deště pokryjí savanu koberce nové trávy a květin. Každým rokem se tak tohle velké divadlo díky slunci a vodě opakuje a v Serengeti jej můžete s úžasem pozorovat.

Malý ochránce a morová zhouba

Divoká zvěř v Serengeti má už dlouhou dobu společného nepřítele – člověka. Vedle lovců a pytláků jsou to i domorodí obyvatelé. Ti se ve druhé polovině minulého století dostávali do stále častějšího konfliktu s divokými zvířaty. Lidská populace se neustále rozrůstala a zemědělci začali obsazovat i pozemky v blízkosti hranic parku. Naštěstí pro zvěř se však nepouštěli do hloubi Serengeti, protože vnitřní oblasti jsou zamořeny mouchou Tse-tse. Tento hmyz přenáší spavou nemoc a dobytek není proti infekci na rozdíl od divokých zvířat imunní. Takže za zachování relativní nedotčenosti můžeme mimo jiné poděkovat malému, lidem a dobytku škodlivému hmyzu.

Dobytek domorodých Masajů však často trpěl dobytčím morem a kontaktem s divokými zvířaty samozřejmě došlo k přenosu nákazy, což vedlo k úbytku divokých zvířat. Lidé začali dobytek očkovat, což se posléze projevilo zejména na stavech pakoňů. V roce 1960 jich bylo cca 250 000 kusů a do roku 1975 stav vzrostl pětkrát na téměř 1 500 000 zvířat. V tuto dobu se také začaly zvyšovat počty lvů a jiných predátorů, kterým množení býložravých zvířat také prospělo. Ovšem každá mince má dvě strany a stejně tak je to i v Serengeti.

Smrt kvůli hlouposti

Rostoucí množství zvěře si velmi rychle doslova vzali na mušku pytláci. Jejich řádění dosahovalo vrcholu v 70. a 80. letech minulého století, přičemž poklesy počtů vybraných druhů jsou dostatečně šokujícím důkazem. Například nosorožců dvourohých (Diceros bicornis michaeli) žilo v parku ještě v roce 1974 asi sedm stovek. V roce 1980 zbylo maximálně 50 až 100 zvířat a na začátku 90. let žili v Serengeti pravděpodobně už jen dva nosorožci dvourozí.

TIP: Královny africké savany aneb Žirafí bojovníci s něžným pohledem

Pytláctví poznamenalo také slony. Ve stejném období bylo vybito cca 80 % slonů a v parku jich tak zbylo necelých 500 z původních 2 500. Nosorožci a sloni jsou zabíjeni i dnes, a to pouze kvůli lidské hlouposti. Někteří lidé totiž věří, že roh nosorožce pomáhá zvýšit sexuální výkonnost a další se neobejdou bez dekorativních předmětů ze sloních klů a sloních noh jako košů na odpadky. I v současnosti době se odhaduje, že lidé upytlačí v Serengeti nebo jeho hraničních oblastech kolem 40 000 zvířat ročně.

Jednooký král afrických parků

Dalším zvířetem, které silně doplatilo na lidský vliv, je pes hyenový (Lycaon pictus), který z parku zmizel úplně. Tu a tam se sice objeví zpráva, že byl viděn, ale není jisté, jestli se jednalo o zde žijící smečku, nebo o zvířata, která parkem jen probíhala. Psi hyenoví velice často umírali na psinku, kterou trpěli domácí psi domorodců. Nemoc je doslova kosila, protože i když jí nepodlehla celá smečka, jeden nebo dva uchránění jedinci stejně neměli šanci. Postupně umírali hlady, protože jako jednotlivci lovit neumí a jsou zranitelnější jinými predátory.

V dnešní době jsou vedle pytláků a zemědělců i stále početnější turisté. Přes všechny problémy, se kterými se dnešní Afrika musí potýkat, je ovšem Serengeti mezi ostatními parky jednookým králem, a některé druhy zvířat si tam stále žijí jako v ráji. Navíc je zde možné vidět osmý div světa, jak byla označena velká africká migrace zvířat.

Největší zoo s osobitým kouzlem

Do parku jezdí stále víc lidí, kteří by rádi viděli Afriku a její zvířata a je fakt, že zde opravdu je co vidět. Počet druhů savců se pohybuje kolem sedmdesátky a na své si přijdou i milovníci ptáků, kterých v parku žije přes pět set druhů, ale také třeba chrobáků, jichž zde má být přes sto druhů. Velká různorodost ekosystémů umožňuje lidem, aby si našli svá oblíbená místa. Někdo má rád bažiny, jiný travnaté savany a další trnitou buš. Každý z těchto požadavků může být v Serengeti splněn. Zvířata jsou na lidi v autech zvyklá, a když se vám například podaří dostat se doprostřed stáda pakoní, jsou zvířata tak blízko, že byste se jich mohli z okýnka dotýkat. To už má ale s divokou Afrikou pramálo společného. Spíš si připadáte jako v obrovské zoo.

Bohužel se často stává, že si lidé nestihnou přírodu užít, protože je i v Africe honí čas a peníze. Fotografové se honí za co nejlepším snímkem a za zvířaty podle toho, jak jim řidič za pomoci vysílačky diktuje. Turisté jsou většinou cestovkami nuceni spěchat, aby toho za těch pár dní, které mají vyhrazené na safari, co nejvíc stihli a jen málokdo z nich stihne nasát opravdovou atmosféru Serengeti. Týden je na prohlídku tohoto překrásného místa žalostně málo, takže pokud se chystáte vyrazit na safari a opravdu chcete Afriku poznat, měli byste zůstat aspoň dva týdny. I přes velký počet turistů se dají najít místa, kde můžete v poklidu a nerušeně pozorovat původní divoký život. Například oblast Lobo nebo Western Corridor stojí určitě za návštěvu. Osobně právě kvůli turistům nepatří Serengeti mezi má nejoblíbenější místa, ale přesto ho mám pro jeho nesporné kouzlo rád.

Skok do krokodýlích tlam

Každoročně se v Serengeti opakuje úchvatná podívaná. Zvířata putují za lepší a čerstvější potravou a následují jeden druhého. To se týká zejména pakoní. Stovky až tisíce těchto zvířat se spojují na savanách v kilometry dlouhého hada složeného ze spěchajících zvířecích těl. U řeky, která na mnoha místech tvoří jedinou překážku na cestě k novým pastvinám, se zvířata řadí do fronty, ale žádné nechce vstoupit jako první do řeky smrti.

V řece na ně totiž číhají obrovští krokodýli, kterým v tomto období začínají skutečné hody. V okamžiku, kdy se první býložravec rozhodne vstoupit do řeky, ostatní se jako v transu valí přes něj, aby co nejdříve dosáhli druhého břehu. Jen malé procento z nich skončí v zubech krokodýlů nebo se zraní a utopí. Ostatní pokračují dál ve své náročné cestě. Predátoři je nenásledují, zdržují se ve svých teritoriích.

Osm milionů nohou v neustálém pohybu

Zvířata migrují v podstatě celý rok. V srpnu až říjnu jsou na severovýchodní hranici Serengeti a pokračují ve směru hodinových ručiček přes Masai Mara znovu zpět do Serengeti a začínají tak další kolo svého kočovného života, které trvá jeden rok.

Když se podíváme podrobně na strukturu obrovských stád, zjistíme, že největších počtů dosahují pakoně (Connochaetes taurinus), kterých migruje necelého jeden a půl milionu. Za nimi následuje 400 000 gazel Thomsonových (Gazela thomsonii) a nakonec necelých 300 000 zeber Böhmových (Equus quagga boehmi).

Serengeti nesmí zemřít

Při tomto obrovském pohybu zvířat přijde o život zhruba 250 000 jedinců, ale přibližně stejný počet se jich i narodí. V období rození mláďat denně poprvé spatří světlo světa až 8 000 zvířat. Spousty mláďat se stanou kořistí šelem, ale drtivá většina jich přežije a spolu s dalšími tak může pokračovat v neustálém koloběhu života a smrti na africké savaně, kterým zvířata procházejí už tisíce let. Následují bouřky, které přinášejí životadárné deště.

Serengeti těžce dýchá z posledních sil a potřebuje, abychom mu dopřáli prostoru díky němuž by jeho divoká duše mohla dál žít. Málokdo z návštěvníků si totiž uvědomuje, že patří mezi poslední generaci, která na vlastní oči viděla některý z ohrožených druhů zvířat. Kdo ví, jak bude Serengeti vypadat za pár desítek let ...


Nekonečné roviny a žulové kopjes

Ekosystém Serengeti se nachází na severozápadě Tanzánie a jeho součástí je i Národní park Serengeti, který je nejznámějším a nejslavnějším africkým parkem. NP Serengeti je také nejstarší a největší park Tanzánie. První pokusy o ochranu zvířat před nenasytnými lovci trofejí byly udělány v roce 1921 a 1929, kdy se zde Angličané rozhodli založit rezervaci. NP Serengeti byl založen roku 1951 a od roku 1981 je zapsán do seznamu přírodních památek UNESCO. Jeho název vznikl odvozením z masajského slova Serengit, které znamená „Nekonečné pláně“.

Jeho nejsevernější část je zároveň hranicí mezi Keňou a Tanzánií a také hranicí mezi NP Serengeti a Masai Mara National Reserve. Rozloha parku je 14 763 km². Jen pro představu – Česká republika má rozlohu 78 867 km², takže tento národní park zabírá asi 20 % plochy ČR a je 2× větší, než Jihomoravský kraj. V NP Serengeti najdete velice rozmanité ekosystémy, jako jsou travnaté savany, bažiny a močály, ale také řeky, které v období dešťů vystupují z břehů. Nejznámější je ale tento park svými nekonečnými rovinami, které se táhnou na kilometry daleko a ze kterých vystupují jen žulové a rulové kopečky, tzv. „kopjes“. Ty velice často využívají predátoři, zejména lvi a gepardi, k odpočinku nebo jako rozhlednu pro výběr kořisti.


Pionýři chráněné Afriky

Když v polovině minulého století přicestoval německý veterinář Bernhard Grzimek do Afriky a „objevil“ Serengeti, asi ho ani ve snu nenapadlo, jakou proslulost díky němu toto místo v průběhu dalších let získá. Grzimek polu se svým synem Michaelem věnovali velkou část života výzkumu a ochraně zvířat a dostali park do povědomí veřejnosti zejména knihou „Serengeti nesmí zemřít“. Kniha byla později zfilmována a Grzimek za tento velice úspěšný film dostal Oscara. Michael později tragicky zahynul při havárii letadla a je spolu s otcem pohřben na okraji kráteru Ngorongoro. Tak jim byl oběma vyjádřen vděk za oddanost Africe a jejím zvířatům.

  • Zdroj textu:

    Příroda 4/2010

  • Zdroj fotografií: Radek Klimeš

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Monumentální komplex menhirů a kamenných kruhů stojí na Salisburské pláni v Jižní Anglii – nejbližší vesnice ležela více než tři kilometry daleko.

Zajímavosti

Zatímco v mládí máme na všechno spoustu času, ve stáří čas pádí podstatně rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je…

Věda

Leopold I. a jeho syn Karel VI.

Historie

Divoký červený trpaslík a jeho exoplaneta

Vesmír

Mráz a jarní tání každoročně připravuje návštěvníkům Michiganského jezera opravdu dechberoucí podívanou.

Revue

Kladivouši jsou většinou velmi tiší ptáci. Za letu ovšem vydávají kejhavé až ječivé zvuky. Tento pozoruhodný pták je zařazen mezi nejméně ohrožené druhy

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907