Agitace místo střelby: Podoby propagandy ve španělské občanské válce
I když v každém konfliktu sloužila cílená osvěta k podpoře vlastních zájmů a podrývání nepřátelské morálky, ve 20. století se stala neodmyslitelnou součástí boje proti nepříteli. Válka na Pyrenejském poloostrově je toho jasným důkazem.
Ve španělské občanské válce využívaly propagandu obě strany, ovšem republikáni měli mnohem širší mezinárodní ohlas, a i když nakonec válku prohráli, jejich revoluční nadšení doznívalo ve světě ještě dlouho. Ze začátku tahali zastánci republiky na poli propagandy za kratší konec provazu, jelikož se mezinárodní společenství snažilo uvrhnout zemi do izolace. Západní státy se obávaly revolučních mas, jež by mohly oživit levicová hnutí v Evropě, a nechtěly se zaplést do politicky nepřehledné situace.
Pomoc od diktátorů
Ideologické rozvrstvení obou znepřátelených politických frakcí před vypuknutím války jasně určilo i zdroje jejich podpory. Zatímco na straně republikánů stáli socialisté, částečně někteří leví liberálové, dál komunisté, trockisté a anarchisté, vojenská junta frankistů získávala podporu hlavně od fašistických, nacistických a církevních kruhů. Obě strany se snažily si naklonit světové veřejné mínění hned od začátku bojů přehnanými nebo zcela vymyšlenými zprávami.
Frankisté využívali strachu katolických věřících z revolučních lidových mas, hrozících likvidací církve, a proto zveřejňovali zprávy o vypalování kostelů a znásilňování jeptišek. Pro obyvatele Německa a Itálie žijící tou dobou v režimu diktatury byly zase určeny články o vládnoucí anarchii v republikánských městech, zavádění komun a likvidaci soukromého vlastnictví.
Na straně vzbouřenců se stal brzy jediným vůdcem generál Franco. Tento budoucí diktátor si rychle našel cestu k Hitlerovi a Mussolinimu, již mu slíbili vojenskou podporu i přes uvalené sankce. I když v obou zemích měly komunistické a socialistické strany bohatou historii, v druhé polovině 30. let byly zahnány do ilegality nebo neměly žádný vliv.
Nacistická propaganda měla obrovské možnosti a plně je také využila ve prospěch frankistů. Hitler odeslal do Španělska Legii Condor, což byla navzdory různým politickým výmluvám jednotka Luftwaffe s pravidelným zásobováním a pozemním zabezpečením. Stroje však neměly německé výsostné znaky a propaganda je v týdenících zobrazovala jako dobrovolníky.
Ve Stalinově objetí
Republikáni byli na začátku války ve složitější situaci, protože je kvůli evropské politice neintervence podporovalo pouze vzdálené Mexiko. Zatímco se fašisté a nacisté snažili zajistit diktaturu, Sovětský svaz naopak viděl možnost založení další socialistické země v Evropě, což by značně oslabilo pozici Velké Británie a Francie. Do země začali proudit z celého světa reportéři a umělci, kteří měli blízko k levici, i když mnozí z nich později zažili velké zklamání.
Výraznou část republikánské propagandy tvořila 3. internacionála, sdružující komunistické strany řady zemí včetně Československa. Sjezdy této organizace, tvrdě řízené sovětskými bolševiky, probíhaly v Moskvě a její politika směřovala k zavedení rudé nadvlády ve světě. Republikáni zde nalezli všemožnou pomoc od finanční podpory přes verbování bojovníků až po tisk knih a výrobu filmů.
Sovětský svaz samozřejmě sledoval vlastní cíle a tvrdě likvidoval anarchisty a další levicové síly, jež nesouhlasily se stalinistickou frakcí. Republikáni vydávali pro interbrigadisty vlastní noviny v několika jazycích, protože jen málokdo z nich uměl číst ve španělštině. Pro Čechoslováky byla k dispozici „slovanská“ verze, určená také pro Jugoslávce.
Bojujeme za Prahu
V Československu již od prvního dne války drtivě vítězila republikánská propaganda. Ve Španělsku měly proběhnout Lidové hry, jež měly tvořit protiváhu olympijských her v Berlíně s jasně nacistickým podtextem. V zemi tak byla řada levicových sportovců a novinářů, z nichž někteří vstoupili přímo do mezinárodních brigád nebo aspoň psali články na podpoření republikánské věci. Mezitím u nás začaly vznikat humanitární organizace v čele s Výborem pro pomoc demokratickému Španělsku, za jejichž činností stála i řada tehdejších významných osobností. Za frankisty stály pouze fašistické a katolické organizace, jež však měly nesrovnatelně menší vliv na veřejné mínění.
I přes rozšiřující se působnost rozhlasu a filmu měly v Evropě největší vliv na veřejnost noviny, časopisy a plakáty. Všechny tyto možnosti využívaly levicové organizace velmi účinně. Známí výtvarníci, jako Adolf Hoffmeister nebo František Bidlo, vytvořili řadu karikatur zobrazujících generála Franka a hrůzy občanské války. Zakladatel již zmíněného výboru Emanuel Voska se stal také redaktorem časopisu Španělsko, kde se mohli čtenáři seznámit s republikánským pohledem na válku.
Kromě toho zde byly prezentovány veřejné sbírky. Čechoslováci provozovali z těchto zdrojů ve Španělsku polní nemocnici a také se snažili zajistit péči o válečné sirotky. Odvrácená strana boje republikánů, tedy jejich bratrovražedné spory a nadvládu komunistů, samozřejmě nikde prezentovány nebyly.
Přímo z fronty také přijížděli přímí účastníci, kteří na řadě přednášek vykreslovali veřejnosti bojující zemi v poněkud růžových barvách lidové jednoty odporu. Situaci samozřejmě využívali i komunisté, kteří se snažili ukázat občanskou válku jako boj proti nastupujícímu nacismu. Odtud také pochází známé heslo: „U Madridu se bojuje i za Prahu.“
Naše vláda činnost těchto výborů a spolků nijak neomezovala ani nebránila cestám reportérů a budoucích interbrigadistů. Republikánská propaganda v Československu tak nerušeně pokračovala až do konce občanské války, i když v roce 1938 zájem o ni mezi občany upadal kvůli narůstajícím hrozbám ze strany nacistů.
