Alžběta II.: Královna, která změnila svět

07.04.2020 - Ashley Jackson

Zatímco Británie ztrácela kontrolu nad svým slábnoucím impériem, Alžběta se „celým srdcem i duší“ slíbila oddat službě Commonwealthu. Dnešní svět by bez jejího přičinění vypadal jinak

<p>Královna na návštěvě Nigérie v roce 1960. Tehdy šlo o největší ze zbývajících britských kolonií a o čtyři roky později získala nezávislost.</p>

Královna na návštěvě Nigérie v roce 1960. Tehdy šlo o největší ze zbývajících britských kolonií a o čtyři roky později získala nezávislost.


Reklama

V době nástupu Alžběty II. na trůn v roce 1952 se toho pro většinu Britského impéria příliš nezměnilo. Planetu čekaly velké otřesy, ale královna nemohla vědět, jak rychle přijdou – netušil to nikdo. Během prvních dvanácti let její vlády se britská koloniální říše prakticky rozpadla a roku 1965 se vyprázdněný termín „Britské impérium“ přestal používat. Země najednou stála na rozcestí: Mohla buď zcela odhodit svou minulost a začít značku „Great Britain“ stavět znovu na zelené louce, nebo své předchozí hříchy přetavit v něco dobrého. Vybrala si druhou cestu a vytvořila Společenství národů, tedy Commonwealth. 

To nejlepší z impéria

Jeho cílem bylo propojit bývalé koloniální pány s poddanými, kteří někdy i násilně odvrhli jejich vládu. Nově vzniklá organizace měla navázat na to lepší, co budování impéria přineslo, a přidělit všem zúčastněným rovnocenné role. Británie už neměla diktovat, ale jít příkladem a být první mezi rovnými. Lidská práva, demokracie a mír se proměnily v zaklínadlo, jež zakladatelé společenství opakovali každému, kdo si přál do klubu vstoupit. Nejedná se však pouze o vzletná slova, nýbrž o praktické sdílení zkušeností, pomoci a vlivu mezi zeměmi, které dnes jako svůj úřední jazyk používají angličtinu. 

Při přerodu z impéria v uskupení nezávislých národů s různými zájmy a cíli představovala královna tmelící prvek. Dekolonizace se dala pomalu do pohybu v 50. letech, v těch 60. byla již v plném proudu, o dekádu později zpomalovala a v 80. letech doznívala. Moderní Commonwealth se ovšem nestal prostředkem k vytvoření světové velmoci, jak mnozí politici doufali. Cílem totiž nebylo založit impérium znovu, s pouhým minimem změn

Královna jako hlava Commonwealthu naštěstí pochopila jeho vícerasovou a mnohonárodnostní povahu. Na rozdíl od řady svých ministrů i britských poddaných včas rozpoznala, že je nevyhnutelné zbavit se „starých“ myšlenek imperiální loajality a anglosaské nadvlády a místo toho přijmout nové národy mezi sebe. Zdůrazňovala zásadní roli společné historie, idejí a hodnot, jež mohou teoreticky sdílet různí členové Commonwealthu, přestože jejich představitelé nemusejí být jednotícím prvkům zcela nakloněni.

Téměř jako dvojčata

Dnešní Commonwealth a Alžběta II. vyrostly společně – dokonce by se dalo říct, že jsou jako dvojčata. V roce královnina narození, tedy 1926, byla zároveň vyhlášena Balfourova deklarace: Získala označení podle britského státníka Arthura Balfoura a představovala průlomové rozhodnutí o nezávislosti „bílých“ dominií ve vztahu k Británii, s níž je nově spojovala pouze poslušnost koruně. V daný okamžik se vlastně Commonwealth zrodil a po druhé světové válce se principy deklarace rozšířily i na ostatní imperiální teritoria, s obyvatelstvem jiné než bílé pleti. Dekolonizace a evoluce Commonwealthu šly ruku v ruce a staly se klíčovými tématy Alžbětiny éry od vyhlášení nezávislosti Ghany v roce 1957 až po předání Hongkongu o čtyřicet let později.

V dětství byla Alžběta svědkem, jak se její rodiče vydávají na oficiální cesty. V roce 1947 se k nim již přidala na návštěvu jižní Afriky, kde si coby členka královské rodiny odbyla debut na mezinárodní scéně. Výjezd jí názorně ukázal, jaké povinnosti ji jednou v čele Commonwealthu čekají. Rodina plula na palubě poslední britské válečné lodi HMS Vanguard a navštívila Bečuánsko (dnešní Botswanu), Basutsko (Lesotho), Rhodesii (Zimbabwe a Zambii) i Jižní Afriku. Víc než čtvrtinu ze čtyřměsíční pouti strávili v „Bílém vlaku“, který je dopravoval po většině trasy mezi Kapským Městem, Salisbury (dnes Harare) a Viktoriinými vodopády.

Zaslíbená navěky

Při příležitosti svých 21. narozenin odvysílala Alžběta z Kapského Města první vlastní projev určený Commonwealthu. Jihoafrická vláda z něj učinila hlavní bod programu návštěvy a na den jeho konání vyhlásila státní svátek. Mladá žena přednesla působivou řeč: Oslovila „mládež britské rodiny národů“ a zavázala se po celý svůj život sloužit Commonwealthu – označila to za „slavnostní akt odevzdání“, jehož vyhlášení bylo určeno „uším celého impéria“. 

Zmíněná cesta zásadně ovlivnila Alžbětin náhled na zahraniční politiku a vzbudila v ní zájem o Commonwealth, který si udržuje dodnes. Brzy po skončení této klíčové „mise“, mezi léty 1949 a 1951, se princezna usídlila na Maltě, kde její manžel princ Filip sloužil jako důstojník Středomořské flotily – a blízký vztah mladé státnice ke společenství to ještě prohloubilo.

V roce 1952 se oba z pověření nemocného krále Jiřího VI. vydali na cestu po východní Africe, Austrálii a jihovýchodní Asii. Zvládli však zavítat pouze do Keni, kde je zastihla zpráva o panovníkově smrti. Královnou se tak Alžběta stala uprostřed Aberdarských hor, na dohled od Mount Kenya.

Následná korunovace znamenala labutí píseň kdysi velkolepého impéria: Zahrnovala totiž úpravy, jež odrážely novou podobu rodícího se společenství. Například v rámci přísahy věrnosti se vynechala zmínka o „imperiální koruně“, která kdysi odkazovala k Indii a po vyhlášení její nezávislosti už neměla význam. Místo ní zazněl termín „hlava Commonwealthu“. Celá událost se vůbec nesla v duchu budoucí mezinárodní spolupráce, jež mohla úspěšně započít díky příjezdu tří set hostů ze zemí někdejšího impéria do Westminsterského opatství. 

Zcestovalá panovnice

Brzy po korunovaci se královna vydala na pouť po Commonwealthu dlouhou přes šedesát tisíc kilometrů, která ji zavedla do Karibiku, Středomoří a východní Afriky, na Cejlon, do jihovýchodní Asie, Austrálie i do tichomořských teritorií. Na Vánoce roku 1953 odvysílala z novozélandského Aucklandu projev, v němž zdůraznila, že se společenství „nijak nepodobá impériím z minulosti. Jde o naprosto novou koncepci – postavenou na vyšších duchovních hodnotách člověka: přátelství, věrnosti a vůli po míru i svobodě.“ A mimo jiné dodala: „Této nové koncepci rovnocenného partnerství mezi národy a rasami věnuji své srdce i duši po celý zbytek života.“

Proměnlivá mezinárodní politika Commonwealth nevyhnutelně trhala, znovu spojovala a tvarovala. Docházelo k závažným odchodům jako v případě Irska, JAR a Fidži, k vylučování, opětovným žádostem o vstup zemí, jež pod britskou nadvládou nikdy nebyly, stejně jako k vojenským invazím třetích stran i ke škodlivým vnitřním rozbrojům. Rozdílné názory na republiku, vstup Británie do Evropského hospodářského společenství, upadající obchod mezi Commonwealthem a mateřským ostrovním státem – to vše Společenství národů ovlivňovalo. Vzájemné vztahy pak poškodily dramatické momenty jako Suezská krize, při níž Británie a Francie vpadly do Egypta, a ignorování problémů, které přinášela nadvláda bílé menšiny v Rhodesii i Jihoafrické republice.

Tajná zbraň diplomacie

Co tedy Alžběta II. Commonwealthu přinesla? Odborníci jednoznačně poukazují na její osobnostní kvality, vztahy a vystupování. Často zmiňují vnímavost panovnice a schopnost uvědomit si postkoloniální povahu celého společenství. Alžběta mnohokrát vyjednávala o zisku nezávislosti konkrétního státu, vytvářela s nově zrozenými zeměmi první vztahy a řešila aktuální podobu diplomatického protokolu – to vše na pozadí celosvětového neklidu, prosyceného rivalitou mezi východem a západem i roztržkami mezi severem a jihem. Někdy dokonce postupovala v rozporu s oficiální politikou britské vlády a ignorovala názory svých ministrů. 

Mnozí také oceňují její soucítění s ostatními lidmi, stejně jako uznávají vazby, jež si za několik dekád vytvořila s řadou národních představitelů. Alžběta II. ztělesňuje osobní loajalitu a blízké vztahy zástupců zemí Commonwealthu bez ohledu na jejich politiku, ideologii či přístup britské vlády. Pro mnohé menší státy společenství dodnes představuje určitou míru jistoty a propojení s vnějším světem. Nelze nezmínit ani přínos její cestovatelské povahy: Během svého panování dosud navštívila 116 zemí, včetně členů Commonwealthu, a zřejmě tak představuje nejzcestovalejší hlavu státu v dějinách. Oficiální královské návštěvy se staly nevyhnutelnou součástí globální britské diplomacie. 

Zvláštní druh oddanosti

I proto, že se Commonwealth nepřetavil v mocenský orgán, ztratily o něj postupně britská vláda, celý státní aparát i veřejnost zájem. Všichni jako by zapomněli, co s nimi mají bývalé kolonie kromě historie společného – královna ovšem nikoliv. Na rozdíl od role panovnice Spojeného království jí vedení Commonwealthu umožnilo pečovat o instituci, kterou sama pomáhala vytvořit. Její post hlavy společenství čítajícího 53 zemí, ale i pozice v čele 16 z nich vyžadovala velmi vážný přístup, který se v politice britské vlády ne vždy odrážel.

TIP: Nesmrtelní monarchové: Alžběta II. je nejdéle vládnoucí panovnicí v britských dějinách

Najdou se i tací, podle nichž potřebovala královna Commonwealth víc než on ji. Historik Ben Pimlott popsal tento symbiotický vztah velmi přesně: „Monarchie se svou imperiální minulostí dychtivě přijala roli vedení Commonwealthu, částečně aby ospravedlnila svou existenci, ale také proto, že brala svoji nadnárodní funkci velmi vážně, a to způsobem, který politikové nikdy plně nepochopili. Královna nadále udržovala spojení se vzdálenými společenstvími, jež vyjadřovala svou loajalitu postojem, jenž zůstal pro profesionální politiky z vlády naprosto nezachytitelný.“ 


Královna Alžběta II.

Příběh britské panovnice Alžběty II. je fascinující a přitahuje nejen obyvatele ostrovního království, ale doslova celý svět. Na trůnu vydržela ze všech žijících panovníků nejdéle a v dlouhověkosti se jí také žádný nevyrovná. Když se Alžběta II. v dubnu 1926 narodila, britskou společnost stále trápily sotva zhojené jizvy první světové války. Od těch dob Velká Británie prošla bouřlivými změnami, jedna věc jí ovšem zůstala – královna Alžběta. Kompletní příběh královny Alžběty II. můžete číst ve stejnojmenném bookazinu, který je právě v prodeji.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907