Analýza zubu z říčních sedimentů ukazuje, že mosasauři nebyli jen vládci moří
Fosilní zub nalezený v říčních usazeninách v Severní Dakotě ukazuje, že obří mořští mosasauři se na samém konci křídy dokázali přizpůsobit životu ve sladké vodě a lovit i daleko od otevřeného moře.
V roce 2022 paleontologové prozkoumali fosilní druhohorní naplaveniny z období křídy v Severní Dakotě. V oblasti již dříve známé nálezy „kachních dinosaurů“ rodu Edmontosaurus vědci objevili zub tyranosaura, čelist krokodýla, a společně s nimi také zub mosasaura.
Na první pohled šlo o velmi neobvyklou kombinaci. Jak se mohla dostat na jedno místo fosilie suchozemského dravého dinosaura, krokodýla, který žil v řekách a mosasaura, o nichž vědci předpokládali, že žili v moři? Zapeklitou záhadu zřejmě rozřešil mezinárodní vědecký tým, který prozkoumal izotopy ve sklovině zubu dotyčného mosasaura.
Mořský obr v řece
Vzhledem k tomu, že všechny tři uvedené nálezy, zub tyranosaura, čelist krokodýla i zub mosasaura jsou zhruba stejného stáří – pocházejí z doby asi před 66 miliony let, krátce před katastrofálním koncem křídy – byli vědci schopní porovnat jejich chemické složení pomocí analýzy obsažených izotopů.
Analýzy, které provedl mezinárodní tým vědců z USA, Švédska a Nizozemska, zaměřené na poměry mezi různými izotopy kyslíku, stroncia a uhlíku ukázaly, že zub mosasaura obsahoval více lehkého izotopu kyslíku-16, než kolik ho mívají v zubech mořští mosasauři. K podobnému závěru ukazoval i poměr izotopů stroncia.
Ještě zajímavější výsledky přinesly izotopy uhlíku. U většiny mosasaurů se vyskytují jen nízké hodnoty izotopu uhlíku-13, což souvisí se schopností potápět se velkých hloubek. Severodakotský exemplář naopak vykazoval nejvyšší hodnoty uhlíku-13, jaké byly kdy u mosasaurů, dinosaurů i krokodýlů naměřeny. To naznačuje, že se do hlubin nepotápěl a mohl se živit i mršinami suchozemských dinosaurů – například těly, která se dostala do řeky.
Sladkovodní adaptace
Když vědci analyzovali další dva mosasauří zuby z nedalekých, o něco starších lokalit, objevili stejný „sladkovodní podpis“. To znamená, že nešlo o náhodný výkyv nebo zatoulaného jedince, ale o širší ekologickou adaptaci: mosasauři skutečně obývali říční prostředí v posledním milionu let své existence. Podrobnosti popisuje studie zveřejněná v odborném časopisu BMC Zoology.
Objev zapadá do širšího obrazu proměn tehdejší Severní Ameriky. Kontinent byl kdysi rozdělen vnitrozemským mořem, do kterého postupem času proudilo stále více sladké vody. To vedlo k přechodu od slané, přes brakickou až k téměř sladké vodě, podobně jako dnes v Botnickém zálivu.
Izotopové analýzy ukazují, že živočichové dýchající žábrami, zůstávali v brakických či slanějších vrstvách, zatímco tvorové vybavení plícemi – včetně například mosasaurů – obývali horní sladkovodní vrstvu. Mosasauři se tak dokázali přizpůsobit novým podmínkám bez nutnosti zásadních fyziologických změn.
Výzkum zásadním způsobem mění představu o mosasaurech, coby striktně mořských tvorech. Ukazuje se, že šlo o flexibilní predátory, kteří dokázali reagovat na proměny planety.
