Antické ženy v pohybu: Jak pronikly na starověké olympijské hry?
Olympijské hry byly jednou z největších událostí starověkého světa. Mohli se jich zúčastnit pouze muži, kteří měli také jako jediní přístup do diváckých lavic. Přesto sportovní klání vyhrálo i několik žen.
Olympijské hry se konaly jednou za čtyři roky v Diově svatyni v Olympii. Sjížděly se sem nejvýznamnější osobnosti řecky mluvícího světa, ti nejlepší sportovci na počest boha Dia bojovali o vítězství v nejrůznějších soutěžních disciplínách. S ženami se mohli muži utkat pouze v dostizích spřežení.
Dvojnásobná výherkyně
První a na dlouhou dobu jedinou ženou, která vyhrála antické olympijské hry, byla Kyniska. Narodila se po roce 440 př. n. l. Jejími rodiči byli spartský král Archidamos II. a jeho manželka Eupolia. Jméno Kyniska dostala po dědovi, také spartskému králi Zeuxidamovi, zvaném Kyniskos (označení má souvislost s řeckým slovem pes, z čehož usuzujeme, že byl patrně vyhlášeným lovcem). Kynisčinými bratry byli pozdější spartští králové Agis II. a Agesilaos II.
Dívce se dostalo sportovního vzdělání, na které měli ve většině řeckého světa nárok pouze chlapci. Chovala koně, byla skvělou vozatajkou a připravovala spřežení i vozataje do vrcholných soutěží, jak dokazují starověké prameny. O Kynisce píšou řečtí autoři Xenofon, Plutarchos a Pausanias. Někteří z nich zastávali názor, že jeden z bratrů ji podporoval, aby se věnovala chovu a tréninku koní. Jiní se domnívali, že její výkony a úspěchy naopak shazoval. V každém případě se Kyniska mohla zúčastnit her coby majitelka spřežení. V roce 396 př. n. l. vyhrálo její čtyřspřeží na hipodromu (závodišti určenému k soutěžení s koňmi) v Olympii poprvé. V roce 392 př. n. l. svůj úspěch zopakovala a v jezdecké disciplíně dostihu čtyřspřeží zvaném tethrippon opět zvítězila.
V dostizích spřežení byl výhercem majitel, případně jeho majitelka, nikoliv vozataj, proto v tomto závodu mohly vítězit také ženy. K jiným disciplínám neměly přístup, ale směly soutěžit ve hrách heraia na počest bohyně Hery, které probíhaly paralelně s olympijskými hrami pro muže a odehrávaly se v odděleném prostoru. Ani zdaleka však nedosahovaly takové prestiže jako mužské disciplíny.
Symbol ženské rovnoprávnosti
Dvě výhry Kynisky představovaly pozoruhodný výkon i pro muže a zanechaly dojem. Etruský král Arimnestes nechal zhotovit bronzové sousoší dvojnásobné vítězky, jejího spřežení a vozataje v životní velikosti. Oslavné dílo bylo umístěno na prominentním místě u vchodu do Diova chrámu v Olympii. Na jeho bázi nechal vytesat nápis: „Králové Sparty jsou mými otcem a bratrem./ Já, Kyniska, zvítězivší se spřežením rychlonohých koní,/ jsem nechala vztyčit tuto sochu./ Prohlašuji, že jsem jedinou ženou v celé Helladě,/ která získala věnec vítězů./ Apelleas, syn Kallikův mě zhotovil.“
Sousoší měl možnost obdivovat ještě Pausanias ve 2. století, avšak do dnešních dob se nedochovalo a ani nevíme, co a kdy se s ním stalo. Kyniska byla oslavována jako hrdinka, a dokonce jí byla věnována vlastní svatyně heroon v lokalitě Platanistas, kde trénovali spartští mladíci. Kyniska pronikla i do moderní literatury coby symbol rovnoprávnosti žen. Jmenují se podle ní i některé sportovní kluby v USA.
Úspěšné následovnice
Kynisčin výkon vzbudil obdiv a jistě inspiroval další ženy starověkého světa k účasti na sportovních utkáních. K nim se řadila Sparťanka Euryleonis, která byla o generaci mladší než první olympijská vítězka. Její spřežení zvítězilo v roce 368 př. n. l. v Olympii a byla jí postavena bronzová socha v centru Sparty, jak sděluje Pausanias. Kromě těchto informací o ní mnoho nevíme.
Následovalo několik dalších žen, ale Kyniska spolu s Euryleonis byly jedinečné v tom, že koně samy chovaly, trénovaly a jezdily na nich. Další výherkyní se o sto let později stala Bereniké II. (267/6–221 př. n. l.), královna regentka z ptolemaiovského Egypta. Tato ambiciózní žena proslula tím, že obětovala své vlasy, po nichž je pojmenováno jedno ze souhvězdí severní oblohy. Bereničina spřežení vyhrála na panhelénských hrách v Nemey a v Olympii kolem roku 244 př. n. l.
Do mužského světa
Pro vstup do koňského prostředí, které bylo ve starověku výlučně mužským působištěm, bylo zapotřebí splňovat více předpokladů. Prvním byla tělesná a duševní zdatnost. Péče o koně, výcvik nebo „pouhé“ vozatajství či ježdění je tvrdá a nebezpečná práce vyžadující šikovnost, empatii, intelekt, talent, ale i znalosti ze širokého spektra oborů. Již Xenofon shrnuje základy antické hipologie, která byla už v té době velmi rozvinutým oborem.
Dalším předpokladem pro úspěch v tomto sportovním odvětví byla příslušnost k vyšším vrstvám. Mít koně představovalo drahou záležitost. Jeden kůň vyžadoval roční výdaje jako středně velká rodina. Ani splnění uvedených náležitostí ale ženám k prosazení v mužském světě nestačilo. Kupříkladu Athéňané koňařky prezentovali jako odstrašující případ, který demonstrovali na mytologickém cyklu o bojovných Amazonkách. Athénské ženy byly totiž plně podřízené svým mužům, otcům a bratrům, neměly prakticky žádnou svobodu či možnost rozhodovat samy o sobě na rozdíl od spartských žen, které se těšily větší volnosti.
Aby muži akceptovali manažerská a trenérská rozhodnutí chovatelek, stájnic, trenérek i jezdkyní a věřili v jejich kvality coby leaderů a znalkyní svého oboru, museli je respektovat. Také bylo nezbytné, aby přistoupili na vzájemnou spolupráci s ženami a hledali společná řešení. Nemohli na ně nahlížet jako na jedince bez vlastních práv, na majetek manžela nebo rodiny. Závodnice měly jedinou možnost, jak si získat toto uznání a prostor pro své schopnosti a talent: být nejlepší.
Prosadit se v prostředí, kde ženy byly vyloučeny z ekonomického i politického života a neměly ani právo rozhodovat samy o sobě, bylo výjimečné, přesto si uměly najít cestu. Oficiální politika a muži psaná historiografie o starověkých sportovních jezdkyních či chovatelkách ale spíše mlčí, nebo je zmiňuje okrajově, případně je komentuje spatra, kromě pár případů. K těm se řadil zmiňovaný Xenofon, sklánějící se před schopností talentovaných hipologů i hipoložek své doby.
