Apollo 7, první let s posádkou: Co bylo příčinou špatné nálady velitele Schirry

04.11.2018 - Vít Straka

Po požáru lodi Apollo 1, při němž zemřeli astronauti Grissom, White a Chaffee, došlo k zásadnímu přepracování kosmického plavidla i celého projektu. První Apollo s posádkou pak vzlétlo do vesmíru v říjnu 1968 a úspěšně vyšlapalo pomyslnou cestičku k Měsíci

<p>Walt Cunningham na palubě Apolla 7</p>

Walt Cunningham na palubě Apolla 7


Reklama

Donald „Deke“ Slayton byl složitý muž se složitým osudem a na splnění svého snu o kosmické misi dlouho čekal kvůli srdeční vadě. Přesto zůstal v NASA a stal se tzv. šéfastronautem, který sestavoval posádky pro lodě Gemini a Apollo. Průběh letů svých „svěřenců“ sledoval z řídícího střediska v Houstonu, ale téměř nikdy s nimi během mise nemluvil přímo – v tom jeho úloha nespočívala. Výjimku dělal jen vzácně a k takovým případům patřila i „kosmická vzpoura“ posádky Apolla 7 na podzim roku 1968, kdy se Deke Slayton snažil astronauty přesvědčit ke spolupráci při televizním přenosu z kabiny. 

Tehdy jim nařídil: „[…] zapněte spínač. Nic jiného v souvislosti s přenosem dělat nemusíte. Myslím, že tohle ještě zvládnete.“ Ale velitel Apolla 7 Walter „Wally“ Schirra jeho názor nesdílel: „Ještě jsme nevybalili výbavu pro přenos, neměli jsme možnost ji nastavit, nejedli jsme, já mám pořád rýmu a prostě odmítám takto zbytečně přeplňovat náš pracovní plán!“ Tak vzpurnou posádku v Houstonu do té doby nezažili. Podobné konfrontace přitom provázely premiérovou misi prakticky od počátku do konce. 

Tragický nový začátek

Schirra přišel do NASA hned v rámci prvního oddílu astronautů v roce 1959 a kolem Země pak letěl dvakrát: nejdřív v kabině Mercury a před Vánoci roku 1965 s parťákem Tomem Staffordem i ve dvoumístné Gemini. Práce astronauta jej však podle jeho vlastních slov úplně pohltila, s rodinou se vídal minimálně, a když jednou v noci dorazil zničený domů, jeho manželka se bála, že se k nim vloupali zloději. Wally se proto chystal dát NASA sbohem a kývnout na některou z nabídek ze soukromého sektoru. Nakonec se ale rozhodl ještě chvíli zůstat a pomoct starému příteli.

Byl jím Virgil „Gus“ Grissom, Wallyho kolega z první sedmičky astronautů a jeho soused v domovském Houstonu. Gus měl velet první misi lodi Apollo: její vývoj končil, NASA hodlala dobýt Měsíc před koncem 60. let a Grissom chtěl Schirru jako velitele své záložní posádky. Wally souhlasil a spolu se zelenáči Donnem Eiselem a Ronniem „Waltem“ Cunninghamem dal dohromady zálohu pro Gusův let. „Wally nebyl zvyklý hrát druhé housle, Donn a já jsme však byli doslova nadšení, že jsme konečně členy posádky kosmického letu, byť jen záložní,“ vzpomínal po letech Cunningham. Jenže Grissomova mise se nikdy neuskutečnila: On i jeho parťáci Edward White a Roger Chaffee zahynuli 27. ledna 1967 při požáru své vesmírné lodi během testu na startovní rampě. Do vzletu jim zbývaly tři týdny…

Tato katastrofa podle mnohých zasáhla i Wallyho Schirru a od základů jej změnila. Dříve byl snad největším vtipálkem v celém oddíle astronautů. Traduje se, že když měli odevzdat lékařům vzorky moči, postavil Schirra vedle malých zkumavek svých kolegů dvacetilitrovou nádobu… 

Jenže tragédie Apolla 1 a smrt Guse a ostatních z něj udělala vážného, zádumčivého a věčně nespokojeného muže. Rozhodl se však v projektu pokračovat a misi mrtvého přítele dotáhnout do konce. 

Wallyho požadavky 

Amerika se snu o Měsíci nevzdala a po několika bezpilotních testech v kosmu bylo rozhodnuto, že první Apollo s posádkou ponese číslo sedm a poletí v něm právě Schirra, Eisele a Cunningham. Velitel chtěl plavidlo pokřtít Phoenix s odkazem na zánik Apolla 1, ale NASA návrh zamítla. Wallymu se toho ovšem nelíbilo víc. Neuniklo mu samozřejmě nic z technických příprav a předělávek lodi po tragickém požáru, už dlouho před startem však začal bít na poplach, pokud šlo o letový plán. 

Z nadcházející mise měl respekt: v posádce byli dva nováčci, a on s nimi měl letět ve zbrusu novém a velice složitém plavidle s nevyzkoušeným navigačním počítačem a raketovým motorem a rovněž absolvovat velké manévry a spoustu testů. Fakt, že v Apollu předtím zahynuli tři jeho kamarádi, raději v mysli zasouval co nejhlouběji. A jako by to nestačilo, NASA se snažila prázdná místa letového plánu zaplnit množstvím vědeckých pokusů, z Wallyho pohledu zbytečných – za šílený považoval už nápad nadřízených s živými televizními přenosy z orbity pro světovou veřejnost. Proto se během příprav často stavěl svým šéfům na odpor, ale nebylo mu to nic platné. Aspoň si tedy prosadil, že bude na palubě k dispozici jeho milovaná káva.

Show začíná 

Rozbřesk nad floridským pobřežím 11. října 1968 odhalil 68 m vysokou raketu Saturn IB, která měla vynést na oběžnou dráhu první Apollo s astronauty a vydláždit Spojeným státům cestu na Měsíc. Schirra z okna ubytovny pro posádky na kosmodromu nervózně sledoval, jak se větve stromů ohýbají ve větru. Apollo 7 mělo totiž novou raketu třídy Saturn využít jako první pilotovaná mise, tudíž se nedalo vyloučit, že nosič selže a astronauti budou muset v modulu nouzově přistát na padácích. Jenže pokud by vítr zanesl kabinu zpátky nad pevninu, dosednutí by bylo o poznání tvrdší – a v křeslech starého typu, která NASA nestihla vyměnit, by se muži na palubě téměř jistě zranili. 

Wally proto požadoval odklad startu v případě větru silnějšího než 18 uzlů, tedy asi 9 m/s; 11. října však studená fronta nadělila posádce „sedmičky“ jako ošklivý dárek na rozloučenou místy až 25 uzlů. NASA se ovšem rozhodla Schirrův požadavek ignorovat, a start se tak nakonec uskutečnil krátce po jedenácté dopoledne místního času. Saturn naštěstí šlapal jako hodinky a 10,5 minuty po opuštění rampy kroužilo Apollo 7 ve výšce téměř 300 km na výchozí zemské orbitě. Show začínala.

Úspěch na 101 procent

Let na nízké orbitě trval 11 dnů, což odpovídalo budoucím cestám na Měsíc a zpět. Astronauti se přitom setkali pouze s menšími potížemi, které dokázali rychle odstranit. Mezi jejich úkoly patřilo testování veškerých přístrojů na palubě, navigace podle hvězd či společné manévry s horním stupněm rakety jako nácvik pro lety k Měsíci, při nichž pak bylo často ve hře víc kosmických plavidel. Z technického hlediska hovořila později NASA o Apollu 7 jako o misi úspěšné na 101 %. Komplikace však způsoboval lidský faktor. 

Premiéra lunární lodi se zapsala do dějin kosmonautiky kromě jiného řadou nepříjemných konfrontací a jako pořádná zkouška trpělivosti všech zúčastněných. Například již na počátku mise se Schirra a Eisele pohádali kvůli nějakému navigačnímu problému a celý den pak spolu nemluvili. Nicméně všemu vévodily Wallyho spory s řídícím střediskem. 

Pacient na orbitě

Walt Cunningham později vzpomínal: „Druhý den letu se Wally probudil s rýmou všech rým – byl to následek lovecké výpravy, kterou jsme podnikli pro rozptýlení tři dny před startem a která skončila studeným deštěm. Po třiadvaceti hodinách práce před vzletem jsme navíc spali jen tři hodiny.“ Rýma ve vesmíru dokáže skutečně znepříjemnit život. Zatímco na Zemi se lze bez problémů vysmrkat, v beztížném stavu se hlen hromadí uvnitř dutin. Schirra zkoušel vší silou smrkat do utěrek na palubě, jediným výsledkem však byla nepříjemná bolest ušních bubínků. Navrhoval proto letovému lékaři v Houstonu, že si vezme antibiotika, ale nedostal povolení. 

Wally trpěl, špatně spal, obtížně se mu pracovalo a do toho se naplno rozhořel spor, který doutnal už před startem. Mise se odvíjela velmi uspokojivě, a Houston se proto snažil přidávat do letového plánu různé pokusy navíc. Jenže řídící středisko často naráželo na Schirrův odpor. Cunningham opět vzpomínal: „Nové testy byly často nedomyšlené a přidávaly nám práci, ale zároveň nepochybuji, že poskytovaly užitečné informace. […] Donn a já jsme byli překvapeni trpělivostí řídícího střediska s některými výbuchy našeho velitele. V Houstonu si však byli dobře vědomi, že každé slovo naší komunikace jde rovnou do tiskového střediska, což my jsme nevěděli. Z Wallyho špatné nálady se u nás doma stávaly velké zprávy.“ 

Když pak vzájemná nevraživost na trase Země–vesmír eskalovala, vstal letový ředitel Chris Craft od monitoru, aby si s Schirrou vážně promluvil na neveřejné lince. Nicméně Slayton ho zastavil a řekl, že to raději udělá sám. Craft souhlasil, a když později viděl Dekea odcházet od spojaře, zeptal se, jak rozhovor dopadl. Odpověď zněla: „Řekl jsem mu, že tuhle misi sleduje celý svět a že se on a jeho posádka neukazují zrovna v dobrém světle. Trénoval na to, aby dělal svou práci, tak by s tím měl raději začít.“ Craft se zeptal, co na to Schirra, ale Slayton jen odtušil: „Nic, poslal mě k čertu.“ 

Triumfální návrat

Těžko dnes soudit, proč se Wally Schirra choval tak vzpurně – svou roli zřejmě sehrálo víc faktorů: V době startu mu bylo už 45 let, a byl tak nejstarším americkým astronautem, jenž překročil hranici atmosféry. Rozhodně mu nepřidala ani jeho rýma, spory s plánovači mise, které započaly dlouho před vzletem, a v neposlední řadě ani hořká vzpomínka na katastrofu Apolla 1 a vinu NASA. 

Každopádně 22. října se posádka Apolla 7 naposledy probudila na oběžné dráze. Houston naštěstí nepřistoupil na žertovný návrh několika letových kontrolorů navést protivnou trojici do hurikánu Gladys blízko jejich přistávací oblasti, a velitelský modul se tak po brzdicím zážehu, odhození servisní sekce a ohnivém návratu do atmosféry snesl za mírného deště na padácích do vln Atlantiku, pouhý kilometr od letadlové lodi Essex.

TIP: Zapomenutí hrdinové programu Apollo: Steve Bales, zachránce mise Apollo 11

Navzdory všemožným konfliktům odvedla posádka v rámci testovací mise Apolla skvělou práci, do vesmíru se však už nikdo z této trojice nevrátil. Manažeři NASA nebyli nadšeni představou, že by se jejich nedisciplinovanost opakovala, a Schirra navíc dva týdny před startem oficiálně podal výpověď, aby zamířil budovat kariéru do soukromého sektoru. Donn Eisele poté působil v záložní posádce Apolla 10, které testovalo lunární výsadkový modul nad Měsícem. Měl být jmenován do hlavní posádky osudného letu s číslem 13, nicméně z nominace nakonec sešlo – Eisele se totiž v té době rozváděl, což poněkud kalilo jeho reputaci astronauta coby národního hrdiny. 

Už dva měsíce po „sedmičce“ každopádně kroužilo kolem Země Apollo 8 a úspěch předchozí testovací mise měl jistě lví podíl na tom, že posádka Franka Bormana uslyšela při třetím obletu planety ve sluchátkách slova: „Osmičko, tady Houston. Máte zelenou na Měsíc!“ 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.

Zajímavosti

Dospělá kareta obecná (Caretta caretta) dorůstá bezmála jednoho metru a běžně váží více než sto kilogramů.

Příroda

Mládí prožila v radovánkách a nicnedělání

Historie

Povrch měsíce Europa

Vesmír

Tradice velí, že muž zajišťuje financování domácnosti. Jinak to pro muže bývá stresující.

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907