Armádní generál v. v. Emil Boček: Velký rozhovor s posledním čs. stíhačem RAF

Když na konci roku 1939 odešel šestnáctiletý Emil Boček tajně z domova do zahraničního odboje, jistě netušil, že se stane jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů druhé světové války. Přežil dramatickou cestu fašistickým Maďarskem, tvrdé nouzové přistání se spitfirem i palbu německých flaků




V sobotu 25. března 2023 zemřel poslední čs. letec britského Královského letectva armádní generál ve výslužbě Emil Boček. Se vzpomínkou na tohoto hrdinu druhé světové války přinášíme dřívější rozhovor, který nám poskytl.

Co vás vlastně vedlo k odchodu z protektorátu?

Ten popud vzešel od prvoválečných legionářů – oni mi to řekli stručně, ale jasně: „My jsme tu republiku vybojovali, a teď to záleží na vás.“ Tak jsme se s kamarádem Bořivojem Sedlákem, jehož otec byl také kdysi v legiích, domluvili a 27. prosince 1939 odešli „lyžovat“ na Slovensko. Nikdo známý, ani rodiče, nevěděli, co chystáme. Když jsem se svěřil staršímu bratrovi, tak nás od útěku zrazoval s tím, že je zatím příliš brzy. My ale na nic čekat nechtěli.

Byl tehdy průchod Slovenskem a Maďarskem náročný?

Pro nás rozhodně jednoduchý nebyl. Přecházet maďarskou hranici jsme měli v Petržalce, ovšem pohled na vojáky na tamním mostě nás přesvědčil, že tudy to nepůjde. Zvolili jsme proto cestu vlakem do Trnavy, čímž jsme se přiblížili k hranici. Po studené noci ve stohu slámy jsme došli do maďarské Galanty (na základě tzv. vídeňské arbitráže z listopadu 1938 muselo Československo odstoupit pás území na jihu Slovenska obývaný maďarskou menšinou, pozn. red.). Mysleli jsme, že máme vyhráno. Bořivoj mi totiž tvrdil, že se máme přihlásit prvnímu zdejšímu policistovi, na kterého narazíme, protože nás pak odešle na francouzský konzulát. Ono to bylo ale úplně jinak.

Zde začaly vaše první skutečné problémy?

Na nádraží v Galantě, kde jsme si chtěli obstarat lístky do Budapešti, nás totiž hned na několik dní zabásli. Než se nám podařilo hranice překročit, zavřeli nás ještě jednou. Nakonec jsme se ale do Budapešti dostali a vyhledali francouzský konzulát. Francouzi nám slíbili podporu, ale záhy jsme se opět dostali do vězení, tentokrát přímo do pověstného budapešťského Tolonczházu.

Jak jste prožíval své první uvěznění mezi kriminálníky?

Jelikož mi ještě nebylo osmnáct let, strčili mne mezi nezletilé – samý Cikán, s nikým se člověk nedomluvil, prostě katastrofa. Brzy se mi ovšem podařilo dostat mezi starší krajany. Drželi nás osmdesát vězňů ve velké hale, kde byl jeden vodovodní kohoutek a jeden záchod. Já si v té mizérii pomáhal prodejem dřevěných jídelních lžiček, které jsem vyřezával nožem z odřezků z vězeňské stolárny. Nakonec jsme tam ztvrdli asi na měsíc.

Pokusili jste se o další přechod?

Maďaři nás, asi dvanáct uprchlíků, převezli opět k hranici do Sence. Když jsme přišli na demarkační linii, naši dva financové vybili pušky a u slovenské celnice nás chtěli předat Slovákům. Ještě předtím se zvedli dva z naší skupiny a šli vyjednávat s Maďary, aby nás za úplatu hodinkami, penězi a fotoaparáty pustili. Neúspěšně. Co teď? Během toho vyjednávání nás nikdo nehlídal a nejbližší maďarská vesnice ležela asi 800 metrů od čáry. Takže jsme se začali pomalu trousit pryč.

Já šel asi pátý. Když to Slováci zjistili, vyběhli z budovy ven, zakřičeli „Stoj!“ a začali střílet. Dal jsem se na útěk a přitom jsem slyšel střelbu z pušek a pak i z kulometů. Co se tam přesně stalo, nevím, později mi ale řekli, že tam dva zastřelili. Nakonec se mi podařilo dostat zpátky do Budapešti a s pomocí lidí z francouzského konzulátu jsem s dalšími dvanácti chlapy a jednou ženou pokračoval k jugoslávským hranicím. Přes dráty jsme se dostali do Subotice, odkud nás poslali do Bělehradu.

A pak jste pokračoval do Francie?

Ano, přes Řecko, Turecko a Egypt. V Marseille, v kasárnách francouzské Cizinecké legie ve Fort Saint-Jean jsme podepisovali papíry na pět let služby. Mezitím ale začala válka na západě, a tak jsme do legie nakonec nemuseli a místo toho se jelo do Agde, kde byl náš československý vojenský tábor. Mě zde proškolili na funkci telefonisty. Naše dva pluky pak brzy odjely za Paříž. Nafasovali jsme pušky z roku 1874 a pět nábojů na zbraň. A já jako mladý blbec šel k výdeji ještě asi třikrát, jen abych měl více munice.

Jak jste prožil první skutečné boje?

Brzy přiletěly německé bombardéry, a už to jelo. Válka se koncem května 1940 rychle změnila v nekončící ústup – silnice neustále ucpávali civilisté. My šli na frontu, přitom na nás Francouzi, vojáci i civilisté volali: „Kam jdete? Vždyť je po válce!“ Jednotky se rychle rozpadaly a pak už každý bojoval na vlastní pěst. My se přitom chtěli dostat zpátky do Agde, což se nám nakonec také povedlo. Francouzský velitel tábora nás ale pak již nechtěl pustit ven. Mně se ale podařilo přihlásit na místo šoféra a s dalšími jsme nafasovali francouzské náklaďáky.

V nich jsme odjeli ke středomořskému přístavu Sète. Tam nás Francouzi odzbrojili, ale nechali nás asi 600 nebo 800 nastoupit na egyptskou loď Rod-el-Farag plující do Velké Británie. Po cestě jsme zastavili v Gibraltaru, kde se z lodí skládal konvoj. Tři dny jsme pak pluli kvůli německým ponorkám pod ochranou válečných lodí směrem na Ameriku, pak se to otočilo a přistáli jsme 12. července v Liverpoolu. Když jsme přišli k bílé bráně do vojenského tábora v Cholmondeley Parku, jeho osazenstvo čekalo, kdo to vlastně dorazil. Byli jsme poslední loď z Francie – po nás už nepřijel nikdo. 

A co vztahy s místními?

Ty byly vždy perfektní a moc kluků se tam dokonce oženilo. Měli jsme tam skvělé jméno, lepší než třeba Poláci.

Bylo těžké se dostat k letectvu?

V srpnu jsem s kamarádem absolvoval nábor. Zkoušky jsem udělal, ale Bořivoj ne. K RAF mne přijali 21. září 1940 a s padesáti dalšími zájemci hned odvezli do školy technického výcviku pro letecké mechaniky v Hednesfordu. 

Emil Boček jako mladík u RAF. (foto: soukromý archiv Emila Bočka - se souhlasem k publikování)

Školení trvalo čtyři měsíce, ale prvních deset z původních padesáti, mezi kterými jsem byl i já, tam zůstalo ještě další dva měsíce. Vycvičili nás totiž jako opraváře v hangáru, kdežto ti čtyřměsíční se starali o mašiny na letišti – doplňovali olej, benzín a tak dále. My dělali hlavně revize a na letišti v Kenley jsme měli na starost především hurricany. Letouny se kompletně prohlížely po každých třiceti letových hodinách.

Jak se z mechanika stane stíhací pilot?

Stát se pilotem byl vždycky můj sen a do výcviku jsem konečně nastoupil na podzim 1942. První měsíc jsme pobývali v Londýně, kde probíhaly opravdu důkladné lékařské prohlídky. Následovala měsíční výuka teorie v Regent‘s Parku a pak létání na dvojplošnících Tiger Moth (de Havilland Tiger Moth, pozn. red.). Instruktoři tam určovali, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům – mě přiřadili ke stíhačům. Nakonec nás několik tisíc nalodili a poslali do Ameriky.

Naším cílem byl kanadský přístav Saint John, odkud se jelo přes Calgary do De Wintonu v Albertě. Čekalo nás tam letiště a začali jsme létat na dolnokřídlých mašinách bez zatahovacího podvozku. Po nějakých hodinách jsme výcvik ukončili a odjelo se do Medicine Hatu, kde už měli harvardy (North American Harvard, cvičné stroje, z nichž mnohé létají dodnes, pozn. red.). Jejich hvězdicové motory dělaly při startu takovej kravál, tak jsme měli pocit, že se asi moc nevyspíme. Létalo se totiž ve dne v noci, soboty i neděle, prostě pořád.

Výcvik jsme ukončili 25. ledna 1944 v hodnosti seržanta. Byli jsme sice hotoví piloti, ale v Británii nás poslali ještě do dvou škol. V té první jsme se učili střílet na pozemní cíle a střemhlavé bombardování a v té druhé létat ve formaci. Odstartovalo dvanáct mašin, seřadily se a už se píchaly mraky a tak dále.

Vzpomínáte si na svůj první operační let?

Přidělili mě k 310. squadroně (310. československé stíhací peruti, pozn. red.) a s ní jsem jej absolvoval 28. října 1944. Doprovázeli jsme dvanáct bostonů, které měly bombardovat německé dělostřelecké baterie na holandském ostrově Walcheren. Po příletu začaly pálit protiletecké kanony, a jak jsem byl na konci squarony, tak jsem se od formace odtahoval. To dělal každý, kdo absolvoval svůj první let, ze strachu, aby ho nesestřelili. Po přistání jsem očekával průšvih a nadávky od velitele, že utržený stíhač bude první sestřelen a kdesi cosi. Nikdo se ale neozýval – zakusil jsem prostě úděl nového pilota.

Jakou nejnebezpečnější situaci jste zažil?

Při výcviku jsem měl 29. srpna 1944 po startu nebezpečnou havárku se Spitfirem Mk.V. Ještě nad ranvejí mi vyplivl motor. Podvozek byl zatažený, já měl uzavřenou kabinu, ale ještě jsem nebyl zajištěný. Rychle jsem proto kabinu otevřel a potlačil motor – letoun šel rychle k zemi. Ještě jsem s ním přeskočil kamennou zídku, jakých je v Anglii kolem malých políček bezpočet. Letoun chytl za stromy a nechal tam kus křídla. Pak už jsem spadl mezi krávy a rychle vyskočil z kabiny.

Jeden civilista mě uviděl a přiběhl. V kabině mezitím něco syčelo, já si zapálil cigaretu a pochopitelně začal hodně nadávat. Angličanovi jsem říkal, ať mi pohlídá mašinu, že si půjdu z blízké farmy zatelefonovat. Plukovník, který pro mne přijel, mě ihned podezříval, že jsem startoval s přehřátým motorem, tak jsem mu sprostě nadal, důstojník nedůstojník. Když se prokázalo, že to nebyla moje vina, blahopřál mi k přežití. Druhý den jsem šel s jinou mašinou na stejný let. Když jsem se vracel, teplota mi začala lítat – chvíli 90, chvíli 120. Dotáhl jsem to na letiště a těsně po přistání vidím stejnou závadu na motoru: vypadené těsnění pod hlavami válců motoru.

Bál jste se při bojových letech?

Proč bych se bál? No když to někoho potká, tak to bude kamarád, ne já. Protože kdybych věděl, že se nevrátím, tak jsem vůbec neodletěl, že?

V době, kdy jste začal bojově létat, už Němce na obloze moc vidět nebylo, že?

My, co jsme doprovázeli bombardéry, jsme akorát jednou honili nad Porúřím raketovou stořiašedesátku messerschmitta (Messerschmitt Me 163 Komet, pozn. red.). Ohlásili jsme se veliteli a šli jsme po něm dva. Dostali jsme se na 800 metrů, už jsem měl odjištěné zbraně, na střílení to ale bylo stále příliš daleko. Jak nás zmerčil, uletěl pryč.

Jak jste prožíval osudový rok 1945?

Létali jsme do konce války. Slyšeli jsme, jak Praha volá o pomoc, a tak jsme si mysleli, že jí skutečně na pomoc poletíme. No tak už se nám malovaly naše znaky na mašiny, pořád se čekalo, až to vyústilo do ztracena. Protože Rusové tady nás „západní imperialisty“ nechtěli! Byli jsme stále v Anglii a naše mašiny musely mít odlítané určité hodiny. Tak my poddůstojníci létali a naši oficíři zatím hráli poker. Stále na letišti v Manstonu, největším v Anglii, kde jsme mimochodem měli 28 proudových stíhaček Meteor, ke kterým směli pouze jejich piloti. Vzletová plocha měřila pět kilometrů a startovali jsme čtyři vedle sebe.

A co návrat domů?

V Manstonu jsme čekali s nafasovanými, zbrusu novými stroji Spitfire Mk.IX na odlet do Československa. Nakonec to dopadlo prostě tak, že jsme letěli 6. srpna 1945, bylo nás 54 a vedl to plk. Hlaďo. Letěli jsme tehdy hodně nízko, abychom viděli tu spoušť – byla to hrůza hrůzoucí, každý barák rozbitý. Po dvou a půl hodinách jsme přistáli v Hildesheimu kvůli doplnění paliva. Začalo ale pršet a padla mlha, takže jsme museli celý týden čekat.

Třináctého srpna jsme konečně odstartovali, ale nemohli jsme letět přímo do Prahy, protože bychom to brali přes ruskou zónu a Sověti nám to nedovolili. Přistáli jsme v Ruzyni, vítal nás generál Boček (Bohumil Boček, který během války působil v čs. armádě na západě i v SSSR, pozn. red.) a nějací Rusáci. Když já jsem se mu hlásil, hned se ptal, jestli nejsme rodina. Říkám mu: „Pane generále, to já nevím.“ Až potom můj bratr, kterého kvůli mně Němci zavřeli a který musel prokazovat svůj árijský původ asi do šestého pokolení, zjistil, že náš otec s ním byl v nejvzdálenější přízni. Ale to se už říkalo, že naše kráva pila z vašeho koryta

První shledání s rodinou muselo být dojemné.

Nejprve platil zákaz jezdit domů. No ale druhý nebo třetí den, zákaz nezákaz, když je někdo šest let venku, tak jsem jel prostě vlakem do Brna. Lidé mě zrazovali, že pokud půjdu pěšky z Brna do Tuřan, jistě mne okradou Rusové. Já jim odpověděl, že s sebou mám „kamaráda“ (pistoli Colt 1911, pozn. red.) a že se nebojím. Doma u nás bývalo vždycky otevřeno, ale když jsem tam přišel, bylo zamčeno. Tak jsem zabouchal. Nic. Přišla matka a ptá se: „Kdo je?“ Tak říkám: „No já!“ Už mě vůbec nepoznala. Když jsem řekl svoje jméno, nastalo velké vítání.

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Poslední rozloučení

Válečný veterán Emil Boček zemřel v sobotu 25. března 2023 v jednom z brněnských domovů pro seniory, bylo mu 100 let. Odešel tak poslední přímý aktér významné kapitoly československého zahraničního odboje za druhé světové války. Generál Boček byl držitelem mnoha vyznamenání a blahopřejný dopis mu ke 100. narozeninám poslal i britský král Karel III. Poslední rozloučení s tímto válečným veteránem se uskuteční v úterý 4. dubna 2023 od 14:00 v Brně.


Další články v sekci