Reklama


Bájný silák Bivoj: Co vypráví kroniky o osudu nápadníka kněžny Kazi

16.01.2019 - Josef Veselý

Před 1300 lety prý přinesl Bivoj na Vyšehrad divokého kance. Zabil ho oštěpem, svými svaly okouzlil Kazi a založili spolu další kmen

<p>Bivoj je český legendární hrdina, který měl podle pověsti chytit na Kavčí hoře (dříve Kančí hora) divokého kance za uši, dát si ho na záda a odnést ho na hrad Libušín. Za tento čin měl získat Kazinu ruku.</p>

Bivoj je český legendární hrdina, který měl podle pověsti chytit na Kavčí hoře (dříve Kančí hora) divokého kance za uši, dát si ho na záda a odnést ho na hrad Libušín. Za tento čin měl získat Kazinu ruku.


Reklama

Tento příběh začíná v roce 716 na Vyšehradě, v sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše. Dejme ale nejprve slovo našemu přednímu romanopisci Aloisi Jiráskovi...

Bivoj a Kazi

„Zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. […]. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru.“

Musel to být výjimečný výkon, uvážíme-li, že prase divoké váží 150 až 200 kilogramů, přičemž není výjimkou ani kus zvíci tří set kilo. „Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni.“ Tady Jirásek Bivoje poprvé jmenuje, uvádí dokonce i jméno jeho otce. 

„‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo, kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.‘“ 

Příběh pokračuje neméně dramaticky: „Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši, a zvláště pak – na její sestru [zde je míněna Kazi]. Ta vzrušena hleděla na statného muže, kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala. Teď Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv, mrštil kancem vší silou přes hlavu před sebe, že až země zaduněla od tohoto pádu. Starý, silný sekáč na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.“ 

Nakonec přichází vrcholná scéna: „Vše kolem jako pěna ztichlo, ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled, a jako skoseno skácelo se na zem, krev se z něho valila a zalévala půdu kolem.“ 

Hrdinové pověstí

Kosmas žádného Bivoje (ne)překvapivě nezná. Natož, aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval známý kronikář a fabulátor Václav Hájek z Libočan. On jako první tento lidový junácký příběh obsadil novými herci a přenesl o několik století zpátky, a to konkrétně do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy alespoň podle Hájka... 

V jakési dvorní, šlechtické verzi, však podobný příběh vypravoval už dříve takzvaný Dalimil: „V českém vojsku sloužil v ony dny [za vlády knížete Vladislava]/ jinoch smělý, jinoch způsobný./ Dětříšek Buškovic, hezký hoch,/ jemuž též říkali Tuří roh./ Že za uši kdysi kance chyt',/ zdobil kančí rypák jeho štít.“ Je jisté, že Václav Hájek z Libočan tento příběh od Dalimila znal a nechal se jím takříkajíc inspirovat. Chtěl se snad zalíbit rodu Buziců, potomkům onoho Dětříška, kteří měli kance stále ve svém znaku?

Kanec v hlavní roli? 

Zhruba padesát let po Hájkově kronice spatřilo světlo světa dílo Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Ten, ač rodem Polák, přilnul ke své nové české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“ 

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ je opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje nás například, že „Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli“. To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu! 

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“

Podobně jako kronikář Hájek se snaží i pan Paprocký vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Japonská sonda Hajabusa 2 u asteroidu Ryugu.

Vesmír

Diamantový kopeček

Black Diamond
podnik: Scoopi Café | cena: 18 407 Kč

Nejdražší kopeček zmrzliny vám naservírují v dubajském podniku Scoopi Café, a to aniž by pochutina předtím čekala v mrazáku – na počkání ji tam vyrábějí pomocí tekutého dusíku. Základ delikatesy, jež dostala jméno Black Diamond, tvoří vanilkové lusky dovezené z Madagaskaru. Jedinečnost dál dotváří nejdražší šafrán planety pěstovaný v Íránu a hoblinky černých lanýžů z italské oblasti Alba. Kopeček se sype vločkami 23karátového zlata a podává se v ručně vyrobené misce Versace a se stříbrnou lžičkou – obojí si přitom můžete nechat. 

Revue

Při ekologickém pohřbu vznikne hromada kvalitní zeminy, do které je možné zasadit strom, či jinak uctít mrtvého.

Věda
Historie

B-52 Stratofortress útočí na cíle ve Vietnamu

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907