Barvoslepý lovec hmyzu: Neobyčejně výkonný pracant hrabáč kapský

08.03.2021 - Marek Telička

Vypadá trochu jako malé prasátko s velkýma ušima. Hrabáč kapský ale klame tělem – přestože je barvoslepý, na nočních tazích za potravou se orientuje s naprostou jistotou

<p><strong>Podle aktuálních analýz DNA jsou hrabáči součástí starobylé skupiny živočichů nazývaných Afrotheria. Kromě hrabáčů sem patří také sloni, damani, sirény, bércouni, zlatokrtovití a bodlínovití.</strong> <em>(zdroj: Shutterstock)</em></p>

Podle aktuálních analýz DNA jsou hrabáči součástí starobylé skupiny živočichů nazývaných Afrotheria. Kromě hrabáčů sem patří také sloni, damani, sirény, bércouni, zlatokrtovití a bodlínovití. (zdroj: Shutterstock)


Reklama

Hrabáč kapský (Orycteropus afer) se dá velikostí a tvarem těla přirovnat k malému prasátku. Typicky dorůstá hmotnosti od cca 50 do 80 kilogramů a samotné masivní zavalité tělo (bez ocasu) může v dospělosti měřit na délku asi 100–150 cm. Ocas k tomuto rozměru přidává dalších až 70 centimetrů.

Při pohledu na hrabáče kapského si člověk může všimnout dvou výrazných znaků. Prvním z nich jsou velké uši, se kterými dokáže pohybovat nezávisle na sobě, podobně jako kočka. Díky obrovským slechům má výjimečně dobrý sluch a jeho dalším „silným“ smyslem je čich. Naopak relativně špatně vidí, protože jeho sítnice neobsahuje čípky (ty umožňují vnímat barvy), ale pouze tyčinky, které ovšem reagují i na slabé světlo. Ve výsledku je proto hrabáč barvoslepý, ale zato se zrakem poměrně jistě pohybuje v noci. 

Barvoslepý lovec hmyzu

Tato schopnost se mu hodí, když za setmění vyráží na lov, pokud se tak tedy dá nazvat hledání potravy tvořené téměř výhradně mravenci a termity. Při výpravách za jídlem pak přichází ke slovu další výrazný znak hrabáčovy tělesné stavby – silné nohy zakončené vepředu čtyřmi a vzadu pěti silnými drápy. Tyto malé „rýče“ se skvěle hodí při rozhrabávání mravenišť a termitišť.

Do hloubení se tato vitální zvířata pouštějí s vervou. Svým až 30 cm dlouhým lepkavým jazykem se krmí a ve stejný okamžik dál hrabou. Jsou zřejmě zcela imunní proti mravenčímu a termitímu štípání a hmyz polykají vcelku (za noc spořádají až 50 000 mravenců a termitů). K rozmělnění jídla dochází až ve vrátníku, který funguje jako předžaludek, v němž je hmyz rozdrcen. 

Drápy se však hodí nejen při hledání potravy, ale také při kopání nor, které jsou několik metrů dlouhé a mohou sahat až do šestimetrové hloubky. Hrabání je ovšem i možností, jak uniknout predátorům. Když se hrabáč setká s hyenou, lvem nebo levhartem, snaží se nejprve vykopat díru a úplně se skrýt, což mu většinou (pokud dostane šanci) nezabere déle než deset minut.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

V případě, že je okolní půda tvrdá, postaví se proti útočníkovi na zadní a snaží se bránit drápy předních nohou. Svým nepřátelům se ale samozřejmě snaží v prvé řadě vyhnout, což se projevuje i na způsobu, jakým pokaždé opouští hnízdo. Nejprve vystrčí hlavu z nory a snaží se zjistit, zda je kolem bezpečno. Potom prudce vyběhne ven a poskakuje, zřejmě proto, aby znesnadnil případný útok. Při tom se ale rozhlíží, na chvíli se zklidní a opět začne poskakovat. Teprve pak vyráží na noční výpravu. Nejen díky své opatrnosti se v přírodě může dožít až 18 let, v zajetí žije i o pět let déle.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Opičí neštovice jsou onemocněním vyvolaným virem rodu Ortopoxvirus z čeledi Poxviridae. Virus se obvykle na člověka přenáší kousnutím, škrábnutím nebo přímým kontaktem s krví infikovaných živočichů. 

Věda

Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo v antice Baiae.

Historie

První tank Heavy Mark I měl osmičlennou osádku, přičemž polovinu zaměstnaly motory a řízení stroje.

Válka

Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.

Příroda

Pěstitelskou doménou singapurské botanické zahrady se staly orchideje.

Zajímavosti

Utkání dvou černých děr

Tento snímek vznikl kombinací dat v oboru rentgenového záření z družice Chandra X-ray Observatory a fotografie ve vizuálním oboru, pořízené pomocí HST. Představuje galaxii NGC 6240, která je od Země vzdálena 400 milionů světelných roků a promítá se do souhvězdí Hadonoše.

Uprostřed snímku jsou dvě černé díry, které od sebe dělí vzdálenost 3 000 světelných let. Jsou viditelné jako jasné bodové zdroje rentgenového záření. Nakonec se pravděpodobně přiblíží k sobě a splynou v jednu velkou černou díru.

Co se stane, když se tyto exotické objekty začnou navzájem ovlivňovat, zůstává pro astronomy zatím hádankou. Jedno je však jisté: uvolní se při tom obrovské množství energie a do prostoru budou vyslány gravitační vlny. (NASA/CXC/MIT/C.Canizares, M.Nowak, CC0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907