Běda poraženým! Jak probíhal útok Keltů na římský Kapitol?

07.01.2021 - Balázs Komoróczy

Útok Keltů či Galů na římský Kapitol nás zavádí do dob, kdy udatní keltští válečníci byli postrachem nejen Věčného města, ale i velké části Středomoří. O té době známe však spíše legendy než skutečná fakta. Události rekonstruujeme na základě o několik století mladších literárních děl, v nichž se skutečnost mísí s fantazií a reálné postavy s mytickými hrdiny

<p><em>Vae victis!</em> Brennus přihazuje meč k závažím na vahách, aby získal větší výkupné. Z druhé strany stojí Camillus s Římany.</p>

Vae victis! Brennus přihazuje meč k závažím na vahách, aby získal větší výkupné. Z druhé strany stojí Camillus s Římany.


Reklama

Galští Senoni se kolem roku 400 př. n. l. hnuli z rodné země přes Alpy do pádské nížiny, kde dříve dominovali Etruskové, v té době již oslabení římskými výboji. Podle historika Tita Livia, který kolem přelomu letopočtu sepisoval monumentální Dějiny od založení Města (rozuměj Říma, Ad Urbe condita libri), „ten kmen byl podle tradice zlákán pověstí o lahodných plodech a především o vínu, nové tehdy pochoutce; překročil Alpy a obsadil území dříve obývané Etrusky“.

Jeho tvrzení neodporuje ani zjištění archeologů. Senonové byli jedním z posledních keltských kmenů, které do severní Itálie pronikly. Zřejmě proto, že území na levém břehu Pádu byla již obsazena jinými Kelty, hledání půdy je zavedlo i do oblastí, kam se předtím jejich příbuzní neodvážili, na jih Etrurie a do Latia. Příběh galského útoku na Řím, který zažil jednu z nejkrušnějších chvil ve svých dlouhých dějinách, vylíčil nejpodrobněji a nejbarvitěji právě Livius.

Chceme vaši půdu

V Liviově podání Galové dorazili k etruskému městu Clusium (dnešní Chiusi v Toskánsku), které se obrátilo na Římany s prosbou o pomoc. Římanům se však do válčení v zájmu města, s nímž neměli spojenecké svazky, nechtělo, a proto vyslali jen zprostředkovatele jednání mezi Etrusky a Kelty. Není samozřejmě jisté, zda nejde jen o fabulaci pozdějších římských literátů, která měla tendenčně Řím znázornit jako jediného schopného obránce proti Keltům. Na výzvu k mírové dohodě Galové podle Livia reagovali slovy: „Neodmítáme mír, který vy nám přinášíte, jestliže Klusijští přenechají část území, které obývají ve větším rozsahu, než je mohou vzdělat, nám – Galům, kteří ornou půdu potřebujeme (…) Když se jich Římané ptali, jaké to je právo žádat území od jeho majitelů nebo vyhrožovat Římanům zbraněmi, a co mají Galové co dělat v Etrurii, tu Galové vzpurně odpověděli, že oni nosí právo ve svých zbraních a že všechno patří mužům statečným.“

I když se ten příběh nejspíš neudál přesně podle této literární zkratky, je v něm dobře vystižen stále se opakující vzor (a to nejen ve starých dějinách italského území), kdy se nově příchozí, migrující etnické či bojovnické skupiny, dožadovaly úrodné a obdělavatelné půdy pro svůj lid na úkor místních komunit. V bitvě, která po slovní výměně následovala, se římské poselstvo přidalo na stranu Etrusků. Římský vyslanec Quintus Fabius dokonce bodnutím kopím jednoho z galských vůdců zabil. To Galy nesmírně rozlítilo: takhle se přece zprostředkovatelé nechovají! Začali tudíž požadovat odškodění přímo od Říma, který jim však nevyhověl. Válka byla nevyhnutelná.

Bitva u Allie

Galové „vzplanuli hněvem, který nedovede ten kmen potlačit, ihned vytáhli prapory a spěšným pochodem nastoupili na Řím. Vyděšení obyvatelé měst se sbíhali do zbraně a venkované se dávali na útěk, když uslyšeli hlomoz, s jakým vojska spěšně kolem nich táhla“. Ačkoliv se podle Livia zvěst o přicházejících Keltech šířila velkou rychlostí, velitelé Říma, který tehdy ještě nedisponoval žádnou profesionální armádou, přípravy zřejmě podcenili a vytáhli vstříc galskému vojsku pozdě a nedostatečně připraveni. Ke střetu došlo zhruba 18 km severně od Říma, v místě, kde se říčka Allia vlévá do Tibery. Galové, vedení náčelníkem jménem Brennus, už byli připraveni.

„Už se to všechno naproti i dokola hemžilo nepřáteli a ten kmen, libující si podle své povahy v prázdném hluku, naplnil celý kraj strašlivou vřavou s divokým zpěvem a s různými křiky.“ K bitvě došlo 18. července roku 387 př. n. l. (den konání bitvy je zřejmě přesný, rok je předmětem dohadů) a Římané během krátké doby utrpěli drtivou porážku. Podle Livia to zavinili zbabělí spojenci, kteří utekli do města Veje a ponechali Římany osamocené. Útěk nakonec zvolili i římští bojovníci, kteří „všichni zamířili do Říma a utekli se do hradu, přičemž ani za sebou nezavřeli brány města“.

Husy z Kapitolu

V té době samozřejmě Řím nebyl tím městem, jak ho známe z období pozdní republiky a císařství. Nebyl obehnán hradbami, ani kamenných budov by se v něm mnoho nenašlo. Jediný úkryt mohl skýtat vrcholek obklopený strmými skálami na severovýchodním konci Fora Romanum, ústředního náměstí či tehdy spíše větší návsi – Kapitol. Tam stály centrální svatyně římské komunity a chrámový okrsek zřejmě obklopovala i jakási forma hradby. 

Proto přední obyvatelé města podle Livia „uznali za vhodné, aby mladé branné mužstvo s manželkami a dětmi i nejváženější senátoři se uchýlili do hradu a na Capitolium, aby tam snesli zbraně i zásoby potravin. Odtud měli z opevněného místa hájit bohy i lidi i jméno římské“. Ostatní obyvatelé se rozprchli po venkově, hledali útočiště v chrámech či v nedalekých osadách a městech. Nebo smíření se smrtí čekali na útočníky ve svých domech. Senoni vstoupili do nechráněného města a začali jej rabovat. „Po vyvraždění předních patricijů nic už Galové nešetřili obyčejných lidí, rozchvátili příbytky a na vydrancované domy vrhli zápalné pochodně.“ A pokračovali v tom po několik dní. Řím ve 121. roce existence republiky a 367 let od svého legendárního založení Romulem padl do rukou nepřítele.

Brennovi bojovníci se vícekrát pokusili i o dobytí Kapitolu, ale obránci je vždy dokázali odrazit. Podle jedné verze legendy se jednou snažili proniknout za hradby ve skrytu noční tmy, posádka však byla včas varována křikem posvátných husí, které se chovaly jako obětní zvířata v Junonině chrámu. „Jejich křikem a bitím křídel se totiž probudil Marcus Manlius, který byl konsulem tři roky předtím, znamenitý válečník. Uchopil zbraně a hnal se tam, ostatní zároveň volal do boje.“ 

Vergilius ve svém eposu Aeneis příběh zformuloval takto: „Ve výši Manlius jest, jak bděle tvrz Tarpejskou střeží, kterak před chrámem stojí a vysoký Kapitol hlídá – Romulův ‚královský hrad‘ má čerstvou doškovou střechu. Stříbrnou husu je zřít, jak zlatým pobíhá loubím, dávajíc kejháním zprávu, že Galové na prahu stojí. Galové vylezli křovím – a jižjiž na hradě byli, chráněni hustou tmou, dík stínům mrákotné noci! Zlatý jim vytvořil vlas, dal zlaté na tělo roucho, skvěli se žíhaným pláštěm a na hrdle, bílém jak mléko, zlatý visel jim řetěz a každému v pravici po dvou oštěpů alpských se chvělo a dlouhé štíty je kryly.“ (Překlad Otmar Vaňorný.)

Běda přemoženým!

Když útočníkům začaly docházet zásoby, rozdělili se. Část Galů zůstala ve městě a obléhala Kapitol, ostatní se vydali do okolních měst shánět kořist a potravu pro všechny. Osud je přivedl k městu Ardea nedaleko Říma, „kde měli zkusit římskou statečnost“.

Tam totiž v exilu pobýval legendární Camillus, jeden z řady slavných římských hrdinů, jehož činy se připomínaly a opěvovaly po celou dobu existence Říma. Ten byl tehdy ještě malou republikou, ovládal sotva pár desítek kilometrů území ve svém okolí a každoročně válčil se svými sousedy. Camillus zburcoval obránce města a v noci nic nečekající keltské bojovníky bez lítosti pobili. „Všude nastalo jen krveprolití: pobíjeli nahá a rozespalá těla.“ V této situaci se Římané rozhodli povolat Camilla zpět do města, a ten byl usnesením sněmu „ihned jmenován diktátorem, aby vojáci měli za vrchního velitele toho, koho si přejí“ (diktátor byl úřad pro mimořádné situace s působností na šest měsíců).  

Dlouhodobé obléhání Kapitolu mezitím již obě strany výrazně vyčerpalo, docházely potraviny a mezi Galy se začal šířit mor. Snad na obou stranách byla zjevná slova ochoty k jeho smluvnímu ukončení za cenu vyplacení výkupného Keltům. „Pak byla projednána ta věc v rozmluvě mezi Quintem Supliciem, tribunem vojenským, a Brennem, knížetem galským, a byla určena výkupní cena tisíc liber zlata (…). K tomuto prahanebnému jednání přidal Brennus ještě urážku. Galové přinesli falešná závaží neodpovídající tíhy. Tribun se zdráhal jich užít. Tu nestoudný Gal přihodil meč k těm závažím a pronesl slova nesnesitelná pro Římany: Běda přemoženým!“ V tu chvíli však zasáhl Camillus, dohodu o výkupném odmítl a v následné bitvě Galy porazil a přiměl k odchodu.

Sena Gallica

Liviovo dramatické líčení příběhu o výkupném, které se díky slavnému výroku „Vae victis!“ („Běda poraženým!“) dodnes udrželo v povědomí Evropanů, je zajisté z větší části fikcí. Dobytí města barbary a nutnost vyplacení zhruba 328 kg zlata jako výkupného byla událost, na niž Římané stěží mohli být pyšní, a tak ji historik jistě chtěl postavit do méně potupného světla. Příběh je přesto mimořádným svědectvím o nejslavnější éře keltských válečníků, o nichž bychom bez těchto popisů nevěděli téměř nic. 

TIP: Keltská expanze: V nejslavnější éře pronikli Keltové až do Malé Asie

Po dobrodružství s Římany se Senoni usadili v kraji zvaném Picenum mezi Apeninami a pobřežím Jadranu ve střední Itálii. Centrum jejich osídlení se nacházelo v dnešním pobřežním městě Senigallia severně od Ancony. Název města pochází z doby, kdy zde po porážce Senonů Římany v roce 283 př. n. l. byla na „galské půdě“ založena římská kolonie Sena Gallica či Senagallia.

Původ kmene je zřejmě shodný se sídelním územím Senonů, o nichž hovoří o zhruba 350 let později Caesar, který je umísťuje do okolí dnešního francouzského města Sens. Nejspíš se tedy nejednalo – podobně jako i v případě řady dalších kmenových přesunů – o odchod celého kmene, nýbrž o část válečníků, k nimž se mohli přidávat po kořisti a dobrodružství lačnící bojovníci i z dalších kmenů.   

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Už dnes je Čína téměř bezhotovostní. Platba kartou či mobilem znamená pro uživatele větší pohodlí.

Zajímavosti

První marsovské město Nüwa by mohlo vzniknout v oblasti v Tempe Mensa.

Vesmír

Pokud by bylo potřeba dokumentovat, že kosatky sebou umí pořádně hodit, tato fotka by rozhodně mohla posloužit jako výmluvný důkaz.

Příroda

Katharine a Spencer prožili na hollywoodské poměry opravdu klidný a solidní románek.

Historie
Revue

Pozemská atmosféra na snímku z paluby ISS

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907