Bizarní úmrtí slavných: Komu rozbila hlavu želva a kdo se zadusil hruškou?
Zemřít jako hrdina si jistě přálo mnoho osobností světových dějin. Ti skromnější možná doufali v důstojnou smrt ve spánku. A většina nejspíš očekávala, že je historikové budou vzpomínat pro jejich životní dílo – a ne pro jejich smrt
Poťouchlý orel
Aischyles, první z řady největších dramatiků antického Řecka, by si jistě přál, aby se vzpomínalo především na jeho jedinečné divadelní hry. Napsal jich přes devadesát, v celku se ale zachovala jediná: Oresteia. Strhující příběh o pomstě Bohů vůči lidem, kteří si osobují právo vládnout svému osudu, navazuje na děj legendární trojské války. Zásadně svým dílem definoval žánr tragédie, proto ironií osudu, že jeho smrt, alespoň jak ji líčí legendy, připomíná spíše komedii.
Jeho holou hlavu si totiž údajně spletl s kamenem orel, který kolem prolétal s ulovenou želvou ve spárech. Nikdo už dnes neví, jestli se orel lekl odrazu od Aischylovy plešky, nebo jestli si na onen „kámen“ chtěl želvu uložit k pozdější večeři. Zkrátka svou kořist na básníkovu lebku z výšky upustil – a křup! – to byl Aischylův konec.
Záludná hruška
Claudius Drusus (9/12–20/27) byl nejstarší syn pozdějšího římského císaře Claudia. Jeho urozená krev mu věštila nejlepší osud. Ačkoliv se tatík Claudius s matkou mladého Claudia Drusa, svou první manželkou ze čtyř, brzy rozvedl, synovi připravil výjimečnou budoucnost. Nechal mu dokonce vztyčit sochu v Sebasteionu – mezi nejčelnějšími členy císařského klanu. Za manželku mu vybral Aellii Junii, dceru velitele pretoriánské gardy. Brzy po jejich zasnoubení ale zasáhl osud.
Claudius Drusus, „ve věku těsně předtím, než se stal mužem,“ se jednoho dne nudil a vyváděl alotrie. Chtěl ohromit společníky svou mrštností: vysoko do vzduchu vyhodil hrušku, aby ji chytil přímo do zubů. Jenže pokus to byl natolik úspěšný, že mu hruška propadla až hluboko do hrdla. Následovník se dusil, modral a po pár minutách padl mrtvý k zemi. Na objev Heimlichova chvatu, který jej mohl zachránit, lidstvo čekalo ještě skoro dva tisíce let…
Zatracené zárubně
Ludvík nastoupil na trůn Západofranské říše ještě jako teenager. O vládu se dělil se svým bratrem Karlomanem II. a na rozdíl od většiny ostatních diumvirátů a triumvirátů se bratrům dařilo se navzájem nezabít. Netrpěla ani říše. Ludvíkovi se v roce 881 podařilo odrazit invazi Vikingů, kteří západní Evropu svými nájezdy sužovali už od dob jeho děda Karla Holého. Patřil k nejvěhlasnějším hrdinům své doby a jeho úspěchy přirozeně přitahovaly i pozornost mladých žen.
Ne vždy se jim ale líbilo, co s nimi rozdivočelý Ludvík plánuje dělat. Kráskám pak nezbylo, než se vydat před rozjařeným králem na úprk. To Ludvíka sice neodradilo, ale jeden takový výpad se mu 5. srpna 882 stal osudný. Dívka před chlípníkem utekla do domu svého otce, aby se schovala. Ludvík si to v plné rychlosti štrádoval přímo za ní – a to v sedle svého oře. Jak známo, tehdejší lidé byli o poznání nižší a tomu odpovídaly i velmi nízké dveřní zárubně. Ludvík do nich narazil tak silně, že si doslova rozkřápl lebku a svou královskou kariéru předčasně ukončil smrtí.
Proklatá tříska
Za dob francouzského krále Jindřicha II. se rytířství postupně proměňovalo spíše v kurtoazní hry a dramatické námluvy. Éra obrněnců na koních se pomalu chýlila ke konci. Jindřichu II. se ale dařilo i na bitevním poli. Ztratil sice nároky na državy v Itálii, zato se mu ale z Normandie podařilo po dvou staletích vyhnat Angličany a zastavit nekonečné války s rakouskými Habsburky.
V roce 1559 se čtyřicetiletý Jindřich zúčastnil svého posledního rytířského turnaje. Na turnajovém bojišti se na dřevce střetl s kapitánem skotské gardy Gabrielem de Montgomerym. Koně cválají, jezdci se nebezpečně přibližují, konečně se ozve praskání dřevců a do všech stran odlétají třísky. Bohužel jedna z nich skončí v oku francouzského krále. Nešťastníka se ujali královští chirurgové, ale to nejlepší, co svedli, byla metoda „počkáme a uvidíme“. Jindřich dalších deset dní umíral ve strašných bolestech. Tříska pronikla až do mozku, rána se zanítila a panovník zemřel na otravu krve. Jeho smrt posloužila jako odstrašující příklad a obliba soubojů na dřevce znatelně klesla.
Zatrolený vous
Pýcha předchází pád. Zejména pokud jde o muže! Jak lépe charakterizovat tragicky bizarní smrt Hanse Steiningera? Tento muž se v 16. století zapsal do historie dvěma způsoby. Šestkrát ho zvolili starostou rakouského města Braunau am Inn! Musel být tedy velmi oblíbený a vážený. A kdyby tehdy existovaly knihy rekordů, jistě by ho v nich zapsali pro jeho výjimečně dlouhý plnovous. Sahal prý až ke dvěma metrům! To ale přinášelo jistá praktická úskalí.
Vousy musel balit do zvláštního váčku, aby se mu nepletly pod nohy. Pak ale v roce 1567 zachvátil město Braunau požár. Nijak nepřipravený starosta se dal na kvapný úprk, jenže plnovous se mu připletl pod nohy v nejnešťastnějším možném okamžiku – když utíkal ze schodů. Zaškobrtnutí následoval volný pád, po kterém zůstal nebohý vousáč ležet mrtev se zlomeným vazem…
Příliš poživačný astronom
Vynikající astronom Tycho de Brahe pobýval roky na dvoře císaře Rudolfa II., kde skonal i velmi bolestivou smrtí. Už těsně po ní se tradovalo, že mu praskl močový měchýř. Prý pozoroval zatmění slunce a nechtěl si nechat utéct ani jediný jeho okamžik. Anebo proto, že nemohl vstát od jisté hostiny dříve, než císař? Blíže pravdě může být zkazka o tom, že se přejedl na hostině u rožmberského pána Petra Voka. V konzumaci alkoholu se tam nešetřilo. Po návratu z flámu se prý už nemohl ani vymočit. I další příznaky by nasvědčovaly akutnímu selhání ledvin. Umíral pak celých jedenáct dní v horečce a agonii.
Konspirátoři tvrdí, že ho mohli otrávit i jeho rivalové. Moderní výzkumy tyto domněnky nejdříve potvrdily, poté vyvrátily. V jeho ostatcích se sice objevily stopy rtuti, tomu se ovšem tehdejší vědci a alchymisté nevyhnuli a nešlo o smrtelnou koncentraci. Analýza ale odhalila, že se Tycho celý život stravoval nestřídmě. Silně popíjel, zřejmě trpěl cukrovkou, měl zvětšenou prostatou a sžíraly ho další choroby plynoucí z nezdravého životního stylu a silné obezity.
Zlořečený zlozvyk
Že kouření může mít velmi rychlé a katastrofální následky, se na jaře roku 1867 přesvědčila rodina těšínského vévody Alberta Bedřicha Rakouského. Ten byl mezi rodinnými příslušníky známý jako zásadový odpůrce kouření. Jeho druhorozená dcera Matylda se zrovna vyšňořila do divadla a chviličku, která jí zbyla, využila na to, aby si ještě – mimo dozor tatínka – naposledy ten večer zapálila.
Když zaslechla, jak se do jejích komnat blíží otec, hořící cigaretu mrštně schovala za záda. Jenže! Jemná látka róby se okamžitě vzňala. I přes všechno úsilí se mladou arcivévodkyni podařilo uhasit jen s nejvyššími obtížemi. Celé kusy šatů se jí připekly ke kůži! Po celém těle utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně a zemřela ve strašlivých bolestech.
Osudové ovoce
Bobby Leach se v roce 1911 stal teprve druhým člověkem, který přežil pád z Niagarských vodopádů – ukrytý v kovovém sudu. Poležel si pak šest měsíců v nemocnici, protože se ošklivě poranil, to ho ale neodradilo od podobných skopičin. V legendárním Barnumově cirkuse se živil třeba tím, že předváděl skoky do mělkého bazénu – z výšky 46 metrů! Později provozoval vlastní plavecký bazén a pokoušel se zdolávat různé extrémní peřeje na přírodních tocích. Tak ten se určitě nakonec utopil, řeknete si. Opak je ale pravdou…
Bobby Leach se v roce 1926 vydal na propagační turné po Novém Zélandu, kde uklouznul na slupce od pomeranče. Při nešťastném pádu si poranil nohu, do které se mu dostala infekce. Ta vyvolala otravu krve. Nohu mu amputovali, ale zemřel o dva měsíce později na pooperační komplikace.
Smrtící šála
Poslední slova Isadory Duncanové (1878–1927) prý zněla: „Adieu, přátelé. Jedu si za slávou!“ Výjimečná tanečnice sklízela ovace v USA, Evropě i v Sovětském svazu a dnes je považována za zakladatelku moderního tance. Na svou dobu revolučně prosazovala volný dynamický pohyb, snažila se vyvázat scénický tanec z jeho tradičních forem a dát tělu tanečnic skutečnou svobodu. Více než o dokonalost baletních figur jí šlo o emoce. Tomu odpovídal i její vášnivý život.
Plnými doušky si užívala mužské pozornosti, nekriticky ale také obdivovala Leninův Sovětský svaz, ve kterém strávila část své kariéry. Když v září 1927 nastupovala do kabrioletu, její přítelkyně ji varovala: „Dej si pozor na tu šálu!“ Jako by tušila, co se stane. Do mimořádně dlouhé módní šály, kterou měla Duncanová kolem krku, zavál vítr a zamotal ji do kola automobilu. Tanečnice už nestačila nijak zareagovat – látka se v mžiku napnula a vymrštila tanečnici z auta. Byla na místě mrtvá – udušená a se zlomeným vazem.
Paralyzující paranoia
Láska až za hrob? Geniální logik, matematik, filozof a rodák z Brna Kurt Gödel by o tom mohl vyprávět. Vídeňská univerzitní půda pro něj byla v roce 1939 po anšlusu Rakouska moc horká – prý se často stýkal s židovskými kolegy. Hrozilo mu také, že ho odvedou na frontu. Raději emigroval a domov našel na univerzitě v Princetonu, kde navázal pevné přátelství s Albertem Einsteinem.
Gödelovi se, stejně jako jiným geniálním duchům, nevyhnuly závažné psychické obtíže. Vše se vyostřilo v roce 1936, kdy zakladatele tzv. Vídeňského kroužku a Gödelova kolegu Moritze Schlicka zastřelil jeho bývalý student a sympatizant austrofašistické filozofie Johann Nelböck. Tato událost Gödela navždy změnila. Trpěl obsesivním strachem z toho, že ho otráví. Časem odmítal pozřít jakékoliv jiné jídlo než to, které mu připravila jeho manželka Adele. V roce 1977 však Adele hospitalizovali v nemocnici. Geniální matematik sžíraný paranoiou se tak doslova vyhladověl k smrti a nikdo s tím nic nesvedl. Když zemřel, vážil pouhých 29 kilogramů.
