Blíž neznamená snadněji: Proč je energeticky náročnější letět k vnitřním planetám?
Přestože jsou k nám blíž, cesta k vnitřním planetám Sluneční soustavy je energeticky náročnější, než by se mohlo zdát.
Zdánlivý paradox souvisí s dynamikou těles solárního systému, kterou dobře popisují Keplerovy zákony. Z nich mimo jiné vyplývá, že vnitřní planety krouží okolo Slunce rychleji než ty vnější: Kupříkladu u Země se jedná o 30 km/s, ale u Merkuru o 47 km/s. Aby tedy mohla sonda dostihnout vnitřní planetu, musí být urychlena víc, než kdyby letěla k vnější oběžnici – zde se často zmiňuje tzv. Hohmannova přechodová dráha.
Jakmile se však průzkumník k cílové vnitřní planetě „přiřítí“, musí u ní naopak prudce zabrzdit, aby dokázal přejít na její orbitu. Oba manévry – jak přechod na transferovou dráhu, tak brzdění u cíle – přitom vyžadují spoustu pohonných prostředků. Při cestě do nitra Sluneční soustavy navíc roste tepelné i radiační namáhání a potřebná opatření zvyšují hmotnost aparátu, čímž spotřeba paliva dál narůstá. Také proto se při misích k vnitřním planetám využívají opakované gravitační manévry: Let pak sice obvykle trvá déle, ale sonda je úspornější, a tudíž levnější i výkonnější, protože místo paliva může nést užitečné vědecké přístroje.
