Bratrská rozepře: Rudolfovu netečnost porazila Matyášova ctižádost

02.02.2022 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Po smrti císaře Maxmiliána II. v roce 1576 se vlády chopil jeho nejstarší syn Rudolf II. Nový římsko-německý císař a český a uherský král měl ze svých početných sourozenců nejméně v oblibě arcivévodu Matyáše, kterého po celý život hnala neukojitelná ctižádost a přehnaná touha po moci

<p>Arcivévoda Matyáš od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.</p>

Arcivévoda Matyáš od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.


Reklama

Všech pět Rudolfových mladších bratrů se muselo spokojit s peněžní rentou a doufat, že jim bude svěřena nějaká důležitá funkce nebo že získají církevní obročí. Rudolf vyrůstal až do dvanácti let u vídeňského dvora, poté ho poslali do Španělska. V centru říše, nad kterou slunce nezapadalo, strávil sedm let. U jeho strýce, krále Filipa II. (vládl 1556–1598), ho ale místo srdečné rodinné pohody čekala strojená atmosféra, přísná etiketa, všudypřítomný strach z inkvizice a každodenní projevy fanatické víry. Domů se však ke zklamání své matky, španělské infantky Marie, nevrátil jako exaltovaný katolík, nýbrž jako uzavřený, leč světaznalý muž se zájmem o umění a alchymii.

Matyášovy nezdary 

Zatímco Rudolf II. měl středně vysokou postavu, nápadně drobnou lebku, vysoké a strmé čelo, úzký nos a zmenšenou horní čelist, Matyáš byl štíhlého vzrůstu, obličej měl se širokými lícními kostmi a hustým obočím a celkově působil vojáckým dojmem. Přitom nevynikal žádným zvláštním talentem a od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.  

Arcivévoda Matyáš se nejdříve proti vůli obou habsburských větví pokusil stát místodržitelem v Nizozemí, které se vzbouřilo proti španělské moci. Povstalci ho sice za místodržitele provolali, nicméně zůstal pouhou figurkou bez faktického vlivu. Konflikt nakonec eskaloval odtržením severních provincií od Španělska. Matyáš byl zadržen a Nizozemí směl opustit až poté, co se císař zaručil za splacení jeho dluhů. Politický ztroskotanec se s ostudou uchýlil do Lince, kde „za trest“ strávil přes jedenáct let.

Podivín na trůně

Matyášova chvíle přišla poté, co se u jeho bratra začaly stupňovat zdravotní obtíže. Záhy po převzetí trůnu propukla totiž u císaře melancholie, která se projevovala podivínstvím, nechutí vládnout i reprezentovat a značnou podezřívavostí. Později se k ní ještě přidaly deprese, zádumčivost a stihomam. Císař trpěl též bércovými vředy, žaludeční neurózou a vodnatelností. Dále je prokázáno, že se u něj projevovala progresivní paralýza v důsledku syfilidy, takže jeho tělo včetně mozku se v důsledku „nemoci z lásky“ nenávratně rozkládalo. 

Po nečekaném skonu arcivévody Arnošta v roce 1595 se nejbližším dědicem svobodného Rudolfa II. stal právě jeho neoblíbený bratr Matyáš. Císař ho tedy vyslal do Vídně jako místodržitele rakouských zemí. Neomalený, nedůsledný a politicky neobratný Matyáš však během vyjednávání s protestantskými stavy, bojů s povstalými poddanými i Turky neprojevil výraznější státnické ani vojevůdcovské schopnosti.

Favorit katolíků

Jenže Matyáš si jako hlavního rádce našel rafinovaného intrikána, zkušeného organizátora a politika, vídeňského biskupa Melchiora Klesla (1552–1630). Tento o pět let starší prelát pocházel z rodiny protestantského pekaře, vlivem jezuitů přestoupil ke katolictví a v církvi dosáhl rychlé kariéry. Připomínal tak kardinála Thomase Wolseyho (okolo 1473–1530), který byl zřejmě synem řezníka a dotáhl to až na prvního ministra anglického krále Jindřicha VIII. (vládl 1509–1547).  

Ačkoliv se Rudolf II. svým povinnostem nevěnoval, nemínil se s nikým o moc dělit, natož pak s Matyášem. Bratrovi nedůvěřoval a oprávněně ho podezíral z úkladných piklů. Jeho nenávist šla tak daleko, že dokonce přiměl jednoho ze svých mágů, aby bratrovým jménem pokřtil psa, kterého pak mučil v naději, že stejná muka bude prožívat i onen „proklatec“ ve Vídni. Matyáš jednal pragmatičtěji – na jaře 1606 využil dlouhotrvající choroby Rudolfa II. jako vhodné záminky k tomu, aby uchvátil dědictví, proto do Vídně svolal mužské členy rodiny. Tím začala velká rodinná krize, přesněji řečeno Matyášovo povstání proti bratrovi. 

Ačkoliv si klíčoví představitelé katolického tábora byli vědomi Matyášových limitů a ani si od jeho vlády neslibovali rozhodující zvrat k lepšímu, byli s Rudolfovou nerozhodností a netečností natolik nespokojeni, že by v čele monarchie uvítali vlastně kohokoliv jiného. Matyáš se prezentoval jako obětavý a neohrožený zastánce habsburských a katolických zájmů. Obzvláště dobře působilo, že úspěšně završil mírová jednání, která ukončila Bočkajovo povstání v Uhrách a válku s Turky. 

Státní krize

Ale Rudolf II., který se jakoby probral z depresí, hodlal bratrovi srazit hřebínek, a proto znovu rozvířil jednání o svém sňatku. Kromě toho zaslal Matyášovi ostrý dopis, ve kterém mu vyčetl, že zneužil svého postavení a postupoval chybně, když vyjednal nevýhodné smlouvy. Přikázal mu, aby se omluvil a propustil ze služeb biskupa Klesla. Dokonce se rozhodl ignorovat zásady primogenitury a za svého nástupce ustanovil jednoho z arcivévodů ze štýrské větve rodu. Tím na konci roku 1607 přerostl rozkol mezi bratry v hlubokou státní a dynastickou krizi.

Rudolf II. střídavě zuřil a propadal beznaději, plakal před služebníky, a dokonce se několikrát pokusil vzít si život. Jeden z diplomatů hlásil: „Pokud jde o císaře, nikdo ho už nechce a mluví se o něm s nepředstavitelnou nestydatostí a s naprostým nedostatkem úcty.“ Přesto císař ani na okamžik neuvažoval o odchodu ze scény. Proto Matyášovi nezbylo nic jiného než se v honbě za korunou spojit se stavy, což však zásadně odporovalo dlouhodobému úsilí Habsburků o prosazení absolutismu bez účasti stavů na politickém rozhodování. 

Svoboda vyznání

Již v roce 1608 dosáhl Matyáš ustanovení spolku uherských a rakouských stavů, který ho zmocnil hájit platnost mírových smluv s Bočkajovci i Turky proti každému, kdo by chtěl znemožnit jejich realizaci. Stavové se zavázali poskytnout mu nezbytnou vojenskou pomoc a všestrannou podporu jeho snah. Nadšený arcivévoda poté vyjednal i podporu moravských stavů, naverboval vojáky a vytáhl na Prahu.

Matyášova vzpoura se dostala do nové fáze poté, co se čeští, slezští a lužičtí stavové postavili za Rudolfa II. Libeňskou smlouvou z června 1608 se však císař musel vzdát správy Uher, Horních a Dolních Rakous a Moravy ve prospěch bratra. Stavům se také musel za záchranu nějak revanšovat. Cenou byl takzvaný Majestát, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království. Nikdo již nesměl být nucen ke katolickému či jinému vyznání.

Vpád Pasovských

Matyáš sice v létě 1608 triumfoval, ale zmocnil se jen poloviny dědictví. Ke všeobecnému překvapení se Rudolf II. nezhroutil, nýbrž začal plánovat, jak získat ztracené země zpět. Byl hnán sebezničující pomstychtivostí, a tak by se proti bratrovi spojil třeba i s ďáblem. Nakonec slíbil svému ctižádostivému bratranci, pasovskému biskupovi, arcivévodovi Leopoldovi (1586–1632), že ho učiní dědicem. Mladíka nejdříve pověřil hájit habsburské zájmy v Porýní, a proto Leopold najal dvanáct tisíc vojáků pro boj proti Francii, ale po domluvě s císařem nevytáhl na západ, nýbrž na jihovýchod.

Pasovští vpadli do Čech s cílem obnovit císařovu moc a srazit protestanty na kolena. Podařilo se jim přitáhnout do Prahy, ale k odvolání Majestátu a povraždění protestantských vůdců nedošlo. Císař totiž opět propadl apatii. Stavové mezitím na obranu země vyzbrojili 70 000 mužů a obyvatelstvo bylo tak rozhořčeno rabováním pasovských „loupežníků“, že se samo pustilo do jejich pobíjení. Pasovským nezbylo nic jiného, než se značnými ztrátami odtáhnout. 

Krev z něho vypištěla

Po blamáži s Pasovskými přišel Rudolf II. o veškeré zbytky autority. Čeští katoličtí i protestantští stavové ve vzácné shodě povolali na trůn Matyáše. Poslední měsíce života sesazeného monarchy popsal historik Ernest Denis takto: „…hledal útěchy v opilství: přílišným požíváním nápojů rychle se zeslabil pokažený organismus, a císař byl neodvratně vydán všelikým nápadům blouznivé své obrazotvornosti.“ 

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Ztroskotanec bez moci zemřel v pátek 20. ledna 1612. Při jeho pitvě dohlíželo několik aristokratů. Jeden z nich se chtěl císaři pomstít, a tak uchopil jeho vyříznuté srdce, stiskl ho, až „krev z něho vypištěla“. Neslavný skon nemocného Rudolfa II. ovšem poměry v zemi nikterak nezlepšil.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907