Britské souostroví Jižní Georgie: Poslední divočina na mrazivém jihu

06.11.2017 - Miroslav Zítek

Britské souostroví Jižní Georgie je jedno z nejodlehlejších míst na Zemi. Díky tomu se zde dosud zachovalo obrovské bohatství živočišných druhů. Zvířata se tady člověka vůbec nebojí a nechají vás přiblížit prakticky na dosah

Trabant s velkýma očima -<p>Mláďata rypoušů mají obrovské oči, proto jsme jim přezdívali “Trabant”, dle  tvaru reflektorů stejnojmenné značky aut bývalého východního Německa</p>
Trabant s velkýma očima -

Mláďata rypoušů mají obrovské oči, proto jsme jim přezdívali “Trabant”, dle  tvaru reflektorů stejnojmenné značky aut bývalého východního Německa


Reklama

Mám pocit, že velká spousta cestovatelských reportáží začíná tím, jak autor už jako malý kluk plánoval cestu do dalekých míst a teprve v dospělosti si díky celoživotnímu odříkání svůj sen splnil. U mě to bylo mnohem jednodušší. Kamarád mi na jaře roku 2010 nabídl účast v expedici do Jižní Georgie, a když jsem si ujasnil, kde se vlastně tenhle kus země nachází, rád jsem nabídku přijal. Úplně prozaický začátek ovšem nijak neoslabil dojmy z cesty, která se stala mým dosud nejvýraznějším životním zážitkem.

S davem, nebo „po svých“

Jižní Georgie je jednou z posledních skutečných divočin světa a vzhledem ke vzdálenosti od nejbližší „civilizace“ je možné dostat se sem pouze po moři z Falklandských ostrovů. Pokud vás láká zdejší nedotčená příroda, máte v zásadě jen dvě možnosti lodní dopravy. Jednak můžete nasednout na obrovskou loď, která přepravuje účastníky komerčních zájezdů. Takový výlet trvá zhruba čtrnáct dní a začíná nejčastěji v Chile. Lodě vyplouvají několikrát ročně a místo na nich je dost drahé. Budete sice mít k dispozici relativní luxus, ale tato výhoda je přebita faktem, že na Jižní Georgii (ale i na ostatních zajímavých lokalitách) strávíte v průměru jeden den. To je doba dostatečná možná k prohlídce Kokořína (nic proti Kokořínu ...), ale na celý ostrov s bohatou faunou je to přece jen málo. Příjezd několika set turistů na jedinou pláž navíc připomíná vylodění v Normandii a jde o operaci na celý den. Čas určený na pozorování zvířat je tím omezen na minimum.

TIP: Rozbouřené vášně v ledovém větru aneb Jak vypadá koloběh života rypoušů severních

Naštěstí je tu ještě druhá možnost – sehnat malou loď s kapitánem, který zná oblast, má potřebnou licenci a je schopen a ochoten vás přijmout na palubě. Naše šestičlenná skupina zvolila právě tuto variantu a rozhodně jsme nelitovali. Kamarád a fotograf Václav Šilha a jeho paní Olga dokázali pro naši výpravu získat jednoho z nejpovolanějších – Jerome Ponceta, kapitána lodi Golden Fleece. Výčet expedic tohoto příjemného a vstřícného člověka by zabral několik stran. Plavil se s týmy polárníků, vědců i fotografů upsaných časopisům i televizním kanálům zvučných jmen a naše výprava pro něj byla v zásadě rutinní záležitostí.

Cíl není na dosah

Cesta na Jižní Georgii je velice dlouhá a pro suchozemce poměrně vyčerpávající. Obnáší let do Santiaga de Chile, následný letecký přesun na Falklandské ostrovy a nakonec čtyři dny nepřetržité plavby z Falkland na Jižní Georgii. Přestože jsme byli nadopovaní prášky proti nevolnosti, polovina naší výpravy odnesla závěrečné pohupování silnou mořskou nemocí. Já patřil do šťastnější skupinky, ale pohled na postižené kamarády mi rozhodně nebyl lhostejný.

Pocity člověka pronásledovaného nevolností a neustálým pohybem nahoru a dolů jsem si přece jen trochu vyzkoušel ve druhé polovině plavby. Ve své bláhovosti jsem se stále těšil na plavbu pod plachtami, protože první dva dny jsme pluli za pomoci výkonného dieselového motoru. Když se ale dostavil příznivý vítr a kapitán skutečně nechal rozvinout plachty, s překvapením jsem zaznamenal, že houpání zesílilo a stalo se takřka nesnesitelným. K úlevě většiny lidí na palubě včetně mne přestal po několika hodinách foukat příznivý vítr a my jsme opět „přepnuli“ na motor.

Čtvrtého dne plavby se před námi začaly rýsovat obrysy vzdáleného ostrova. Okolo lodi prolétávali mořští ptáci a zanedlouho jsme již viděli zasněžené horské štíty vystupující z vody.

Zvířata jako z pohádky

Pevnou půdu pod nohama jsme po delší době znovu pocítili v zátoce Elsehut. Vylodili jsme se na nafukovacím člunu, což je s dvacetikilovým batohem fototechniky na zádech vcelku dobrodružství, a pak jsme poprvé měli možnost poznat nebojácné obyvatele tohoto zapadlého koutu. Lachtani antarktičtí, rypouši sloní, tučňáci patagonští, tučňáci oslí, několik druhů buřňáků – to vše před námi defiluje na dosah ruky, bez náznaku strachu. Zdejší zvířata člověka neznají, a proto ho nepovažují za hrozbu. Díky Jeromovi se navíc dostáváme do míst, kam se obyčejně moc lidí nepodívá.

Připadám si jako v pohádce. Po prudkém výšlapu okolo dvou hlídkujících lachtanů, se dostáváme na místo, kde hnízdí desítky albatrosů šedohlavých. Z takové blízkosti jsem ptáky dosud fotil jen v zoo, ale zdejší albatrosi na nás prakticky nereagují. Snad jen když se jim zdá, že jim lezeme až do hnízda, výhružně zasyčí a dál se věnují svým záležitostem.

„Boj“ ve vysoké trávě

Oříškem pohybu po zdejších březích je brodění ve vysoké trávě, kterou tady nazývají tussac. Trsy místy dosahují až výšky našich ramen a mohou skrývat hned několik záludností. První z nich jsou lachtani. Šlápnout na jednoho z nich je asi to poslední, co bych si přál. Druhé nebezpečí, na které je nutno pamatovat, jsou nevábně vonící hromady trusu, které se tady za celá léta nahromadily přičiněním tučňáků. Tvoří mazlavou hmotu, do které není vůbec těžké zapadnout, ale vyhrabat se z ní dá člověku daleko víc práce.

Tyhle vrstvy jsou všude na ostrově. První den jsme proto hodně řešili, jak udělat fotku takzvaně od podlahy a nelehnout si k tomu. Když jsme zjistili marnost snahy vyhnout se nevyhnutelnému, od druhého dne jsme si už v případě potřeby rutinně lehali. Nevšímali jsme si, do čeho se to vlastně pokládáme a uvedený přírodní materiál se postupně stával součástí našeho oblečení.

Klub potápěčů

Dny na palubě ubíhají velmi rychlým tempem, zvlášť poté, co si zvyknete na určitou rutinu. Převážnou část dne trávíme na souši ve společnosti rypoušů a jiných obyvatel ostrova. Každé místo, které jsme navštívili, má svoje kouzlo a na každém by bylo možné strávit ne jeden, ale několik dní a nenudit se.

Za zmínku stojí i naše, zpočátku nemotorná snaha naučit se vyloďovat a naloďovat. Dle instrukcí kapitána na to nemáme moc času, protože ten určuje síla příboje na pláži. V zásadě je potřeba přistát na příhodném místě, co nejrychleji vyskákat na břeh, popřípadě do mělké pobřežní vody, pomoci kormidelníkovi otočit člun směrem k příboji a zatlačit ho proti vlnám. Zdánlivě snadný úkol je s těžkým batohem fototechniky na zádech a stativem v ruce tak trochu akrobatickým kouskem. Poté, co mi jedna noha zůstala v lanech na člunu a zbytek těla už byl ve slané vodě, jsem se stal zakládajícím členem nedobrovolného klubu plážových potápěčů. Nezbylo nic jiného, než se vrátit na palubu, osušit se, převléci a druhý pokus o přechod se již vydařil. K mojí trochu škodolibé radosti se řady potápěčského klubu v dalších dnech utěšeně rozrůstaly.

Ulička strachu

Zátoka San Andrew je tři kilometry dlouhá pláž, vyhlášená bohatstvím živočišných druhů. Dle dostupných údajů je zde okolo 350 000 párů tučňáků patagonských a kolem 8 000 samic rypouše sloního, nepočítaje v to mláďata a samce. Samci na pláži pobývají už od zhruba poloviny září a zabírají si nejlepší místa, kde se později starají o svůj „harém“ samic, který může obsahovat až padesát „dam“. V průběhu říje dochází k občasným soubojům, jak o teritorium, tak o samice. Tyto střety jsou impozantní. Představte si dvě zvířata – každé z nich asi čtyři metry dlouhé a tři tuny těžké – jak vztyčena přední polovinou těla do vzduchu sekají soupeře do hlavy a krku svými až dvaceticentimetrovými špičáky.

K již zmíněným zvířatům v San Andrew je nutné připočítat také stovky, možná tisíce lachtanů antarktických. Tato zvířata jsou podobně jako rypouši velice teritoriální a chrání svůj kousek pláže nesmírně odhodlaně. Na rozdíl od rypoušů jsou sice menší, ale překvapivě pohybliví a agresivní. Několikrát jsme se museli vyhnout místu, kde vedle sebe byli naskládáni až příliš hustě. Někdy ale nebyla jiná možnost a my se museli rychle protáhnout mezi lachtaními skupinkami, což pro mě osobně byla nejméně příjemná část celé výpravy. Měl jsem pocit, že probíhám smečkou zdivočelých psů velikosti dogy, kteří mi chňapají po kotnících. Lachtan přitom může vážit až sto dvacet kilogramů a o síle jeho stisku a ostrosti zubů se už přesvědčil nejeden z obyvatelů mořského světa. Naštěstí jsme uličku strachu nemuseli absolvovat mockrát a vždy to dobře dopadlo.

Posunuté hodnoty

Od návštěvy Jižní Georgie uběhl už skoro rok a já mám přesto pocit, jako bych to všechno zažil včera. Křik kolonií tučňáků, řev rypoušů sloních při zastrašování soka, to vše spojené s nezaměnitelným zápachem pláže, kde to kypí životem, mi stále zní v uších. Přestože jsem na začátku cesty neměl přehnaná očekávání, stal se z ní můj zatím životní zážitek, který přinesl i spoustu nových podnětů a plánů.

Mezi méně příjemné důsledky patří skutečnost, že jsem si po návratu uvědomil, jak málo přírody nás ještě obklopuje. A taky mi došlo, jak se k těm zbytkům chováme. Dalším důsledkem byl posun laťky, jak při pozorování, tak fotografování přírody. Je proto dobře, že jsme se po ukončení výpravy rozcházeli s tím, že něco podobného si musíme zopakovat.

Souostroví Jižní Georgie

Souostroví Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy jsou britská zámořská území. Jižní Georgie byla za britské území prohlášena již v roce 1775 mořeplavcem Jamesem Cookem, který ostrov pojmenoval na počest tehdy vládnoucího krále Jiřího III.

Ostrov se nachází v Jižním Atlantském oceánu, asi 1 400 kilometrů jihovýchodně od Falklandských ostrovů. Hlavním městem a správním střediskem je osada Grytviken. V současné době zde nejsou žádní stálí obyvatelé, pouze během léta tady pobývá asi dvacet vědeckých pracovníků British Antarctic Survey (BAS). Dalších několik lidí se stará o zdejší muzeum a je tu i pošta, kde je možno zakoupit poštovní známky, popřípadě poslat pohled z nejjižněji položené poštovní úřadovny na jižní polokouli.

  • Zdroj textu:

    Příroda

  • Zdroj fotografií: Miroslav Zítek

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na konci 19. století překonal během velké ruské chřipky virus přenášený lidmi vzdálenost 202 887 km za pouhých šest dní.

Zajímavosti

Slovenský umělec propojuje ve své tvorbě užitkovost i umění. Díla mladého skláře lze najít po celém světě.

Zajímavosti

Lidové milice pochodují 28. února 1948 přes Karlův most.

Historie

Čisticí prostředky mohou mít i stinnou stránku

Věda

Tvář robota Affetto

Věda

Sonda MMX u svého cíle

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907