Britské tanky Churchill (2): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

V úvodním provedení tanku Churchill Mk.I vyrobili Britové jen 303 kusy, po nichž začaly z linek sjíždět upravené verze Churchill Mk.II. Nejvýznamnější změna byla viditelná na první pohled. Zmizela totiž čelní houfnice, kterou nahradil druhý kulomet BESA. Po dodání 1 127 „dvojek“ přišla na řadu varianta Churchill Mk.III, jejíchž 675 exemplářů opět dostalo upravenou výzbroj. Čtyřicetimilimetrový kanon už potřebám moderního bojiště nevyhovoval, a proto se do upravené svařované věže lafetovalo dělo ráže 57 mm.

Předchozí část: Britské tanky Churchill (1): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

Další varianty

U nejpočetnější modifikace, Churchill Mk.IV, jíž vzniklo přes 1 600 kusů, se výrobce vrátil ke konstrukčně jednodušší odlévané věži. V polních podmínkách se „čtyřky“ dočkaly dalších úprav. Ani 57mm kanon si nedokázal poradit se všemi typy cílů, a tak Britové na severoafrické frontě do některých churchillů instalovali americké 75mm zbraně ze středních tanků M4 Sherman. Nápad se natolik osvědčil, že se zaoceánský kanon stal standardní zbraní pozdějších sérií verze Mk.IV.

V rámci urychlení produkce některé stroje dostávaly domácí dělo OQF téhož kalibru. Ideální situace nastávala, když bok po boku bojovaly Churchilly Mk.IV s kanony ráže 57 i 75 mm. Zatímco první zbraň se mohla pochlubit lepšími výsledky při ničení obrněnců, druhá se díky své univerzálnosti uplatňovala též při palebné podpoře infanterie. Pro tento úkol byla určena i samostatná modifikace Churchill Mk.V s 95mm houfnicí, jenže vzniklo pouhých 241 tanků.

„Šestky“ se podobaly provedení Mk.IV s několika drobnými vylepšeními (vyrobily se jich dvě stovky), zato varianta Churchill Mk.VII přinášela radikální změny. Ne náhodou se jí přezdívalo Heavy Churchill – díky až 152mm pancíři se vyznačovala vyšší odolností v boji než legendární německý PzKpfw VI Tiger. Této výhody ovšem konstruktéři dosáhli jen nárůstem váhy – oproti typu Mk.I vzrostla z 39,1 tun na 40,7 tun.

V Africe i Evropě

Společně s odvozeným Churchill Mk.VIII osazeným 95mm houfnicí se zrodilo asi 1 600 „sedmiček“, což znamená, že celkem královské zbrojovky vychrlily zhruba 5 640 churchillů. Toto číslo zahrnuje i speciální přestavby, pro něž se hranatý tank ukázal být takřka ideální platformou. Typ absolvoval křest ohněm 19. srpna 1942 při nájezdu na okupovaný francouzský přístav Dieppe, do něhož se zapojilo 58 strojů. Pobřežní překážky a křížovou palbu jich však překonala pouze čtvrtina. Přeživší churchilly si při následných městských bojích vedly vcelku dobře, jenže většina nakonec uvízla v ulicích a operace Jubilee skončila debaklem.

O poznání lépe si tank s premiérovým jménem počínal na podzim 1942 u egyptského El Alameinu – byť se na bojiště dostalo pouhých šest exemplářů. Naplno se projevila jedna z hlavních výhod konstrukce spočívající v silném pancéřování: jistý stroj údajně inkasoval osm desítek zásahů, aniž jej Němci a Italové dokázali vyřadit z boje. V dalších bitvách – tentokrát už na tuniském území – se v první polovině roku 1943 objevovalo stále více churchillů. Během invaze na Sicílii i Apeninský poloostrov už šlo o páteřní typ královských obrněných svazků, jejichž jádro tvořil mohutný stroj také po otevření druhé fronty v západní Evropě.

Dlouhá kariéra

Ve Francii, Belgii i Nizozemí doháněl churchill Němce k zuřivosti svým pancířem, který bez potíží zastavoval projektily vypálené z většiny protitankových kanonů Wehrmachtu i Waffen-SS. Poslední verze se zesílenou výzbrojí mohly soupeřit se všemi obrněnci nepřítele, snad s výjimkou pantherů a tigerů. Leckdy si však britští tankisté poradili i s nimi – zejména když zasáhli poruchové německé stroje do citlivých partií. Jediný dochovaný funkční tiger, který vlastní Tankové muzeum v Bovingtonu, ostatně vyřadil právě kanon churchillu.

Na popud londýnského ministerstva války obdržela několik exemplářů australská armáda, která je podrobila porovnávacím testům se shermany a matildami na Nové Guineji. Přes svou hmotnost se typ v džungli osvědčil z celé trojice nejlépe. Na asijském válčišti královští tankisté nejprve testovali jeden kus v Barmě a později tam dorazily i další stroje, s nimiž se počítalo pro protahující se válku s Japonskem. Svržení atomových bomb a císařská kapitulace takovému scénáři zabránily. Asi 250 tanků si naopak zabojovalo v řadách Rudé armády, která je obdržela v rámci zákona o půjčce a pronájmu a nasadila u Stalingradu, Charkova či Kurska. Sovětské osádky si typ neoblíbily, považovaly jej za „nerafinovaný“ a příliš náročný na údržbu. Podobně jako domácí těžké obrněnce sloužily churchilly na východě v samostatných plucích, které měly provádět průlomy a podporovat pěchotu.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Porážka Osy neznamenala pro odolné obrněnce konec kariéry. Speciální verze churchillů (zejména AVRE a Crocodile) sloužily u královských tankových vojsk ještě za korejského konfliktu, kde se osvědčily především v roli mobilního dělostřelectva. Většina přeživších strojů byla vyřazena v roce 1952, byť několik exemplářů působilo u ženijních jednotek až do 70. let. Ačkoliv vznikl na základě poznatků z let 1914–1918 a už v době zrodu nad ním mnozí ohrnovali nos jako nad zastaralým mastodontem, churchill se tedy ukázal být překvapivě nadčasovou konstrukcí.