Buditel, nebo trpitel: Jak se žilo učitelům v tereziánské éře?

Povolání učitele umožňovalo v českých zemích kolem přelomu 19. a 20. století získat slušné životní podmínky, existenční jistotu i společenskou prestiž. Pedagogové patřili vesměs k místní honoraci a mnozí z nich také k všeobecně uznávaným „národním výtečníkům“. To však neplatilo pro starší dobu po takzvaných tereziánských školských reformách z roku 1774, nebo dokonce dobu starší. 

Duchovní a světští

Postavení učitele nebývalo nikdy stejné na všech školách – venkovských a městských, natož na vyšších církevních gymnáziích a univerzitách. Pokud o vzdělání mládeže pečovali duchovní, světští kněží nebo řeholníci a řeholnice, záviselo jejich zabezpečení a celkové životní podmínky na církevních institucích (dnes bychom řekli na zřizovateli školského zařízení). Prestiž těchto učitelů opírajících se o vliv církve byla značná. Před zavedením všeobecné školní povinnosti za Marie Terezie zabezpečovala církev personálně, obsahově, organizačně i finančně také městské a venkovské školy, a to jako duchovní autorita, případně i z pozice vrchnosti. 

V těchto školách se uplatňovali rovněž světští kantoři, kterým se ovšem často nežilo snadno. Obávali se mnohdy jak církevních představených a světské vrchnosti, tak samotných žáků a jejich rodičů. Ti neváhali v případě nespokojenosti se vzdělávacími postupy a jejich výsledky učitele „ukáznit“ výpraskem. Na soustavné obavy doprovázející práci ve venkovských, ale i městských školách vzpomínali kantoři ještě po letech. Fyzické útoky na pedagogy přežily dokonce modernizaci školy koncem šedesátých let 19. století, jak o tom například vypovídají zápisy z jednání pražského magistrátu z následujícího desetiletí. Tehdy však už fyzické napadení učitele znamenalo neobvyklou událost, po které následoval zákaz návštěv veřejnosti ve všech pražských školách v době výuky.

Nejisté živobytí

Životní podmínky učitelů, zejména pomocných, zůstávaly po desetiletí natolik tíživé, že si úřady nemohly dovolit příliš zvyšovat kvalifikační požadavky. Vedle katolické víry, mravní zachovalosti a tělesné síly se vyžadovaly poměrně důsledně hudební znalosti, aby učitel dokázal připravit děti pro kostelní sbor. Výuku hry na hudební nástroje oceňovali i rodiče, kteří věděli, že šumařením si lze přilepšit k živobytí. Za hudební přípravu svých dětí byli někdy ochotní učiteli soukromě zaplatit.

Vedlejší výdělky byly pro zabezpečení většiny pedagogů velmi důležité, vždyť často představovaly větší část jejich příjmů. Místo v té které škole se proto posuzovalo nejen podle platu v penězích a naturáliích za plnění školských povinností, ale také z hlediska možného přivýdělku. Základní potřeby učitele i školy byl povinen zabezpečit její patron, tedy zpravidla světská, duchovní či městská vrchnost, kterou patronát zavazoval školu financovat. Získala za to vliv na výběr a jmenování definitivních učitelů a jejich pomocníků. Pomocníka si mohl vybrat pedagog také sám, musel ho ovšem živit z vlastního příjmu. 

Alespoň že za bydlení učitel většinou neplatil. Bydlíval porůznu ve škole, v lepším případě v samostatné místnosti, někdy jen v učebně. Tam také přespával případný učitelský mládenec. Některé školy neměly přes úřední pokyny ani trvalé sídlo. Výuka se stěhovala třeba každý týden do jiné domácnosti, ve které měli školáky. Učitel tam býval na byt a na stravu a stěhoval se spolu se školou. 

Manželství s úředním svolením

Zásadní problémy musel řešit učitel takzvané staré školy při založení rodiny. Existenční problémy se po uzavření sňatku a narození dětí znásobily. Majetná nevěsta mohla pomoci věnem, ale taková možnost bývala mezi učiteli vzácná. Podobně jako zástupci jiných povolání dávali pedagogové přednost dívkám z rodin svých představených. Vznikaly tak několikagenerační učitelské „dynastie“. Tato volba sice přibližovala učitelského mládence k získání vlastní školy, již mohl podědit po tchánovi tak trochu jako živnost, velké věno však očekávat nemohl. 

V první polovině 19. století úřady do uzavírání učitelských sňatků významně zasahovaly. Učitel, který nechtěl riskovat ztrátu místa, musel k takovému kroku získat úřední svolení. Existovaly poměrně jasné pokyny pro a proti povolení sňatku. Zkoumala se především finanční situace žadatele z hlediska zabezpečení budoucí rodiny. Zohledňovaly se možné vedlejší příjmy, které byly přístupnější ve městech než na venkově. Zcela zamítavé stanovisko mívaly úřady k žádostem učitelských mládenců a pomocníků, čímž je nutily k dlouhodobému, často celoživotnímu celibátu. 

Cesta k nové škole

Zlepšit životní podmínky se snažili učitelé a učitelští mládenci i vlastními silami, pomocí profesních podpůrných spolků. Současně chtěli prohloubit svou odbornou přípravu. Týkalo se to především pedagogů ve městech, kde bylo možné lépe se sdružovat, a často i za podpory vzdělaných mecenášů vydávat odborný tisk, pořádat různé kurzy, a tím vším připravovat takzvanou novou školu. 

TIP: Nebezpečné povolání učitele: Šikana kantorů má u nás staletou tradici

Kolem poloviny 19. století procházel postoj veřejnosti k učitelství pozitivní proměnou. Prostřednictvím vzdělání bylo možno budovat existenci a získat respekt a prestiž, a tuto cestu společenského vzestupu otevíral jednotlivcům i větším skupinám zájemců učitel. Jeho přínos popularizovali a často přímo glorifikovali mnozí spisovatelé a novináři, původem mnohdy z učitelských rodin. Škola tak krok za krokem přestávala být trpěnou povinností a měnila se ve vizitku pokroku a národní vyspělosti.