Černé šaty Édith Piaf: Čeho litoval vrabčák z předměstí?

18.03.2021 - Adéla Klečková

Mohla být manželkou a matkou. Mohla vést obyčejný, nejspíš docela šťastný život. Ona se však rozhodla pro zakouřené přítmí kabaretů, nehynoucí melodii šansonů a samotu. A bolest. Bez bolesti by nikdy nevstoupila do historie jako největší šansoniérka všech dob. Ve své nejslavnější písni zpívá „Je ne regrette rien“, ale opravdu ve svém životě neměla čeho litovat?

<p>Kabaret nebyl nejhorším místem pro dětství a dal Edith další aureolu trpící holčičky.</p>

Kabaret nebyl nejhorším místem pro dětství a dal Edith další aureolu trpící holčičky.


Reklama

Ještě půlstoletí po její smrti probíhá mezi fanoušky a historiky živá diskuse. Jedni tvrdí, že její život byl skutečně tak špatný, jak se tvrdilo. Jiní jim oponují a hádají se, že byl ještě horší.

Pravdou však je, že šansoniérku obklopuje mnoho legend uměle vytvořených jako součást její image coby „hvězdy, která se zrodila na ulici“. Ono to už s tím samotným narozením nebylo tak dramatické. „Na schodech tohoto domu se 19. prosince 1915 do naprosté chudoby narodila Edith Piaf, která svým hlasem dojala celý svět,“ stojí napsáno nad dveřmi čísla 72 v ulici Belleville. Ve skutečnosti, jak uvádí její rodný list, se umělkyně narodila už o čtyři dny dříve v pohodlí blízké nemocnice. 

Konzervatoř mezi prostitutkami 

Také dojemný příběh o malé Edith, kterou z její slepoty v sedmi letech zázračně vyléčila pouť k uctění svaté Terezie z Lisieux, je zcela smyšlený.

Přesto však nelze tvrdit, že by zpěvaččino dětství bylo procházkou růžovým sadem. Matka ji opustila hned po porodu, aby mohla v klidu pokračovat v budování své kariéry coby neúspěšné kabaretní zpěvačky. Malé Edith zbyl jen otec, potulný komediant italsko-francouzského původu. Místo výchovy narukoval Louis-Alphonse Gassion do francouzské armády. Těsně předtím, než odmašíroval bojovat do první světové války, svěřil dcerku své matce, která vedla hampejz v Normandii. Prostitutky se o Edith staraly dobře. Tvrdily, že dítě v nevěstinci nosí štěstí, a tak prožila dívenka relativně šťastné dětství. 

Pobyt v domě hříchu během formativních let nejspíše formoval také její vztah k mužům. „Myslela jsem si, že když má kluk na holku chuť, holka ho nikdy neodmítne,“ prohlásila na sklonku života.

Cestou z fronty si ji v Normandii otec zase vyzvedl a dvanáctiletá Edith tím zahájila svou kariéru pouliční zpěvačky. On vydělával svými kousky oběma na chleba a ona jemu svým zpěvem na absint. V patnácti letech měla Edith svého věčně podroušeného otce právě tak dost a definitivně utekla z neexistujícího domova. Začala vystupovat se svou nevlastní sestrou Momone. Její život se příliš nezměnil. Dál zpívala, zatímco Momone předváděla taneční kousky a starala se o kasu. Jen absint pily obě. 

Něco za něco

V šestnácti se zamilovala do poslíčka Louise Duponta tak vášnivě, že z toho do roka porodila dceru Marcelle. Stejně jako její matka, také Edith dala přednost pouličnímu životu před rodičovstvím, a tak dítě vychovával Dupont, mazlivě přezdívaný Ludvíček. Zřejmě se nestaral příliš dobře, protože holčička před druhými narozeninami zemřela na meningitidu. 

Jako by Edith uzavřela pakt s ďáblem a život její dcery byl první splátkou za nehynoucí slávu. Po smrti Marcelle se totiž její kariéra rozjela naplno. V roce 1935 si jí všiml Louis Leplée, majitel nočního klubu Le Gerny. Vymyslel její slavnou přezdívku Môme Piaf (Vrabčí mládě, podle jejího malého vzrůstu), naučil ji základy společenského chování, oblékl do typických černých šatů a pak už nekompromisně vystrčil nervózní zpěvačku na prkna, která znamenají svět. 

A Edithina hvězda stoupala. Její kariéru nezastavilo ani podezření ze spoluúčasti na vraždě Lepléeho. Ze stísněného baru se prozpívala až do nejslavnějších kabaretů a šantánů ve Francii, v Americe a postupně v celém světě.

Zrádkyně s trikolorou na prsou

Mohla zpívat i během války. Nacisté ji nezakázali. Právě naopak, najímali si ji, aby vystupovala na jejich společenských akcích a večírcích německých jednotek. Získala angažmá v Moulin Rouge, který se v té době důstojníky SS jen hemžil. Bavila i je. Mnozí ji za to po válce odsoudili. Považovali ji za zrádkyni. Jiní ji naopak považovali za hrdinku. Tvrdili, že zpívala v zajateckých táborech a na koncertech pro Němce riskovala s trikolorou na hrudi a s Marseillaisou. Sama umělkyně se nechala slyšet, že pracovala pro francouzské hnutí odporu proti německé okupaci.

Hlavně nebýt hlupákem

„Náhradníka si nesmíš hledat až potom, ale předem. Jinak jsi podvedená ty; když ho hledáš předem, hlupákem zůstane on. A to je zatracený rozdíl!“ To bylo hlavní a jediné pravidlo, kterým se Edith řídila ve svém milostném životě. A to více než důkladně. Z desítek méně či více slavných mužů, kteří prošli její postelí, s ní neukončil vztah ani jeden. Edith si za každého z nich po vypršení přiměřené lhůty prostě našla náhradu. Za každého. Až na toho jednoho. Toho osudového. Ženatého boxera Marcela Cerdana.

On nekouřil, nepil alkohol a chodil spát po setmění. Ona po setmění vstávala, kouřila a kopala do sebe panáky se stejnou vervou, s jakou on „knockoutoval“ svoje protivníky. On chodil na její koncerty. Ona nevynechala jeho jediný zápas, zavírala oči a volala: „Do toho, Marceli!“ 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

On miloval ji a ona jeho. Myslela si o něm, že je jiný, a on si to samé myslel o ní. Když ho 27. října 1949 požádala, aby za ní okamžitě přiletěl, nezaváhal ani okamžik. Nastoupil do letadla. To havarovalo, zemřel. Prohlásila, že za lásku zaplatila hořkými slzami, a začala se propadat do drogového víru, který jí prý připomínal karneval v pekle.

Účet k zaplacení

„Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala. Její přání se jí splnilo. Umřela 10. října 1963 ve spánku poblíž jihofrancouzského města Grasse. Její pozůstalí rozhodli, že bude „vypadat líp, umře-li v Paříži“. Odvezli ji tedy do hlavního města a její smrt ohlásili o den později. Pohřbili ji na hřbitově Père-Lachaise a její hrob patří dodnes mezi ty nejnavštěvovanější. 

Její poslední slova před smrtí byla: „Za každou zatracenou věc, kterou v životě uděláš, budeš muset dříve či později zaplatit.“ Tak zemřela Edith Piaf, žena, která na sklonku života přece jen začala litovat. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Myšlenka, že sex má co do činění se zvýšeným pocitem nabuzení, je postavena na reálném základě.

Zajímavosti

Elektrický letoun „Spirit of Innovation“ dosáhl maximální rychlosti 623 kilometry za hodinu.

Věda

Ikonický snímek Buzze Aldrina na Měsíci a méně známá výbava pro náboženský obřad, kterou si přibalil s sebou.

Vesmír

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru na iluminaci z kroniky Balduina Lucemburského (14. století).

Historie

Hitler měl po příjezdu na místo dobrou náladu a s ostatními žertoval.

Válka
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907