Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Prakticky od počátku blokády 8. září 1941 musely úřady v Leningradu řešit hrozící nedostatek potravin. Rudá armáda udržela pás území táhnoucí se k Ladožskému jezeru, přes které začaly ještě na podzim 1941 proudit nezbytné zásoby. Jen v říjnu a listopadu jich lodě dovezly víc jak 60 000 tun. Již koncem září se však rozběhly přípravy na zřízení systému, který by umožnil dovážet do města vše potřebné i ve chvíli, kdy jezero zamrzne. Od 8. listopadu létala nad jezerem průzkumná letadla a zjišťovala, zda se tvoří ledová vrstva.

Těžké začátky

Počasí hrálo obleženým do karet, kolem poloviny listopadu udeřily mrazy. O dva dny později se na led vydaly průzkumné čety vyznačující možnou zásobovací trasu. Pro transport pomocí saní se odhadovala nezbytná síla ledu okolo osmnácti centimetrů, automobily pak měl unést dvaceticentimetrový led. Dne 20. listopadu měl led sílu jen asi 12 cm, ale v zoufalé situaci se vydala na cestu skupina povozů, která se úspěšně vrátila druhý den ráno i se zásobami.

S tím jak led nabýval na síle, na něj vjely též nákladní automobily. Transportů stále přibývalo a 22. listopadu se již na jezero odvážil první velký konvoj šedesáti nákladních automobilů. V průběhu dalších týdnů vzniklo hned několik dalších cest po ledu, dlouhých kolem 30 km, tak aby mohla přeprava po jezeře fungovat 24 hodin denně. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám a různým organizačním potížím však zásobování města zpočátku neprobíhalo podle představ.

Zatímco štáb Leningradského frontu počítal s 2 000 tunami zásob denně, 25. listopadu se podařilo dopravit pouze 70 tun, další den 154 tun atd. Konec listopadu navíc přinesl oblevu, která dopravu na cestě ještě více zpomalila. V prosinci naštěstí přišel nový mráz a provoz tak mohl dál narůstat, když před Vánocemi stoupl až na 700 tun dovezených zásob denně.

Do konce prosince zesílil led na sílu jednoho metru, což již umožňovalo přesun i nejtěžší techniky včetně těžkých tanků KV-1. Soustava cest a křižovatek vybudovaných na Ladožském jezeře měřila po dokončení přes 1 700 km. Na začátku roku 1942 již Cesta života, jak ji brzy začali Leningraďané nazývat, naplno sloužila také svému druhému účelu. Odhaduje se, že jen za první zimu se díky ní dostalo z města přes půl milionu civilistů a zraněných vojáků.

Dobře chráněná trasa

Aby se podařilo udržet plynulost dopravy na ledové cestě, bylo třeba ji neustále udržovat; ženisté museli pravidelně odklízet velké množství navátého sněhu. O ochranu před nálety Luftwaffe se staralo téměř 350 protiletadlových děl a kulometů spolu se stovkou světlometů. Nad ledem také operovaly sovětské letouny 13. stíhacího pluku. Kromě toho Rudá armáda vybudovala dvě obranná pásma ve vzdálenosti 8 až 12 km od břehu chránící cestu před případnými pozemními útoky.

Základ těchto postavení tvořily ledové bunkry obsazené kulometnými družstvy a odstřelovači. Jižní břeh držely jednotky 10. střelecké divize a 4. brigáda námořní pěchoty z 54. armády. Vojáci měli k dispozici lyže a palebnou podporu jim zajišťovaly též motorizované sáně. Vedle původních dvaceti kontrolních dopravních stanovišť vzniklo od 1. ledna 1942 postupně na cestách 55 dalších. 

Na jezeře sloužilo asi 350 regulovčíků, kteří řídili dopravu, zajišťovali její plynulost a také pravidelně měřili sílu a kvalitu ledu. O noční osvětlení se staralo více než 150 zacloněných luceren. Kolem cesty se také nacházelo velké množství zdravotnických i technických stanovišť a také místa, na nichž se mohli řidiči a evakuovaní z Leningradu ohřát. Přes všechna opatření představovala cesta po zrádném ledě, ke všemu téměř denně ostřelovaném letadly či děly, riskantní záležitost.

Jen během prvního týdne přišla Rudá armáda o 52 nákladních vozů a odhaduje se, že z celkem 4 000 nasazených aut bylo ztraceno každé čtvrté. Ruský historik Dmitrij Lichačov dokonce prohlásil, že by s ohledem na počet obětí bylo příhodnější pojmenovat trasu přes jezero „silnicí smrti“. Řidiči prý za jízdy stáli jednou nohou na stupátku, napůl venku z vozu, aby v případě proboření mohli okamžitě vyskočit.

S jarem 1942 přišla obleva, na cestě se objevovaly kaluže a trhlin v ledu přibývalo. Doprava se z bezpečnostních důvodů stále více omezovala a od 15. dubna nesměly na led autobusy s pasažéry, o čtyři dny později se zákaz rozšířil i na cisterny. Snaha udržet zásobování města co nejdéle vedla k tragickým ztrátám, jen 20. dubna se pod hladinu propadlo 80 nákladních automobilů.

Životodárná obleva

O den později přišlo nařízení ukončit přepravu po ledě. Přesto poslední náklad (64 tun cibule) dorazil do Leningradu ještě o dva dny později. Pak už se cesta stala nesjízdnou. Kvůli ledovým krám na hladině a špatnému počasí začala později i plavební sezona. První zásobovací lodě se na cestu vydaly teprve 22. května. Na jezeře se rozhořela válka malých lodí, často vybavených kvůli větší rychlosti leteckými motory. Do boje se zapojil dokonce i oddíl italských rychlých člunů převezený z přístavu La Spezia.

Další zima již nepřinesla tak tuhé mrazy, takže se první konvoj nákladních automobilů vydal přes zamrzlé jezero až 20. prosince 1942, tedy víc jak o měsíc později než předchozí rok. Na druhou stranu příznivější povětrnostní podmínky umožnily položit na dno jezera potrubí, kterým do Leningradu proudila životně důležitá nafta. Proběhl také pokus odstranit zdlouhavé vykládání zásob z železničních vagonů a jejich opětovné nakládání na druhém břehu zamrzlého jezera. Koncem roku 1942 začali ženisté budovat železniční trať přes zamrzlé jezero, ale po úspěchu operace Jiskra v lednu následujícího roku se od její stavby upustilo.

Cesta života umožnila úspěšnou obranu Leningradu a přežití statisíců lidí. Za nejkritičtější zimy 1941–1942 po ní bylo přepraveno na 361 109 tun zásob, z toho 262 000 tun potravin a 31 910 tun munice. Další velké množství zásob se po ní přepravilo v následujících dvou zimách, byť tehdy již fungovalo i relativně bezpečnější spojení po čerstvě osvobozeném pruhu území na jižním břehu Ladožského jezera.

Celkově se přes jezero během blokády města evakuovalo asi 1,3 milionu civilních obyvatel a zraněných vojáků. Byť význam Cesty života v letech 1942–1944 postupně klesal, nadále zůstávala symbolem heroického nasazení a sebeobětování.

Těžký úděl řidičů

Muži, kteří jezdili s nákladními automobily přes Ladožské jezero tam a zase zpátky, byli v téměř neustálé permanenci. Kritická zásobovací situace neumožňovala dostatečný oddech, a tak byli řidiči velmi vyčerpáni, což potvrzuje vzpomínka Ludmily Anopovové na její cestu z města:

„Jeli jsme autem, pak vlakem na zastávku Borisovaja na břehu jezera, kde bylo plno lidí se zavazadly. Náklaďáky přijížděly a šoféři dávali přednost těm, kdo měli s sebou vodku, tu věčnou tvrdou měnu. My jsme neměli nic než kolínskou. Jeli jsme jako poslední. Vítr byl krutý a bodavý. Na korbě náklaďáku byli nacpaní lidé i jejich majetečky. Tento řidič tři dny nespal. Zrovna, když jsme přijížděli k druhému břehu, usnul na volantu. Narazil do borovice a rozhodil pasažéry po ledu. Z náklaďáku vypadl i můj otec. Dva měsíce nato zemřel. Tak jsme se sestrou osiřely.“