Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (1)

25.06.2021 - Jan Čurda

V srpnu 1914 vstoupila Francie do války, která se postupně rozšířila z Evropy do celého světa. Po čtyři roky bojovaly a umíraly statisíce Francouzů v zápase s německou armádou. Co zažívali v zákopech řadoví pěšáci oblečení v nezaměnitelných modrých uniformách a s přilbou Adrian na hlavě?

<p>Francouzští vojáci během bitvy na Marně konecm léta 1914. Během následujících let jich padlo přes 1 400 000.</p>

Francouzští vojáci během bitvy na Marně konecm léta 1914. Během následujících let jich padlo přes 1 400 000.


Reklama

Během Velké války bylo povoláno do zbraně více než osm milionů francouzských vojáků, z nichž sedm milionů působilo přímo v oblastech bojů. Každý den padlo v průměru téměř 900 mužů. Při započítání vojáků z kolonií ztratila Francie na bojištích téměř 1 400 000 mužů, z nichž naprostou většinu tvořili pěšáci. Počet obětí války pak ještě vzroste, pokud přičteme ty, kteří zemřeli na následky zranění až po válce. Zraněny byly 4 300 000, z toho 1 100 000 si odneslo psychické poškození, 300 000 bylo zmrzačeno, 42 000 oslepeno...

Odčinit válku s Pruskem

Skutečné počty obětí však jsou zcela jistě vyšší, neboť osud čtvrt milionu mužů se nepodařilo za války ani po ní objasnit a jsou vedeni jako nezvěstní. Francie tak zaplatila za vítězství krutou cenu: životy svých drahých synů, manželů a otců. Po padlých zůstalo 700 000 vdov a více než milion sirotků... Celkovou výši ztrát však vrchní velení po celou dobu války přísně tajilo – vysoká čísla by totiž měla bezpochyby negativní dopad na morálku armády i civilistů.

Do první světové války vstupovala francouzská armáda plna odhodlání odčinit porážku ve válce s Pruskem (1870–1871) a znovu získat tehdy ztracené Alsasko a Lotrinsko. Stejně jako většina tehdejších evropských armád byla i ta francouzská organizována na základě všeobecné branné povinnosti. Každý rok narukovali muži, kteří v odvodním roce měli dovršit 21 let, a strávili ve službě tři roky (služba byla prodloužena ze dvou let na tři zákonem ze září 1913). Ti tvořili aktivní armádu, zatímco jejich předchůdci staří 24–34 let armádu záložní. Třetí složku – takzvané teritoriální vojsko – by v případě války utvořili 35–41letí, jejich zálohu pak 42–48letí.

Nehrdinní dobrovolníci

V době míru měla armáda 173 pěších pluků, 79 jezdeckých a 87 dělostřeleckých; všechny byly nenaplněny a v případě války by je doplnili muži prvních tří ročníků rezervistů. Záložníci byli organizováni do 201 rezervních a 149 teritoriálních pluků. Aktivních divizí bylo 49, záložních 23 a teritoriálních 11 (divize čítala přibližně 15 000 mužů). V roce 1915 se počet aktivních divizí zvýšil na 98, což umožnilo rozpuštění rezervních divizí a snížení počtu mužů v rotě z 250 na 200 (v roce 1918 na 175). Roku 1917 pak došlo k zásadní reorganizaci, když divizi nově místo čtyř pluků tvořily tři, každý měl po třech praporech, které tvořily vždy čtyři roty (včetně jedné kulometné). Snižoval se také věk branců – místo ve 20 či 21 nastupovali k útvarům už v 18 letech, v případě dobrovolníků byli přijímáni i 17letí.

Dobrovolníci – šlo hlavně o ty, kteří ještě nedosáhli věku pro službu v aktivní armádě – se hlásili z vlasteneckých důvodů především v první fázi války (v roce 1914 se jich přihlásilo přes 26 000). Postupem času, jak přibývalo krvavých bitev, však nadšení opadlo (v roce 1915 se hlásilo 10 000 dobrovolníků).

V roce 1916 však začaly počty mužů hlásících se o své vůli do zbraně zase narůstat. K takovému kroku je tentokrát už většinou nevedlo vlastenectví, ale snaha chránit se: díky tomu, že narukovali dobrovolně, mohli si zvolit zbraň – mnozí, kteří věděli, že je odvod tak jako tak nemine, se tak hlásili především proto, aby si mohli vybrat například službu u dělostřelectva, jež bylo méně vystaveno přímému boji než pěchota.

Modrá místo červené

K vyhlášení mobilizace došlo 1. září 1914 a podle plánu č. XVII, vypracovaného generálním štábem o dva roky dříve, byly povolány téměř tři miliony záložníků ve věku 24–38 let. Ve stovkách vlaků pak přijížděly jednotky z mírových posádek k východní hranici. Vojáci byli oblečeni v tradičních pestrých uniformách ještě z 19. století – pěšáci i kavaleristé nosili modrý kabátec, červené kalhoty a modro-červené čapky – képi. Často se zmiňuje, že kvůli nápadným barevným prvkům se stávali dobře viditelným terčem pro nepřátelské střelce, což potvrdilo slova těch, kdo už před válkou nabádali k přechodu na nenápadnější barvy.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (2)

Ve skutečnosti však po dlouhých pochodech v letním horku prašnými cestami a prudkých bouřkách, které proměnily tyto cesty v bahnitá koryta, se stejnokroje takříkajíc zamaskovaly přirozeně. K rozhodnutí o změně barvy uniformy na jednolitě modrou sice došlo už 10. července 1914, ale nové stejnokroje nebylo možné vyrobit v milionových sériích tak rychle, takže se ve větší míře objevily u jednotek až za několik měsíců.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907