Císařův chorvatský maršál: Svetozar Borojević von Bojna
Nepřátelé se jej obávali, zatímco vlastní podřízení jej kvůli jeho důrazu na disciplínu, přísnost a smysl pro povinnost často nenáviděli. Řeč je o jediném chorvatském důstojníkovi, který dosáhl v rakouské armádě nejvyšší vojenské hodnosti.
Dne 23. května 1920 zemřel v rakouském Klagenfurtu téměř v zapomenutí někdejší polní maršál c. a k. armády Svetozar Borojević von Bojna. Takřka celý svůj život strávil ve službách habsburské monarchie a v jejích ozbrojených složkách udělal závratnou kariéru. V době, kdy se říše na podzim 1918 rozpadala, dokonce nabídl své služby císaři Karlovi a nabádal jej, aby proti rozkladným tendencím zasáhl vojensky, ale panovník odmítl. Borojeviće o pár týdnů později nevzala do služeb ani vláda nově vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a tak slavný vojevůdce nakonec dožil v zahořklosti a chudobě.
Mládí a kariérní růst
Svetozar Borojević byl srbského původu, ale narodil se nedaleko chorvatské Kostajnici a později o sobě mluvil jako o Chorvatovi. Jeho otec Adam sloužil jako důstojník a ve stejných šlépějích zamířil i syn. Po absolvování pěchotní kadetky Liebenau u Štýrského Hradce nastoupil jako plukovník k pěšímu pluku č. 52. S ním se v roce 1878 zúčastnil okupace Bosny a dobytí Sarajeva, za což byl vyznamenán, a následně nastoupil na Královskou Vojenskou Akademii ve Vídni. Následovala služba ve štábu 63. pěší brigády a mezi lety 1887–1891 působil jako instruktor na Vojenské akademii ve Wiener Neustadtu.
Kariérní povinnosti vedly jeho kroky z jednoho koutu monarchie na druhý – současně stoupal i na hodnostním žebříčku. Mezi roky 1898–1904 Borojević působil v Praze jako náčelník štábu VIII. sboru a roku 1905 byl povýšen do šlechtického stavu a získal přídomek von Bojna. Do první světové války vstupoval jako generál pěchoty a velitel VI. sboru, jenž v létě 1914 zamířil do Haliče. Samotný Borojević zůstal navzdory nepřátelství se Srbskem loajální a opakovaně zdůrazňoval, že on sám je Chorvat.
Podobně jako mnozí jiní oficíři ani on příliš nevěřil vojákům slovanské národnosti a vyšším důstojníkům VI. sboru adresoval následující zprávu: „Nejsem nadšen tím, co jsem dosud viděl u bojových a služebních jednotek tohoto sboru. Chybí vážná kázeň a pořádek, muži se nechávají unášet a někteří důstojníci také. Chybí soustředění a koncentrace není na úrovni, která bude vyžadována v bezprostředním střetu s nepřítelem... Proto je povinností a také požadavkem moudrosti bez prodlení přivést důstojníky a mužstvo k pochopení, že prvotní a nejvýznamnější podmínkou úspěchu je železná kázeň.“
Problém však spočíval také v mnohonárodnostním složení samotného sboru. Vojáci čelili komunikačním problémům, neboť mluvili nejméně pěti jazyky a vyznávali pět různých konfesí, proto k nekázni a nedorozumění docházelo již jen z těchto důvodů. I přes zmíněné problémy se Borojevićovi podařilo díky zavedení tvrdé disciplíny nastolit pořádek a kázeň, což mělo brzy přinést kýžené ovoce.
Vítězství i porážky
V srpnu 1914 začalo docházet k prvním potyčkám i větším střetům mezi Rusy a rakousko-uherskou armádou. Šestý sbor se zapojil do bitvy u Komarówa (26. srpen–2. září) v rámci c. a k. 4. armády. Borojevićova formace útočila jako první, ale zpočátku nic nešlo podle plánu a habsburské síly utrpěly těžké ztráty. Za úsvitu 28. srpna se zdálo, že císařské divize čeká porážka, ale Borojević reorganizoval své velení i zdecimované jednotky, díky čemuž se podařilo zastavit ruský protiútok. Bitva nakonec skončila vítězstvím rakousko-uherských zbraní a velitel VI. sboru si ve vlasti vysloužil přízvisko „vítěz od Komarówa“. On sám se pak nepříliš skromně vyjádřil v dopise svému příteli: „… beze mne by byla bitva o Komarów prohraná.“
Ve stejnou dobu krvácela 3. armáda pod tlakem ruské přesily u Lvova. Po pádu města 2. září 1914 byl její původní velitel odvolán a na jeho místo 4. září dosazen právě Svetozar Borojević. Ten následně oslovil své nové podřízené: „Jako vítěz sedmidenní vražedné bitvy jsem byl jmenován velitelem 3. armády; rád bych všechny příslušníky téže pozdravil jako voják a kamarád. Jsou mi známy služby statečných vojáků této armády, stresy a vypětí, strádání, které snášeli, ztráty, které dosud utrpěli. Ale ty jednotky, jimž nyní velím a které utrpěly velké ztráty, budou trpět ještě více, ale nejvíce budou trpět naši protivníci! Mé staré vojenské štěstí mě postavilo do této pozice. Rád bych toto štěstí přenesl s sebou do 3. armády. (…) Jsem si jist, že 3. armáda v žádném případě neudělá své vlasti ostudu a v příštích dnech dosáhne našeho nejvyššího cíle – spokojenosti našich velitelů!“
Obránce Karpat
Další vítězné vavříny získal Borojević jako velitel během bitvy u Limanowa (1.–13. prosince 1914). Třetí armáda zpočátku zůstávala stranou na jižním křídle rakousko-uherské sestavy a v jednu chvíli se dokonce zdálo, že váhání jejího velitele způsobilo krach útoku severně dislokované 4. armády. Borojević ale v souladu s rozkazem vrchního velení 8. prosince vyslal své jednotky z předhůří Karpat, aby napadly nepřátelské síly postupující na Limanowu. Jeho IX. sboru se o pár dní později podařilo obsadit Nowy Sącz a sevřít tak carské jednotky. Nastalá situace přiměla celou ruskou sestavu k ústupu na východ.
Borojević zůstal na východní frontě až do května 1915 a jeho muži se zapojili do několika větších střetnutí v Karpatech. Generál umně využíval vysokohorský terén, jenž výrazně napomohl k zastavení ruského náporu a zabránění průniku carských divizí hluboko do rakousko-uherského vnitrozemí. Jeho metody a způsob komunikace mu však mnoho příznivců nezískaly a stále častěji se dostával do sporů se svým nadřízeným – zároveň na něj pohlíželi spatra i němečtí spojenci. Třetí armáda se pak v květnu 1915 zapojila do velké ofenzivy v prostoru Gorlice-Tarnov, ale to už si její velitel pomalu „balil kufry“. V reakci na otevření nové fronty v Itálii předal velení části formace a se zbytkem zamířil na jih, kde na Soči převzal 5. armádu.
Náš Sveto
Nový nepřítel zpočátku disponoval výraznou přesilou a soustředil své útoky v Tyrolích a na řece Soča (Isonzo). Právě tam probíhaly až do podzimu 1917 nejtěžší boje celé fronty, ale Italům se příliš nedařilo a nedosáhli žádného významnějšího úspěchu. Střety se vyznačovaly velkou brutalitou a obě strany utrpěly těžké ztráty včetně Borojevićovy 5. a později Sočské armády. Generál vydržel na tomto válčišti po zbytek konfliktu a vysloužil si nové přízvisko – „lev ze Soči“. Jeho velitelský styl se stále vyznačoval přísností a požadavkem na disciplínu. Většina podřízených na něj však nedala dopustit a říkali mu „náš Sveto“.
V květnu 1916 získal hodnost generálplukovníka a další pocty se mu dostalo o rok později. Dne 23. srpna 1917 povýšil na pozici velitele Jihozápadního frontu, který později dostal název skupina armád Boroević. V říjnu a listopadu udeřila spojená německo-rakousko-uherská vojska u Caporetta a slavila dosud nevídaný triumf, když postoupila až k řece Piavě. Za tento úspěch později Borojević převzal komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie nebo
nejvyšší německé vyznamenání – Řád Pour le Mérite.
Poslední rok
K ocenění jeho služby patřilo také povýšení na polního maršála, k němuž došlo 1. února 1918. Stal se tak jediným chorvatským velitelem během první světové války, který dosáhl takové hodnosti. V červnu 1918 začala poslední rakousko-uherská ofenziva na Piavě, další operace prováděla severněji skupina armád Conrad – polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf. Habsburští vojáci se pokoušeli vybudovat předmostí na západním břehu řeky a postoupit dále do italského vnitrozemí, ale silný odpor spojených jednotek Dohody i nepřízeň počasí nakonec operaci odsoudily k selhání. S narůstajícími ztrátami padl 21. června rozkaz ke stažení na východní břeh a Vídeň hledala obětního beránka. Volba nakonec padla na Conrada, protože vyhozením Borojeviće by císař Karel riskoval nepřátelství Jihoslovanů, což by mohlo způsobit velké komplikace uvnitř říše.
Ani jeho setrvání v čele habsburských vojsk ale monarchii nezachránilo. Armáda se nakonec rozložila zevnitř, o čemž v posledních týdnech polní maršál informoval: „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifesty proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti. Je nezbytně nutné okamžitě vyjasnit současný stav a přijmout příslušná politická rozhodnutí, jinak nastane anarchie přinášející pro monarchii a armádu katastrofu s nedozírnými následky.“ Varování starého polního maršála bylo trefné, ale nikdo už se podle něj nemohl zařídit. S koncem války a rozpadem říše tak skončila také vojenská kariéra jednoho z nejschopnějších rakousko-uherských velitelů.
