Reklama


Cizincem v Čechách: Čím si Jan Lucemburský znepřátelil českou šlechtu?

23.07.2018 - Josef Veselý

Český národ s nadšením uvítal nového krále a vzhlížel k němu s nadějí o to větší, že měl po boku ženu z domácího rodu, Přemyslovnu. Všichni věřili, že po létech rozbrojů zavládne v zemi klid a prosperita. O to větší pak bylo jejich rozčarování

<p>Příjezd Jana Lucemburského do Prahy.</p>

Příjezd Jana Lucemburského do Prahy.


Reklama

„Vzdávejme nyní všichni díky Pánu Bohu, který nás svou dobrotou vysvobodil z moci korutanské… Půvabný tento král a nad jiné vznešený rodem, má též andělskou tvář, z čehož celé Čechy se velmi těší a jásají nad tím a hlučí velikou chválou, v radosti tonou teď, když mír jim zase byl vrácen.“ 

Korunovace

Po příjezdu do Prahy sice nového panovníka a jeho ženu všichni vítali, ale pár neměl ani kam hlavu složit. Pražský hrad byl pravděpodobně už od požáru roku 1303 neobyvatelný a v dezolátním stavu. A chystaná korunovace byla ohrožena. Přípravy na tento slavnostní akt trvaly celý týden a pro tuto příležitost byla upravena svatovítská románská basilika. Samotná hostina poté proběhla na Starém Městě v refektáři minoritského kostela u svatého Jakuba. 

Jak už to většinou bývá, celá sláva byla sice ohromující, ale na dluh. Náklady na korunovaci a hostinu byly uhrazeny z peněžních darů a zápůjček, které poskytla šlechta i Staré Město pražské. Samotní Pražané dali 120 hřiven stříbra a biskup Jan z Dražic poskytl vzácná roucha pro korunovační obřad, ale i koně a zásoby potravin pro hostinu. 

„Český“ šok

České království bylo v té době svým způsobem zdivočelé. Ocitnout se v českém prostředí musel být pro Jana hotový šok. Doposud totiž vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě ani neměli. Obklopovala ho vzdělaná babička a matka, které mu věnovaly mimořádnou péči. Poznal vybranou dvorskou etiketu pařížského královského dvora a byl vychován v přesvědčení, že panovnická moc je něco velice vznešeného. Toto vychování ho pak provázelo celý život. Vždycky se snažil žít a chovat noblesně, vznešeně a na nejvyšší možné společenské úrovni.

Už jako malé dítě měl Jan všechno, nač si vzpomněl. Když se dostal k nám, byl na zdejší mnohem drsnější život nepřipraven. Od samého počátku ho v Českém království doslova ohromovala neúcta a přímo neurvalost bojovných a pyšných pánů vůči královskému majestátu. Čeští předáci jednali se svým králem jako se sobě rovným a tak neomaleně, že to na Jana působilo přímo odpudivě. Od úplného začátku proto neměl k domácí šlechtě důvěru. Nikdy se tohoto komplexu nezbavil a léty jeho odpor k českému prostředí ještě vzrostl. 

Rozčarování

Když přišel Jan Lucemburský roku 1310 do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi. Jenomže první z Lucemburků na českém trůně připravil všem, kdo věřili, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid, trpké zklamání. Také on se ve svých očekáváních zklamal. Netušil na jak horkou půdu vstupuje. Ti, kdo celou akci připravili a uskutečnili, vybojovali nástup lucemburské dynastie s představou, že bude obnovena autoritativní panovnická moc z dob posledních Přemyslovců. 

„Když se pod rukama krále Jana vše dařilo a celé Čechy poslouchaly jeho nařízení, vtáhl král Jan s velikým vojskem na Moravu, aby ji uspořádal.“ Nevlastního strýčka Elišky Přemyslovny, levobočka Mikuláše Opavského, totiž urození pánové vyhostili z Opavska a zvolili si vévodu Boleslava, což byl manžel Eliščiny mladší sestry Markéty.

Při Janově cestě na východ ale nešlo jenom o Opavsko, šlo především o to ujmout se na Moravě svrchované moci. „Na Moravě povstali ničemní mužové, kteří si předtím zvykli páchat četné loupeže, neboť kdo na co si zvykl, v tom později neumí ustat.“ A když obyvatelé Moravy prosili o královskou ochranu, král Jan začal konat: „Vytáhl na pomoc Moravanům. Ctihodný otec Jan, biskup pražský, s ním poslal vybrané množství ozbrojenců. A tak udeřivše na nepřátelské hrady, odvážně na ně zaútočili.“

Vzpurná šlechta

Něco jiného je ovšem dobýt pár hradů a hrádků loupeživých rytířů na straně jedné, a poradit si s českou šlechtou na straně druhé. Na základě svého inauguračního dekretu udělil král většinu dvorských úřadů českým pánům. Jenomže tato spolupráce přestala brzy fungovat. Janovi poručníci dali najevo, že jeho hlavním úkolem v nejbližší budoucnosti bude dostat zpět rozchvácené královské statky. Nikdo z českých pánů ale nemínil vrátit vůbec nic z toho, co si předtím pochybnými cestami přisvojili. Zápas „král versus páni“ pak trval několik let.

Vše začalo roku 1315. „V té době král Jan na domluvy a rady svých pánů a urozených propustil z království všechny cizí knížata… Ustanovil pak za správce království Jindřicha z Lipé, muže urozeného a mocného, na Moravě učinil správcem Jana z Vartemberka.“

Zdálo by se, že všechno bylo na nejlepší cestě. Jenomže věc se brzy zhatila. „Správci se starali o své věci, zakrátko zbohatli z urbury a královských důchodů, ale stát neprospíval… Když byl pak Jindřich z Lipé, obklopený všude převelikým množstvím svých přátel, velice vynášen, hle, někteří namluvili králi Janovi, že tento Jindřich chce řečeného krále odstranit.“ Ve skutečnosti šlo nejspíš o Jindřichovy svévolné machinace s královským výsostným zbožím, jenomže na to, aby padl, musel být obviněn z něčeho mnohem horšího – z osnování úkladů proti králi. 

Eliška proti Elišce

„Zmíněný Jindřich z Lipé se velmi důvěrně přátelil s paní Eliškou, zvanou z Hradce (Eliškou Rejčkou). Byla vdovou po dvou králích, to jest po králi Václavovi starším a po králi Rudolfovi. Proto se mnozí domnívali, že Jindřich s ní strojí úklady králi Janovi.“ A byl tu i další důvod: „Mezi královnou Eliškou, manželkou krále Jana, a Eliškou, královnou zvanou z Hradce, bylo velké nepřátelství… Protože královna Hradecká na radu Jindřicha z Lipé provdala svoji dceru Anežku, kterou měla s králem Václavem, bez svolení královny Elišky, sestry jmenované dívky, za slezského vévodu Boleslava.“ Toto měl být hlavní důvod nevraživého vztahu obou Elišek.

Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší. České království bylo prostě příliš malé pro dvě královny. Eliška Přemyslovna nemohla svoji nevlastní, o pouhé čtyři roky starší matku Elišku Rejčku ani vystát. Ty dvě se naprosto nesnášely. Obě neústupné, obě přesvědčené o své pravdě a svých nárocích.

Stejně na tom byl vztah Elišky Přemyslovny k Jindřichu z Lipé. Neodpustila mu milostný vztah k maceše, která byla její sokyní, neodpustila mu ani, že měl svou rozhodností a všeobecnou autoritou přímo podmanivý vliv na jejího dospívajícího manžela. Jindřich Eliščinu zlobu oplácel přezíravostí, což hrdá Přemyslovna nesnesla. A nakonec dosáhla svého. A sice pádu po králi nejmocnějšího muže v zemi. „Proto král Jan, vyčkav vhodného času, přikázal, aby byl Jindřich z Lipé na Pražském hradě Vilémem Zajícem z Valdeka zajat a v poutech uvězněn na hradě Týřově.“ 

Za Jindřicha

Pučem se prý chtěl Jindřich z Lipé zbavit krále a opětovanou lásku k Elišce Rejčce chtěl údajně zneužít k tomu, aby se po boku královské vdovy vyšvihl. Zásah proti Jindřichovi a taky další královy kroky byly přímočaré, funkci, kterou doposud zastával pán z Lipé, okamžitě svěřil Vilému Zajícovi, a řadu dalších úřadů rozdal těm, které považoval za své zachránce. Po Jindřichově internaci na Týřově ale následovala odveta.

„Následkem toho násilného skutku vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Ronovců, čili, jak se tehdáž říkalo, celá Ostrev … i jiní, a s nimi všichni přátelé vzácného vězně, mezi nimi ti nejslavnější pánové z Vartemberka a Landštejna, nadto pak zástupy vojenské ze Slezska, ti všichni se pozdvihnuli se zbraní proti králi a u Českého Brodu se co pravidelné vojsko utkali s královými věrnými, Vilémem Zajícem z Valdeka, Petrem z Rožmberka, Bavorem ze Strakonic několika bitvami, z nichž Ronovci vítězili větším dílem.“ 

TIP: Družina krále dobrodruha: Kdo stál Janu Lucemburskému věrně po boku?

V nové občanské válce začal být král Jan poněkud bezradný. Zatímco Eliška a její stoupenci naléhali, aby s panským odbojem tvrdě zúčtoval, on sám cítil, že mečem své vztahy se šlechtou nemůže vyřešit natrvalo. Na jaře 1316 přispěchala mladému králi na pomoc delegace z Lucemburka. Byli v ní Janův strýček Balduin, arcibiskup trevírský, a jeho kolega Petr z Aspeltu. Nakonec byl Jindřich z Lipé, když dal v zástavu devět hradů a postavil králi šest rukojmí ze zemských šlechticů, propuštěn. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rembrandtův obraz Anatomie doktora Tulpa, znázorňující pitvu a přednášku Nicolaese Tulpa.

Zajímavosti

Ryba podobná pirani z německého Solnhofenu

Věda

Raním sluncem nasvícené vrcholky masivu Sassolungo můžete sledovat z průsmyku Passo Sella.

Příroda

Blízkost našeho vesmírného souseda přináší pro kosmonautiku řadu výhod.

Vesmír

Delegáti na pařížské mírové konferenci

Historie

Světelná malba letícím dronem

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907