Canossa a spor o investituru: Král Jindřich IV. musel pokleknout před papežem
Pokoření římského krále před papežem v tuhé zimě roku 1077 před hradem Canossa představovalo bezprecedentní tah, který zasáhl do uvažování středověkého člověka. Byl to symbol, že papež je nejen duchovní autoritou, ale nárokuje si i světskou moc. Paradoxně jím však král Jindřich IV. dosáhl dočasného vítězství ve sporu s církví.
V 11. století se naplno rozhořel takzvaný spor o investituru, který do jisté míry zpochybnil základy středověkého uspořádání. Představa, že papež jako hlava západní církve může „sesadit“ císaře, byla pro tehdejší elitu stejně šokující jako myšlenka, že by dnes prezident státu skládal účty před náboženskou autoritou. A právě vrcholem tohoto střetu se stala pouť císaře Jindřicha IV. k hradu Canossa roku 1077.
Legenda o bosém králi, který tři dny mrzne ve sněhu, čekaje na odpuštění od reformního papeže Řehoře VII., se vryla do historického povědomí a stala se symbolem pohlcení světské pýchy silou morálky a rituálu.
Snaha o reformu církve
Evropský kontinent byl v raném středověku rozdělen na řadu knížectví či království, biskupských diecézí a městských republik. V centru toho všeho stál koncept Svaté říše římské, jíž vládl král či císař. Ve skutečnosti šlo ale spíše o volné sdružení panovníků, kteří spojovali germánská území, italské provincie a část bývalých franských zemí pod jednou korunou. Tato „konfederace“ však ke své existenci potřebovala víc než jen dědičnost, svým způsobem ji charakterizovalo i propojení církevních a světských struktur.
Biskupové a arcibiskupové navíc spravovali obrovská území, jež zahrnovala vesnice i celá města, vybírali na nich daně a soudili poddané. Naproti tomu světští vládci disponovali silnými družinami těžkých jezdců, a přitom mohli dosazovat biskupy na jejich stolce, což se dělo právě prostřednictvím obřadu investitury. Kníže či král si tak zajišťovali jejich věrnost a svým způsobem je považoval za „své“ kaplany.
Jenže právě kolem poloviny 11. století sílila v řadách církve kritika tohoto systému, která začala reformním hnutím kolem kláštera v Cluny. Duchovním vadilo mimo jiné i to, že světská investitura zahrnovala čím dál častěji takzvanou simonii (tedy kupčení s církevními úřady) či nepotismus (tedy dosazování protekčních příbuzných). Navíc se ozývaly hlasy proti ženatým kněžím, které mnozí vnímali jako morální pohromu, a především pak hrozilo, že se církevní úřady stanou dědičnými. Proto se i římský papež snažil církev „očistit“ od těchto zlořádů, v jejichž jádru stála právě investitura, kterou si pro sebe začal nárokovat svatý stolec.
Papežství bez kompromisů
Agilní a nekompromisní mnich Hildebrand, zvolený roku 1073 papežem pod jménem Řehoř VII., vložil do svých reforem ohnivý zápal. Zavázal klérus k přísnému celibátu, odsoudil i tu nejmenší stopu simonie a v dokumentu Dictatus papae otevřeně tvrdil, že jen on disponuje právem jmenovat biskupy, sesazovat krále i soudit světské vládce v otázkách mravnosti. Prohlásil, že neexistuje žádná civilní moc nad církevními záležitostmi.
Pro římského krále Jindřicha IV. to znamenalo přímou výzvu. Ten nastoupil vládu roku 1056 ve věku pouhých šesti let. Jeho stejnojmenný otec Jindřich III. byl poměrně rázný panovník, který dokázal reformní snahy zastavit, ale po jeho smrti se regentské vlády ujala vdova Agnes, která nedokázala čelit šlechtickým ambicím a duchovenstvo si budovalo vlastní autonomii. V očích Řehoře VII. se pozice mladého krále stala typickou ukázkou špatného příkladu vlády, za níž prý simonie kvetla a panovník nečinil pro očistu morálky téměř nic.
Počátek války o investituru
Nutno uznat, že měl v mnohém papež pravdu. Mocná říšská šlechta využívala slabosti královského dvora, zatímco přepychové kláštery se leskly zlatem. Matka Agnes se křehkému královskému dětství snažila dodat dostatek opory, ale nebyla schopna autoritativních zásahů, které by ukáznily knížata a biskupy toužící po vlastním vlivu. Když Jindřich dospěl, ocitl se ve víru intenzivního boje o moc – nejen s německými knížaty, ale i v Itálii, kde stál před úkolem uhlídat ambiciózní městské republiky i papežský stát.
Roku 1074 svolal nový papež Řehoř VII. do Říma synodu, která odsoudila ženaté duchovní a simonisty ve všech úřadech. Právě z tohoto jednání vzešla zmíněná listina Dictatus papae, která jednak zavrhovala morální prohřešky, především ale vyzdvihovala církev jako nejvyšší autoritu stojící nad světskými vládci.
Jindřich IV., stejně jako každý král, dosazoval preláty podle politických kalkulací, mnohdy i za peníze, takže logicky považoval vyhlášení synody i Dictatus papae za přehnané omezení své panovnické pravomoci. Ve snaze demonstrovat svou nezávislost sesadil z úřadů papežovy hlavní německé podporovatele, včetně opata z kláštera Hersfeld. Řehoř zareagoval nejmocnější církevní zbraní – pohrozil mu exkomunikací, čímž by ho vyloučil z řad věřících.
Z Milána na sněm do Wormsu
Situace dál gradovala. Vážnou ránu zasadil král papeži, když bez okolků sám jmenoval milánského arcibiskupa, od jehož investitury nabraly události značný spád. Svatý stolec i Jindřich IV. považovali Lombardii za klíč k vládě nad Itálií. Kontrola Milána znamenala moc nad částí alpských stezek, bohatými cechy měst a přístup k papežově teritoriu.
Když římský panovník demonstroval svou moc a svrchovanost předáním insignií novému milánskému arcibiskupovi, pokračoval tím, že svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří prohlásili Řehoře za sesazeného ze svatého stolce. Zároveň mu v listě napsal tato smělá slova: „Náš Pán Ježíš Kristus nás povolal ke královské moci, ale tebe nepovolal ke kněžství. Těmito kroky jsi vystoupil vzhůru: lstí, věcí odpornou pro mnišský stav, jsi získal peníze, penězi přízeň, přízní sílu meče a mečem ses dostal na trůn míru.“
Z ostrého textu je jasné, že král sebevědomého papeže obvinil přesně z toho, proti čemu on sám tak vystupoval – ze simonie, tedy zisku církevního úřadu za peníze. Dopis pokračoval stále výhrůžněji: „I mne, pomazaného ke královské moci, ač nehodného mezi pomazanými Páně, ses dotkl – mne, o němž tradice svatých otců učí, že mám být souzen pouze Bohem a nemohu být sesazen za žádný zločin s výjimkou kacířství.“
Nakonec následoval samotný ortel: „Podle soudu všech našich biskupů i nás samotného jsi zavržen: sestup, odejdi z papežského stolce, na nějž si činíš nárok.“ Poslední věta dokládá, že král měl smysl pro efektní závěr: „Já, Jindřich, z Boží milosti král, se všemi našimi biskupy, ti říkám: sestup, sestup!“ Myslel si, že má vyhráno, ale opak byl pravdou.
Šlechta vypověděla poslušnost
Papež nehodlal čekat s rukama v klíně a s bystrostí sobě vlastní zformuloval dopis, který jakoby adresoval svatému Petrovi, tedy prvnímu římskému biskupovi: „Požehnaný Petře, kníže apoštolů, ... slyš svého sluhu, kterého jsi od jeho dětství opatroval a do dneška chránil před hříšníky, kteří mě nenáviděli a nenávidí za mou věrnost tobě. … tvá svatá římská církev si mě, aniž bych tomu chtěl, postavila do čela; ani jsem nepomyslel na to, abych vystoupil na tvůj trůn jako zloděj a raději bych skončil své dny jako poutník, než abych se zmocnil tvého místa světskou lstí kvůli pozemské slávě.“
Po této úvodní apologii přešel v přímý protiútok: „Spoléhaje na tuto víru, pro čest a obranu tvé církve, ve jménu Boha všemohoucího, Otce, Syna i Ducha svatého, s tvou mocí a autoritou, odnímám králi Jindřichovi, synu císaře Jindřicha, který s neslýchanou pýchou povstal proti tvé církvi, vládu nad veškerým královstvím Němců a Italů a zprošťuji všechny křesťany jakékoli přísahy, kterou mu učinili nebo mu učiní, a všem zakazuji, aby mu sloužili jako králi.“
Všem bylo jasné, že se rozhořel konflikt, jaký Evropa ještě neviděla. Na papežův pokyn svolala říšská knížata sněm do Trevíru, kde se roku 1076 sešlo na čtyřicet biskupů, desítky knížat a významná část panovnické elity. Dokonce i mnozí z těch, kteří předtím krále ve Wormsu podpořili a sesadili papeže, postupně přešli na druhou stranu. V Trevíru společně vyhlásili, že pokud Jindřich do 2. února 1077 nepřijde za Řehořem, aby se veřejně kál a slíbil poslušnost, budou ho považovat za sesazeného a odvolávají svoji věrnost a službu jeho úřadu, kterou mu kdysi slíbili.
Přechod alpských průsmyků
Králova autorita se ocitla v troskách a Jindřich pochopil, že roční lhůta není dlouhá. Rozhodl se pro pouť, která měla zachránit alespoň politickou existenci koruny. Nicméně necestoval sám, vzal s sebou poměrně velkou družinu, která spíše působila dojmem vojska, byť v ní byla i králova vlastní manželka. V listopadu 1076 se vydali od hlavních cest, jež kontrolovali jihoněmečtí vévodové, po starých klikatých stezkách. Místní průvodci znali skryté chodníky, kterými by i dnes putovali jen velmi odvážní turisté s dobrou horolezeckou výbavou. Překonat je znamenalo riskovat život.
Nakonec se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, kde byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že je tu král. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle shromáždili dostatek ozbrojených mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců.
Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází jako kajícník, či mstitel. Uchýlil se proto na pevný hrad Canossa, který od roku 1052 patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě, zřejmě nejmocnější ženě na Apeninském poloostrově, a vyčkával.
Rituál podřízenosti
Král se k papeži nevypravil hned osobně, ale poslal za ním nejdříve své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl, nejprve krále odmítl, ale ten nakonec ústy svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí rozhřešení včas. Papeži v podstatě nezbylo nic jiného než tuto nabídku přijmout, protože jinak by nepůsobil jako zbožný křesťan. Přesto to chtěl udělat králi co nejsložitější, takže mu vzkázal, že k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu může odpustit…
Tak se přiblížil okamžik pokoření, jaký žádný vládce Svaté říše římské doposud nezažil. Hned druhý den si Jindřich svlékl své královské roucho, vzal si prostou halenu kajícníka a zanedlouho již bosý stanul před bránou hradu Canossa, kde čekal na papežovo rozhodnutí. Řehoř tušil, že splnění slibu mu nepřinese nic dobrého, ale nemohl se ho zříct, tak alespoň zdržoval a nechal mocného vladaře v kajícnické haleně mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny.
Bosý stál před hlavní branou – prsty mu namrzaly a pokrývaly se vrstvou ledu. Sám prý slyšel, jak mu klapou zuby a jak mu srdce buší až u krku. Nad hradem vlály prapory ecclesia triumphans – „vítězná církev“, které se musely Jindřichovi vrýt do paměti, když ho konečně papež pozval dál k audienci. Žádal, aby král přísahal věrnost církvi, zdržel se simonie a uznal papežskou nadřazenost. Teprve poté mu vytoužené rozhřešení konečně udělil.
Kajícník proti vzdorokráli
Canossa se stala symbolem, na něž středověký člověk tolik dal. Hluboce zapůsobila na všechny věřící křesťany a Jindřich získal aureolu pokorného vladaře, který dokáže uznat své chyby. Méně spokojení byli němečtí vévodové, kteří už počítali s královým sesazením. Papež pro ně v tu chvíli přestal být užitečným spojencem, protože se formálně smířil s jejich nepřítelem. Přesto se nehodlali vzdát. Na říšský trůn společně zvolili svého člověka, švábského vévodu Rudolfa.
Nastala nová situace, která vytvořila nebezpečný precedens do budoucna. Říšská šlechta sama rozhodla o tom, kdo jí bude vládnout. Přestože volili krále už dříve, neměli žádné právo ho sesadit a zvolit si jiného. Papež však Rudolfa nemohl uznat, jakkoliv by to velmi rád udělal. Podle dohody, kterou se svým protivníkem uzavřel, si Jindřich prozatím trůn zachoval a čekal na soud, který měl definitivně rozhodnout o jeho osudu. Zároveň Řehoř následujícího roku 1078 vydal důležitý edikt namířený proti laické investituře, což bylo vlastně pokračování sporu z minulosti, kvůli němuž se již s králem střetl. Jindřich se jí navíc ani v Canosse přímo nevzdal.
Papež zemřel jako psanec
Protest svatého stolce ale nevedl k ničemu jinému než k novému rozkolu mezi ním a Jindřichem, takže se sotva omilostněný král znovu ocitl v klatbě a papež ho prohlásil za zbaveného trůnu. Situace se pro Jindřicha přesto nakonec vyvinula příznivě, neboť jeho protivník Rudolf náhle zemřel a římský král tak znovu získal ztracené pozice. Papeži nezůstal nic dlužný a o Velikonocích roku 1080 ho na oplátku podruhé prohlásil za sesazeného. Na římský stolec nechal zvolit sobě oddaného ravennského arcibiskupa, který přijal jméno Kliment III. Od této chvíle až do Jindřichovy smrti trvalo v katolické církvi schizma, tedy stav, kdy se o místo v čele křesťanstva hlásili dva kandidáti.
Už z toho je zřejmé, že Canossou spor o investituru neskončil a měl trvat ještě téměř půlstoletí. Jindřich se silným vojskem přitáhl znovu do Itálie a roku 1084 se mu podařilo dobýt Řím, kde dosadil svého Klimenta na svatý stolec, zatímco Řehoř se musel potupně stáhnout do Andělského hradu. Nakonec musel nebohý Řehoř prchnout a následujícího roku 1085 zemřel jako psanec.
Přesto musel Jindřich IV. i nadále bojovat s jeho nástupcem, neméně neústupným Urbanem II., nepodařilo se mu zklidnit ani situaci mezi říšskou šlechtou, až ho nakonec roku 1106 sesadil vlastní syn, který nastoupil jako Jindřich V. Teprve on roku 1122 formálně ukončil spor o investituru konkordátem wormským, jenž zaručoval jmenování biskupů oběma stranami – tedy církví i světským panovníkem.
