Odkud přišli Slované? Nové analýzy DNA mění naše představy o stěhování národů

V prestižních mezinárodních odborných časopisech Nature a Genome Biology vyšly loni v září dvě studie, na kterých pracovali vědci z mnoha zemí. Jednou z jejich hlavních autorek je česká vědkyně Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie v Brně a Institutu Maxe Plancka v Lipsku, která v rozhovoru přináší nejnovější poznatky ze světa archeogenetiky.

Na pomezí dvou epoch

Co bylo hlavní motivací nejnovějších genetických analýz?

Jedná se o dva projekty, ten první se zabýval formací raně středověké populace a druhý měl širší záměr, týkal se možností, jak použít DNA k zodpovídání archeologických a historických otázek. Jedna z těchto otázek se pojila s příchodem Slovanů do Evropy.

Bylo od začátku vaším záměrem objevit lokalitu, ze které Slované pocházeli?

Naše cíle byly obecnější, generovali jsme data hlavně z oblastí střední Evropy a na potenciální místa původu slovanského obyvatelstva jsme se primárně nezaměřovali – neměli jsme k dispozici moc dat z východní Evropy. Že Slované pravděpodobně migrovali na západ z lokalit mezi dnešním jižním Běloruskem a střední Ukrajinou, nám vyplynulo z výzkumu neplánovaně.

Jaký časový záběr jste u genetických analýz zvolili?

Předpokladem výzkumu byla změna archeologické kultury, která se překrývala s dobou, kdy byli Slované poprvé zmiňováni historicky (v 6. století – pozn. red.). Těchto pramenů je ale velmi málo a nejsou geograficky moc přesné, aby mohly být propojeny s archeologickými nálezy. Kosterní záznamy mají navíc kvůli tehdy převažující kremaci stovky let mezer, takže jejich výzkum není vůbec jednoduchý.

Při našem studiu se obecně snažíme potvrdit určitou změnu, která jde z hlediska genetiky vidět až při zohlednění období před a po ní. Jen díky analýzám předešlého období je možné odhalit určitou kontinuitu v následující době. V případě tohoto studia jsme dospěli k zajímavým vědeckým výsledkům v rámci předslovanského období – stěhování národů (5. až 6. století) a slovanského období – počátku raného středověku (6. až 7. století).

Muselo být náročné zkoumat tak dlouhé období.

Ano, je to práce na řadu let a pro spoustu lidí s různou expertizou. Od začátku probíhala úzká mezioborová spolupráce. Bylo potřeba získat velké množství kosterních vzorků – nakonec jsme v první studii analyzovali 555 jedinců a v druhé studii 18 koster. Dlouhý čas zabraly samotné laboratorní práce a statistické analýzy. Dále se porovnával archeologický materiál v různých oblastech a zasazoval se do historického kontextu.

Odkud jste získali kosterní pozůstatky pro genetickou analýzu?

Kus kosterního materiálu odebíráme po dohodě s kurátory a antropology. Dochází k tomu buď v muzeích, která o kosterní materiál dlouhodobě pečují – může v nich být uložen desítky let po samotném vykopání, nebo vzorky obstaráváme přímo v místě nově prováděného archeologického výzkumu.

Většina kosterního materiálu analyzovaná v našich studiích pochází právě z muzejních repozitářů. Při výběru vhodných pozůstatků volíme pro výzkum takové, u nichž je možné minimalizovat destrukci kosterního materiálu. Největší šance, že bude DNA v ostatcích uchována, bývá v zubech a kosti skalní, která trvale srůstá s kostí spánkovou, nachází se v místech středního ucha a říká se o ní, že je nejtvrdší částí lidského těla. Díky hustotě kosterní tkáně je v ní DNA chráněna před okolním prostředím.

Když máte vybraný vhodný materiál, jak se pak dostáváte k samotné DNA?

Po odběru materiálu se musí zub či kost skalní dekontaminovat zvnějšku, následně se zasahuje dovnitř, odkud se získává kosterní prášek. Je důležité, aby šlo o nedotčené místo, na které si nikdo předtím nemohl sáhnout, jelikož na kůži má člověk mnohem víc DNA, než kolik ho nacházíme ve starých kostech. Analýza proto probíhá ve velmi sterilních laboratořích. 

V nich se kosterní prášek rozpouští a očisťuje od všech dalších molekul, co v roztoku plavou – dávají se pryč například proteiny. Nakonec se vytáhne čistá DNA, která se potom namnoží, dál se zpracovává a sekvenuje (sekvenování či „čtení“ DNA je metoda k určení přesného pořadí nukleových bází v krátkých sekvencích DNA, které jsou součástí dědičné informace – pozn. red.).

Putování Slovanů

Jaká pohřebiště jste v případě nových projektů studovali?

Snažili jsme se primárně zaměřit na celé komunity, nikoliv jen na Slovany, takže jsme hledali především naleziště, která byla vykopaná celá, abychom mohli určit příbuzenské vztahy mezi pohřbenými lidmi a kolik generací tam bylo uloženo. Nezajímaly nás proto v této fázi lokality, na nichž proběhl v rámci záchranného archeologického výzkumu výkop pouhých dvou koster, ačkoliv se jich na místě vyskytovalo třeba sto.

Kde se tato naleziště nacházela?

Pracovali jsme zejména s materiálem z pohřebišť ve východním Německu a Chorvatsku. Naším cílem bylo také získat kosterní vzorky z Polska a ze západní Ukrajiny, ale v těchto oblastech je těžké narazit na uspořádaná zachovalá pohřebiště, protože tam christianizace probíhala později, takže převažovala kremace, a tělesné pozůstatky dnes objevujeme spíše jednotlivě, například na sídlištích.

Pracovali jsme také s již publikovanými daty. V rámci druhé studie jsme zkoumali vzorky z jižní Moravy, přičemž změnu archeologické kultury jsme pozorovali ve všech oblastech.

Když jste při genetických analýzách neměli k dispozici tolik kosterního materiálu z východní Evropy, jak jste zjistili, že právě odtud Slované zřejmě pocházeli?

Je pravda, že jsme měli k dispozici úplné minimum vzorků z Ukrajiny, které se nám podařilo získat. Z Běloruska jsme neměli vůbec nic, což je dáno i politickou situací. V těchto oblastech není taková možnost výzkumu, a proto zatím není moc dat v oboru publikováno. Obecně totiž pracujeme i s už vytvořenými daty ve veřejně dostupných databázích, které jsou poskytnuty vědcům, aby je mohli porovnávat se svými daty nebo k nim přistoupit s jinou výzkumnou otázkou.

K původnímu území, kde měla pobývat slovanská populace, jsme došli díky porovnávání s oblastmi, ke kterým jsou data dostupná, a s předchozími obdobími. Ukázalo se, že genetický komponent přítomný u lidí v oblastech Německa, Chorvatska i jižní Moravy, ačkoliv promíchaný s lokálními prvky, je nejpodobnější s populacemi předcházejících období z jižního Běloruska a severní Ukrajiny. Pokud by Slované přišli odjinud, vždy by něco chybělo – kdyby vyrazili od Baltského moře, absentovalo by trochu genetického komponentu z jižnějších lokalit, pokud by naopak pocházeli z jižní Ukrajiny, nebyly by přítomny severnější prvky.

Pochopitelně budou probíhat další výzkumy, a jakmile se podaří získat potřebná data ze zmiňovaných oblastí, naše výsledky bude možné zpřesnit, potvrdit, nebo naopak vyvrátit.

Souhlasí vaše zjištění s dřívějšími teoriemi o původu Slovanů?

Ano, tato oblast je často zmiňována v archeologickém kontextu – odkazují k ní podobné prvky v raně slovanských kulturách. Nicméně šíření archeologického materiálu směrem na západ nutně neznamená šíření lidí, také se ne vždy dobře časově zasazuje.

Ohledně Slovanů navíc existovaly i další teorie, některé umisťovaly původní slovanské osídlení do západního Polska, jiné do Rumunska. V různých zemích byly preferovány odlišné názory, odkud tito lidé migrovali. Vzhledem k našim genetickým výsledkům se ale tato varianta jeví jako geneticky nejpravděpodobnější.

Pomáhají při čtení genetických informací také dochované písemné prameny?

Dobové záznamy jsou určitě přínosné. Nikde se ale nepíše o konkrétních lidech, jejichž kosti zkoumáme. Takže nemůžeme vědět, zda se považovali za Slovany nebo jakou řečí spolu mluvili. Na druhou stranu lze právě díky historickým pramenům usuzovat, že ve zkoumaných oblastech (například na Moravě) Slované žili, zatímco v předchozích obdobích se tam nevyskytovali. Pozorovanou genetickou změnu můžeme tímto způsobem v rámci interpretace spojit s historií.

Je pro vás při výzkumu dávných kosterních materiálů přínosná i DNA současných Evropanů?

S moderními daty musíme operovat velmi opatrně, protože od raného středověku se v Evropě mnohé změnilo a mohou být zkresleny pozdějšími obdobími, ale určitě nám v oboru archeogenetiky pomáhají. Porovnat mezi sebou staré vzorky není někdy jednoduché, jelikož DNA může být velmi poškozena. Když máte dva jedince, u kterých se vám v obou případech podaří přečíst jen určitý kus DNA, je těžké je porovnávat s dalšími dobovými vzorky, které také nejsou kompletně čitelné. S rostoucím počtem jedinců se tak šance na jejich porovnání stále snižuje.

Používáme proto i metody, které srovnají oba jedince zvlášť k současným populacím a až díky těmto výsledkům pak můžeme tyto dva staré vzorky vyhodnotit mezi sebou.

Evropa se mění

Jaké informace přinesly genetické analýzy o proměně společnosti v centrální Evropě vlivem migrace Slovanů?

U zkoumaných předslovanských a slovanských lokalit, zvláště v dnešním Německu, se prokázala souvislost genetické změny s odlišnou organizací pohřebišť. U těch předslovanských nevidíme mezi zesnulými žádné hluboké rodinné vztahy – tělesné pozůstatky si většinou nebyly geneticky příliš příbuzné, ačkoliv byly uloženy vedle sebe. Naproti tomu u slovanských nalezišť rodiče spočívali blízko svých dětí a podobně. Dalo by se říct, že šlo o organizaci podle rodokmenu, což může mnohé napovědět o uspořádání slovanských komunit.

Například lze vyvodit pravděpodobný způsob jejich mobility, kdy se pohybovaly celé rodinné jednotky. Nemigrovaly tedy pouze ženy, nebo muži, ale přesouvali se všichni ve skupinách.

Zabývali jste se při genetických analýzách i poměrem příchozích mužů a žen?

Ano, a nevypozorovali jsme rozdíl na pohlavním chromozomu X, který je přítomen dvakrát více u žen než u mužů. Pokud by se slovanské ženy mísily s lokální populací více než muži, bylo by to na chromozomu X vidět, což z našeho výzkumu nevyplynulo. Z toho vyvozujeme rovnoměrné „rozmnožování“ obou pohlaví, tím pádem museli do střední Evropy migrovat ve stejné míře jak Slovani, tak Slovanky.

Setkali jste se s fenoménem rodinného pohřbívání ve všech analyzovaných oblastech?

Nebylo to všude stejné a vypozorovali jsme regionální rozdíly. Například na chorvatských nalezištích jsme tuto organizaci Slovanů nenašli. Kromě prostředí na to měla vliv také doba – bavíme se o celých stoletích, během kterých docházelo ke změnám.

Jak jste se dostávali ke kosternímu materiálu z předkřesťanské doby, kdy převažovala kremace?

Ojediněle se nám podařilo objevit takové kosterní pozůstatky v Polsku i u nás. Jednalo se například o děti uložené na sídlištích nebo různá pohozená těla. Nešlo tedy o většinový způsob pohřbívání, což s sebou nese možné interpretační problémy. Protože pokud bylo s daným člověkem zacházeno jinak než s ostatními, mohl být potenciálně v něčem jiný. Takových vzorků jsme ale posbírali víc a výsledky korespondovaly se staršími daty, takže si v tomto ohledu věříme.

Proč se právě Slovanům podařilo v Evropě uchytit? Nabídli usedlým populacím nové impulsy?

Když dojde k migraci lidí, předpokládá se, že příchozí komunity s sebou přinášejí nějaký technologický pokrok, což se v případě Slovanů nepotvrdilo. Mluví se o tom, že jejich jednoduchý způsob života mohl být ten, který byl pro lidi nakonec úspěšnější.

Další variantou je, že v prostoru, do něhož se přesouvali, v tu dobu moc lidí nežilo a už před jejich příchodem byl vysídlený. Nedávno vyšla tisková zpráva k zajímavé studii, na které se podílel Jiří Macháček z Masarykovy univerzity. Jeho výzkum potvrdil na příkladu konkrétního menšího regionu jižní Moravy změnu ve výživě, kdy Slované přinesli nové návyky – na jejich hrncích se našla jahelná kaše. Těžko se ale tato otázka generalizuje. Slované se vyskytovali v rozsáhlém prostoru, takže důvody jejich příchodu na určitou lokalitu mohly být různé.

Podnikali Slované během migrace i válečné výpady?

V oblastech střední Evropy k násilným projevům pravděpodobně nedocházelo, minimálně o tom nemáme žádné doklady. Na byzantské hranici ale Slované určitě útočili, takže nelze říct, že by se všude chovali mírumilovně. Jejich migrace představovala komplexní, nejednotný proces, který měl evidentně sociální projevy (z hlediska organizace pohřebišť) a zahrnoval kontakt s místní populací, jenž se lišil region od regionu.

Přínos archeogenetiky

Jaké další výsledky vyplývající z vámi učiněných genetických analýz vás zaujaly?

Přijde mi zajímavé, že spousta lidí předslovanských populací ve východním Německu má jihoevropský původ, což se dá spojovat s obdobím Římské říše, kdy pravděpodobně docházelo k větším genetickým tokům skrz hranici. Že se germánské kmeny dostávaly do římského prostředí, se dobře ví, ale že se genetické prvky jižních populací posouvaly až tak na sever, není tolik známé. Zároveň jsme zjistili, že se tímto směrem pohybovaly více ženy, takže mohlo docházet ke sňatkům Germánů s Římankami, které se pak s muži přesouvaly do oblastí dnešního východního Německa.

U slovanských pohřebišť s rodinnou organizací mě zase zaujalo, že se rodokmeny tvořily patrilineárně – je patrný přechod po mužské linii z otce na syna. Když se ale podíváme, co spojuje jednotlivé lokality mezi sebou, tak je zřetelná hlavně příbuznost skrz ženy, které komunity nejspíš systematicky propojovaly.

Plánujete v budoucnu tento archeogenetický projekt dále rozvíjet?

Určitě, člověk při studiu vždy zjistí, kolik věcí ještě neví. Například zmiňovaná sociální organizace je velmi důležitým faktorem, u kterého zatím není jasné, kdy se začal objevovat a jak se vyvíjel. Plánujeme se touto záležitostí zabývat detailněji u velkomoravských lokalit. Zároveň je možné data rozšířit do jiných oblastí – například jsme teď do studie vůbec nezahrnovali vzorky ze slovenských nalezišť. Snažíme se tedy rozvíjet výzkum různými směry.

Archeogenetika je relativně novým oborem, který se bezpochyby rychle vyvíjí. Jaké výzvy má nyní před sebou?

Chybí nám zanalyzovat mnoho období, regionů a důležitých lokalit, jak v Evropě, tak zejména mimo ni. V generování více kvalitních dat jsou přínosné rozvíjející se sekvenační technologie. Také nám začíná při analýzách pomáhat takzvaná sedimentární DNA odebíraná z půdy, díky které snad budeme moct v budoucnu získat genetické informace třeba i z dob, kdy nemáme k dispozici žádné kosterní pozůstatky kvůli zpopelňování těl.

Mají genetické analýzy z hlediska historického poznání nějaké mezery či nedostatky?

Genetika ukazuje biologické vztahy mezi lidmi, o nichž dotyční mohli, ale nemuseli vědět. Nicméně nám neukáže, co si určitý člověk myslel, jak se cítil a jakým jazykem mluvil. Jde pouze o jednu perspektivu, kterou se dá na minulost dívat. Proto jsem pro oblast, odkud Slované pravděpodobně migrovali, záměrně nepoužila označení „pravlast“, protože nemůžeme vědět, jestli ji tak lidé vnímali.