Člověk, tvor (ne)rozumný: Naše mysl překrucuje realitu tak, aby se nám líbila

12.11.2022 - Barbora Jelínková

Lidský mozek je nejsložitější věc v dosud známém vesmíru. Primárním úkolem klíčového orgánu centrální nervové soustavy je udržovat životní funkce a chránit nás před nebezpečím; evolučně prastaré mechanismy, které k tomu využívá, nicméně při střetu s moderním světem často neobstojí 

<p>Jakmile už danou informaci máme k dispozici, často k ní až nepřiměřeně „přilneme“ a vůči ostatním argumentům jsme slepí. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Jakmile už danou informaci máme k dispozici, často k ní až nepřiměřeně „přilneme“ a vůči ostatním argumentům jsme slepí. (foto: Shutterstock)


Reklama

Oběti traumatických událostí často vytěsní z mysli vzpomínky na to, co se stalo. Důvod je zřejmý: Jedná se o přirozenou obranu před duševní újmou, kterou by takové obrazy v mysli mohly vyvolat. Dotyčný sice rozumově ví, že daná vzpomínka je někde v jeho mysli ukrytá, jako by však byla uzamčená kdesi v nevědomí a je tedy nemožné se k ní dostat. Podobným způsobem mozek funguje v jakékoliv situaci, kdy se dostáváme do styku s potenciálně ohrožujícími informacemi: prvotní, reflexivní reakcí je jejich popírání. 

Slepí k argumentům

Když sledujeme zprávy, přirozeně věříme raději těm, které jsou v souladu s naším světonázorem. Zato jakmile jsme konfrontováni s něčím, co se nám nelíbí, ba dokonce by nás mohlo nějakým způsobem ohrozit a narušit naše dosavadní názory, reagujeme odmítáním a máme sklon tomu nevěřit. Řekněme, že se v médiích objeví výzkum na nějaké kontroverzní téma, například o prospěšnosti veganství. Kdo už byl předem jeho odpůrcem, přirozeně začne jako první zpochybňovat metodiku výzkumu. Naopak příznivci čistě rostlinné stravy zajásají a málokdo z nich se začne pídit po tom, zda byla studie skutečně provedena správně a její výsledky jsou relevantní.

Zde se navíc uplatňuje tzv. heuristika dostupnosti: Jakmile už danou informaci máme k dispozici, často k ní až nepřiměřeně „přilneme“ a vůči ostatním argumentům jsme slepí. Pokud známe ve svém okolí vášnivého kuřáka, který na všechna varování ohledně škodlivosti nikotinu reaguje tím, že „jeho známý přece také kouřil, a dožil se sta let“, pak uvažujeme přesně podle tohoto principu. Ze stejného důvodu si rádi poslechneme rozhovor s odborníkem, který má na problematiku shodný názor jako my. Zato když nám televizní moderátor nabídne hodinovou debatu s vědcem, jehož pohled na věc nesdílíme, téměř určitě dříve či později znechuceně přepneme na jiný kanál.

Podléháme úplně všichni

Výše popsaná situace je typickým příkladem tzv. konfirmačního zkreslení, které každý z nás prožívá několikrát za den, aniž bychom o tom věděli – ať už čteme noviny, posloucháme rádio, nebo jen hovoříme s přáteli. Když nám kolega řekne „Zvoní ti mobil“, pravděpodobně mu uvěříme, neboť se jedná o poměrně banální sdělení nezatížené emocemi. Zato kdyby oznámil „Shání tě policie“, průměrný člověk nezareaguje prostým poděkováním za upozornění, ale nejspíše se začne přesvědčovat, zda nejde o nesmysl.

Z objektivního hlediska jsou přitom oba přístupy iracionální – za ideálních podmínek bychom ke všem získaným informacím měli přistupovat se shodnou mírou kritického myšlení. Potíž je v tom, že s množstvím vjemů, které náš mozek každou sekundu filtruje a zpracovává, na něco takového už nezbývá kapacita, a tak se uchyluje k automatizaci.

Psychologové popsali již několik desítek různých typů kognitivních zkreslení a ví se také, že podlehnout jim je stejně snadné jako nechat se ošálit optickými klamy. Jenže zatímco v jejich případě je mýlka zpravidla neškodná, v tom prvním to tak docela neplatí. Opakované chyby v myšlení a různé mentální zkratky, jimiž si s námi mozek vlastně tak trochu hraje, mohou vést k chybným rozhodnutím založeným na emocích a nelogickém úsudku. Jsou mimo jiné důvodem, proč věříme konspiračním teoriím, necháváme se ošálit reklamou a vytváříme si nesprávné závěry o svém okolí.

Zmíněné konfirmační zkreslení může být v praxi dokonce nebezpečné – zjistilo se například, že porotci u amerického soudu si zpravidla vytvářejí názor o vině či nevině obžalovaného ještě před tím, než dostanou příležitost vyslechnout si obě strany sporu. To, co v soudní síni zazní, tak posléze již téměř nedokáže změnit původní rozhodnutí – porotci při zvažování verdiktu vyslechnutá svědectví zkrátka „překroutí“ tak, aby odpovídala jejich původní domněnce.

Stud za vlastní názor

Právě proto tak dlouho trvalo, než lidstvo přijalo myšlenku, že Země je kulatá. „Revoluční“ tvrzení ohrožovalo dosavadní pevně zakotvený pohled na svět a souhlas s opakem by vyžadoval značnou energii. Psychologové v podobných situacích někdy hovoří také o „pštrosím efektu“ – snadnější je před pravdou zkrátka strčit hlavu do písku (byť z ornitologického hlediska jde o mýtus, protože pštrosi na hrozící nebezpečí takto nereagují). Navíc platí, že jen neradi zůstáváme se svým názorem osamoceni – pokud váháme, přikloníme se k tomu, co tvrdí většina.

Jde o obyčejný „stádový instinkt“, jehož primárním účelem je nás chránit, podobně jako když se celé hejno ptáků při spatření aportujícího psa zdvihne ze země a hromadně ulétá pryč. Pokud by se jeden z nich rozhodl „navzdory všem“ přece jen zůstat, nejspíš by brzy skončil v predátorově tlamě. V moderní společnosti ovšem stádový pud už tak výhodný není. Například v korporátním prostředí je to jeden z důvodů, proč různé pracovní porady a „brainstormingy“ bývají většinou neproduktivní: Přítomní se jednoduše stydí přijít s názorem, který by se jasně lišil od toho převládajícího. 

Boj o zákazníka

Širokou oblastí, kde se zkratkovité uvažování uplatňuje rovněž velmi často, je to, co ekonomové označují jako „nákupní“, případně „spotřebitelské“ chování. Obchodníci se už dokonce naučili ovládat řadu technik, jak přirozený sklon podléhat kognitivním zkreslením využít ve svůj prospěch a zákazníky při výběru zboží cíleně zmást. Jejich záměr je zřejmý: Nakupující v důsledku iracionálních rozhodnutí nakonec vytáhnou z peněženky větší obnos, než původně zamýšleli. Málokdo má dokonalou představu o přesné ceně, kterou chce nakonec zaplatit.

Při orientaci v cenových nabídkách se pak aplikuje mechanismus zvaný kotvení: hodnotu, kterou nám obchodník nabídne jako první, považujeme za jakýsi „zlatý střed“. Vše, co se pohybuje v nižších relacích, pak zařadíme do mentální kategorie „levné“, zatímco vyšší ceny vnímáme jako drahé. Netřeba dodávat, že ve skutečnosti je reálná hodnota daného produktu zpravidla výrazně nižší a obchodník jen rafinovaně zneužívá toho, že často jednáme iracionálně.

TIP: Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Podobným způsobem probíhá například vyjednávání o výši platu: Od první nabídky, kterou některá ze stran vysloví, se následně odvíjí očekávání obou stran. Žadatelům o zvýšení mzdy se proto doporučuje, aby cíleně přišli s nadsazeným požadavkem, protože jejich nadřízený jej automaticky bude považovat za „kotvu“, z níž má vycházet. 

Hlavně neplýtvat

Je prokázáno, že lidská mysl se nerada smiřuje s „utopenými náklady“, tedy situacemi, kdy zbytečně vynaložíme energii (potažmo peníze) na něco, co následně nevyužijeme. Jde o jeden z projevů vrozené obavy ze ztráty něčeho, co jsme již získali. Platí zde přímá úměra, že čím vyšší je původní investice, tím je pro nás případná ztráta citelnější. Typickým příkladem je situace, kdy musíme nechat propadnout předem zakoupené zvláště drahé či exkluzivní lístky na kulturní představení. Lidé většinou mají tendenci svou ztrátu nějakým způsobem vynahradit – a opět často jednají z objektivního hlediska zcela nelogicky a neefektivně.

Představte si, že jste si koupili lístky do kina, ale omylem jste zvolili film, který vás vůbec nezajímá (uvažujme, že je nelze vyměnit ani vrátit). Máte tedy dvě možnosti: buď lístky vyhodit a strávit čas něčím, co vás baví, nebo přece jen zajít zhlédnout film, který se vám patrně nebude líbit. Ačkoliv objektivně vzato se druhá varianta jeví iracionální, protože při ní přijdeme nejen o peníze, ale ještě k tomu i o čas, je mnohem pravděpodobnější, že ji lidé zvolí. Namísto zvažování zisků a ztrát totiž vítězí univerzální pravidlo neplýtvat zdroji, pokud je nevyužijeme.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historikové zmiňují, že od první velké morové nákazy až do poloviny 18. století se Poveglia stala poslední zastávkou na cestě nejméně 160 tisíc lidí. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kometa v souhvězdí Velké medvědice. (ilustrační foto: NASA.APOD, Alessandro FalesiediCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Vyhlídkový autobus nejznámější české cestovní kanceláře, společnosti Čedok, zastavil na turisticky nejexponovanějším místě republiky: před orlojem Staroměstské radnice v centru Prahy. (foto: ČTK, kolorováno)

Historie

Německá bitevní loď Bismarck během zkoušek. (foto: Wikimedia Commons, BundesarchivCC-BY-SA 3.0)

Válka

Krátce před maturitou absolvoval Jakub Zemek, rodák z Uherského Hradiště, výcvik v kosmickém středisku NASA. (foto: archiv Jakuba Zemka)

Revue

Počátky revmatoidní artritidy se projevují bolestí a otokem kloubů, nejčastěji kolenních a u prstů na rukou. (foto: Profimedia)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907