Co se děje v mozku transgender lidí, kteří se narodili v „nesprávném“ těle?

20.11.2021 - Pavel Pecháček

Změna pohlaví představuje v moderní společnosti stále méně kontroverzní téma. I proto se mu věnuje rozšiřující se množství studií, jež přicházejí s vysvětlením, proč se někteří lidé cítí jako vězni ve vlastním těle

<p>Přiznat pravdu o svém pohlaví je náročné a často následuje ostrakizace či společenské opovržení.</p>

Přiznat pravdu o svém pohlaví je náročné a často následuje ostrakizace či společenské opovržení.


Reklama

Když nedávno kanadský herec Elliot Page veřejně oznámil, že je mužem, vyvolalo to nemalé pozdvižení, jelikož ho dosud všichni znali jako herečku Ellen Pageovou. Elliot přitom není zdaleka jediný, kdo v posledních letech přiznal, že pociťuje rozpor mezi biologickým pohlavím, s nímž se narodil, a tzv. genderovou identitou – tedy tím, s jakým pohlavím se identifikuje. O zmíněných jedincích mluvíme jako o transgenderových osobách či transgenderech. Pokud člověk přijde na svět jako žena, ale identifkuje se coby muž, označujeme ho za transmuže. Narodí-li se naopak jako muž a cítí se být ženou, hovoříme o transženě. Navíc se někdy lidé odmítají škatulkovat na dva póly a pokládají se za kombinaci obou pohlaví neboli za osoby „nebinární“. 

Stovky až tisíce 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se problematika transgenderu začala řešit až v posledních letech, nejde o nijak nový fenomén. Řecká mytologie zná příběh bohů Herma a Afrodity, kteří zplodili syna Hermafrodita vykazujícího znaky obou pohlaví. Také indický bůh Šiva a bohyně Párvatí tvoří ve védách dokonalou oboupohlavní bytost, podobně jako Višnu a Lakšmí. Zmíněný jev stál nicméně v pozadí coby trpěná nutnost, stejně jako homosexualita. Teprve nyní ho umíme jasně pojmenovat a přinejmenším ve vyspělých zemích se translidé nemusejí bát pronásledování či ostrakizace – přestože stále potřebují odvahu snášet opovržlivé pohledy konzervativnější části společnosti. 

Nesoulad mezi fyzickým tělem a vlastními pocity však stále víc lidí řeší otevřeně. Přiznat pravdu sobě i okolí je totiž důležité pro duševní zdraví translidí – řada z nich trpí tzv. genderovou dysforií, která může vyústit v závažné psychické problémy, úzkosti, deprese či sebevražedné sklony. K řešení někdy stačí konzultace s odborníky a veřejné oznámení pohlavní identity. Jindy je nutné přistoupit k hlubším zásahům, jako jsou hormonální terapie či chirurgické zákroky.

Větší tolerance společnosti vedla k postupnému růstu poměrného zastoupení translidí, a to především mezi mladšími ročníky. Odhady jejich počtu v populaci se výrazně liší: Z analýzy starších studií provedených mezi roky 1968 a 2014 vzešla velmi konzervativní hodnota 4,6 jedince na 100 tisíc obyvatel. Šetření provedené v roce 2016 mezi středoškolskými studenty v Minnesotě na druhou stranu uvádí 2 700 translidí na stotisícový vzorek. V běžné populaci se pak bude hodnota zřejmě pohybovat kolem 500–600. 

Rozdíly existují

Získané údaje naznačují, že počet jedinců pociťujících nesoulad mezi genderovou identitou a biologickým pohlavím výrazně převyšuje dřívější předpoklady. Translidé se proto stále častěji stávají subjekty vědeckých studií: K nejzajímavějším patří nepochybně výzkumy neurovědné, jež se snaží odhalit, zda mozek transgenderových osob odpovídá spíš jejich biologickému pohlaví, nebo tomu, s nímž se identifikují – popřípadě jestli se v měřených ohledech nachází někde uprostřed

Jedna z prvních prací na dané téma pochází z roku 1991 a zaměřila se na anatomické rozdíly v kalózním tělese, což je struktura spojující mozkové hemisféry. Ačkoliv tehdy studie nenašla významný rozdíl mezi transgenderovými osobami a kontrolními skupinami mužů či žen, o čtrnáct let později panovala jiná situace. Výzkum provedený v roce 2005 na základě podoby kalózního tělesa dokázal téměř se 75% pravděpodobností odlišit obě pohlaví a ukázal, že u transgenderových osob se daná mozková struktura podobá spíš pohlaví, s nímž se identifikují

Jste tím, kým se cítíte být?

Díky rozvoji neurozobrazovacích metod dokážeme v současnosti kromě porovnávání struktury mozku studovat i rozdíly v jeho funkcích či propojenosti. Například studie z roku 2012 odhalila, že u transžen je mozková kůra v průměru silnější než u cismužů – předponou „cis“ se označují lidé, jejichž genderová identita odpovídá biologickému pohlaví. Obecně se zdá, že z hlediska objemu šedé hmoty koresponduje mozek transgenderů spíš s jejich biologickým pohlavím; a naopak v případě mikrostruktury bílé hmoty se odchyluje k pohlaví, s nímž se identifikují.

Pozoruhodné výsledky přinesly práce zaměřené na pohlavně charakteristické rozdíly ve fungování klíčového orgánu. Kupříkladu studie z roku 2008 zkoumající, jak mozek zpracovává některé čichové podněty, odhalila, že hypotalamus transžen reaguje na setkání s mužskými feromony podobně jako hypotalamus cisžen. Zajímavé je, že daný výsledek nastane až po nástupu puberty – u dětí odpovídá reakce jejich biologickému pohlaví. Jiný příklad odlišného mezipohlavního fungování mozku reprezentuje prostorová představivost, v níž jsou muži průměrně o něco lepší než ženy. Studie z roku 2010 ukázala, že aktivita temenního laloku, o který se zmíněná dovednost opírá, se u transžen i cisžen podobá.

Na dlouhé cestě 

Popsané výzkumy naznačují, že zatím nelze najít konkrétní vlastnost, oblast či strukturu mozku, jež by přímo souvisela se vznikem nesouladu mezi biologickým a vnímaným pohlavím. Existuje však řada charakteristik, v nichž se řídící orgán translidí podobá spíš mozku pohlaví, s nímž se identifikují. Slovy biologa Roberta Sapolského: „Není to tak, že by si transgenderové osoby myslely, že mají jiný gender než v reálu. Skutečnost je spíš taková, že uvízly v těle odlišného pohlaví.“ 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Hledání odpovědí na otázky ohledně translidí se nachází teprve v plenkách, neboť dosud proběhlo velmi málo studií. Řada z nich navíc trpí nedostatky, jako jsou nízké počty účastníků, nebo neberou v potaz, zda již zkoumané osoby podstoupily hormonální terapii. Další problém spočívá v nevhodném výběru kontrolních skupin, s následkem v podobě míchání heterosexuálních a homosexuálních subjektů. Není proto jasné, zda výsledky bádání souvisejí spíš s pohlavní identifikací, nebo se sexuální orientací – což jsou dvě rozdílné věci. Každopádně můžeme očekávat, že po vyřešení počátečních obtíží přinese výzkum další zajímavé poznatky. 

Chromozom navíc

Lidé mají obvykle 46 chromozomů rozdělených do 23 párů, přičemž polovina pochází od otce a druhá od matky. Jeden pár je však trochu zvláštní – a sice tzv. pohlavní chromozomy neboli také heterochromozomy či gonozomy, které určují biologické pohlaví. Zatímco ženy mají dva chromozomy X, u mužů jde o jeden X a jeden Y, děděný od otce. Ne vždy je však situace tak jednoznačná: Muži trpící Klinefelterovým syndromem disponují kromě chromozomu Y také dvěma nebo i třemi chromozomy X a mívají sníženou potenci, malá varlata či nižší inteligenci. Ženy s Turnerovým syndromem naopak nesou pouze jeden chromozom X, přičemž bývají menší a většinou neplodné.

Potíže s plodností nastanou, i když ženě naopak jeden chromozom X přebývá (tzv. superžena). Pokud má muž navíc jeden chromozom Y (tzv. supermuž), bývá obvykle vyššího vzrůstu, trápí ho poruchy učení nebo může být agresivnější.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907