Čtyři vraždy stačí, preláte: Kdo trávil olomoucké biskupy?

16.02.2021 - František Stellner

Za vlády Rudolfa II. otřásla Českým královstvím aféra kolem záhadných úmrtí olomouckých biskupů. Církev byla nakonec nucena odhalit, odsoudit a předat světské moci k popravě vysoce postaveného preláta

<p>Pomstychtivý prelát Dąmbrowski během šesti let zřejmě otrávil čtyři olomoucké biskupy.</p>

Pomstychtivý prelát Dąmbrowski během šesti let zřejmě otrávil čtyři olomoucké biskupy.


Reklama

V roce 1565 se olomouckým biskupem stal jednatřicetiletý Vilém Prusinovský z Víckova, příslušník starého moravského vladyckého rodu. Jako biskup pozval do Olomouce členy Tovaryšstva Ježíšova a založil jezuitskou kolej. Zemřel náhle v červnu 1572, údajně na ledvinovou chorobu. 

Mladí mrtví biskupové

Poté byl biskupem jmenován probošt Jan XVII. Grodecký, který pocházel z polské šlechty usedlé ve Slezsku. Účastnil se jednání tridentského koncilu a získal řadu bohatých prebend. Jako biskup dobudoval v Olomouci jezuitskou kolej, pro niž u papeže vymohl všechna univerzitní práva. Nicméně i on náhle zemřel po půldruhém roce v úřadě v lednu 1574, aniž by se dožil padesátky.  

Po něm nastoupil Tomáš Albín z Helfenburka z jihočeského vladyckého rodu sloužícího Rožmberkům. Na rozdíl od předcházejících dvou biskupů nepatřil ke staré šlechtě, neboť teprve jeho otec se vyšvihl z měšťanského stavu na vladyku. Navíc se Albín dal na duchovní dráhu až po smrti své ženy, s kterou měl pět dětí. Ale díky podpoře mocných Rožmberků získal mnoho obročí. Stejně jako jeho předchůdce zemřel po roce působení. V Olomouci nevěřícně sledovali další pohřeb biskupa, při němž jeden z kanovníků veřejně prohlásil, že byl nebohý prelát otráven

Uražený kanovník

Během nové volby získal většinu hlasů čtyřiatřicetiletý děkan olomoucké kapituly Jan Mezoun z Telče, syn nuzného krejčího. O nadaného chuďase se postarala církev a šlechtický rod Pavlovský z Pavlovic. V roce 1573 byl rozhodnutím papežské kurie jmenován děkanem olomoucké kapituly, přestože si kanovníci zvolili třiatřicetiletého kanovníka Jana Philopona Dąmbrowského

Tento polský kněz, který se narodil nedaleko Varšavy, spojil svou církevní dráhu s Olomoucí. Neúspěch si nechtěl nechat líbit, proto si stěžoval na všechny strany a nikdy nepřestal proti Mezounovi intrikovat. Jeho nenávist nepolevila, ani když ho Mezoun již jako biskup v roce 1577 jmenoval děkanem olomoucké kapituly. Dąmbrowski navíc štval kapitulu proti biskupovi, přičemž neváhal například zfalšovat papežský list.

Městem jde strach

Jan XVIII. Mezoun z Telče zemřel náhle v únoru 1578, a to po dvou letech ve funkci ve věku třiceti šesti let. Navíc ve stejnou dobu skonal nadějný prelát a pravděpodobný kandidát na biskupský úřad, Václav Bruntálský z Vrbna. Ve městě se začaly šířit obavy, že vysoce postavení kněží nezemřeli přirozenou smrtí, nýbrž byli zákeřně otráveni. Jeden ze současníků si zapsal o zemřelém biskupovi: „Pán Bůh mu také nežehnal v jeho předsevzetí, otráven jsa od svých prelátův, ten tok mizerně scepeněl.“ 

Okolnost, že olomoucká kapitula během šesti let čtyřikrát volila biskupa, se negativně odrazila na vztazích mezi kanovníky, nehledě na to, že nebezpečné křeslo olomouckého biskupa odmítl i pražský arcibiskup. Atmosféra neobyčejně zhoustla, vzrostl počet hádek i třenic a většina z kanovníků intrikovala, aby sama byla zvolena v dalších volbách. Svou pánovitostí, svárlivostí a ctižádostivostí se nechvalně proslavili zejména Dąmbrowski a italský prelát Pietro Illicin, o kterém se uvádělo, že je „jak učený, tak pohotový muž, ale (…) ve svých záležitostech příliš rozvláčný a nestálý“.

Dvacetiletý kandidát

V roce 1578 se Dąmbrowski snažil, aby byl novým biskupem zvolen nezkušený mladík bez teologického vzdělání. Takového kandidáta objevil ve dvacetiletém Ondřejovi Rakouském, synovi arcivévody Ferdinanda Tyrolského a jeho morganatické manželky, který se už ve svých 17 letech stal díky postavení svého otce kardinálem. Kanovník se obrátil přímo na arcivévodu a tvrdil, že dokáže Ondřejovu volbu zařídit. Skutečně přemlouval kanovníky a „chodil z residence do residence a dožebrával se hlasův“. 

Arcivévoda se chopil příležitosti a vyslal do Prahy a Olomouce svého agenta, který mu z Olomouce napsal, že se dozvěděl, že tři biskupové zemřeli stejnou nemocí, že dostali hrozné škubání v žaludku, až jejich křik bylo slyšet přes ulici. Na stejnou nemoc údajně zemřeli i dva kanovníci. Jedni podezřívali italského kuchaře, druzí kanovníka Illicina. Veřejnost ale za nejpravděpodobnějšího vraha považovala Dąmbrowského.

Arcivévodův agent nicméně na podobné informace nedbal a nadále vyjednával, ačkoliv se mu nakonec nepodařilo získat císařovu podporu pro volbu kardinála. Dąmbrowského plán, jak bude šedou eminencí mladičkého biskupa, se rozpadl jako domeček z karet.

Podezřelý ujíždí do Itálie

Novým biskupem se nakonec stal horlivý, podnikavý a energický Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic pocházející ze slezského rytířského rodu. Vystudoval olomouckou jezuitskou kolej a v Římě dosáhl doktorské promoce. Jako nový biskup si byl dobře vědom, že během šesti let zemřeli čtyři jeho předchůdci po krátkých vládách ve středním věku, a že v sídelním městě nepochybují, že šlo o vraždy. 

Bez důkazů měl ale biskup svázané ruce, proto nařídil zprofanovanému kanovníkovi alespoň kanonickou očistu, která spočívala v tom, že obviněný a několik výše postavených prelátů slavnostně přísahalo, že je obviněný nevinný. Nicméně touto cestou se nepodařilo obnovit čest preláta ani diecéze, neboť se nenašel nikdo, kdo by chtěl ve prospěch Dąmbrowského přísahat. Kanovník urychleně odjel do Itálie, údajně, aby se tam léčil.

Uvězněn na Hukvaldech 

Na travičskou aféru se ale nezapomnělo a mluvilo se o ní v sídle papežského nuncia, stejně jako u císařského dvora. Velký zájem o ni projevovali mocní Rožmberkové, neboť jeden z otrávených biskupů byl jejich chráněnec. Nakonec v roce 1585 jeden výše postavený kněz udal Dąmbrowského, že se provinil travičstvím i proti slušnosti. Biskup tedy musel reagovat, a nechal obviněného preláta, který se mezitím vrátil z cest, zatknout a uvěznit na hradě Hukvaldy. Zároveň ho suspendoval ze všech úřadů, přikázal sepsat a zabavit jeho veškerý majetek a zahájit proti němu jednání u církevního soudu.

Biskup Pavlovský z Pavlovic nemohl odkládat soudní jednání i s ohledem na to, že moravský zemský soud odmítal akceptovat, že biskup má jurisdikci nad kněžstvem a že může vykonávat spravedlnost v osobních či kriminálních věcech. Soud nad kanovníkem měl ukázat, že katolická církev se moravských stavů, mezi nimiž převládali evangelíci, nebojí. Navíc papežský nuncius požádal o zevrubnou zprávu o životě a mravech olomouckého kléru, aby dal jasně najevo, že pokud biskup nebude postupovat se vší důsledností a razancí, do diecéze pošle kanonickou vizitaci, která by podrobně zkontrolovala duchovně pastorační činnost a hospodaření.

Kanonický proces

Biskup jmenoval prokurátorem klerika a právníka Theodora Engelse von Gymnicha, který s vyšetřující komisí vyslechl obviněného. Detaily o vyšetřování, přepisy výslechů a další informace nemáme k dispozici, neboť všechna soudní akta byla nejspíše ihned po popravě Dąmbrowského zničena. Nezdá se být pravděpodobné, že byl Dąmbrowski mučen, ale je jisté, že se k otrávení biskupů přiznal a zapíral jen v nepodstatných věcech. Poté mohl být v Olomouci v době mezi 20. lednem a 3. únorem 1586 vykonán kanonický proces se všemi předepsanými formalitami. Zda se ho obviněný zúčastnil a mohl se sám hájit, též nevíme. Nicméně se jednalo striktně podle kanonického práva, takže jeho obhajoba nepochybně zazněla. Mezitím si Dąmbrowski stěžoval na špatné podmínky ve vězení a požádal, aby byl přestěhován. Biskup jeho žádost zamítl.

Dne 3. února 1586 byl církevním soudem vynesen rozsudek. Obviněný byl zbaven kapitulního děkanství, kanovnictví, kněžství, počestnosti i všech beneficií. O konečném trestu mělo být rozhodnuto později. Kopie rozsudku byla ihned odvezena nunciovi, ale text byl schválně natolik všeobecný, že zločiny nebyly přesně popsány, pouze byly označeny za „hrozné a neslýchané“.

Měsíce před popravou

Dąmbrowski setrval i po vynesení rozsudku v hukvaldském vězení a několikrát si biskupovi stěžoval na „puch a záduch“, v kterém musí žít a které mu přivodily vážné zdravotní potíže. Biskup mu nevěřil, ale povolil mu zpověď v zámecké kapli, a po opakovaných žádostech svolil, aby byl odveden „na vzduch“, jeho cela „vykouřena“ a vypráno jeho prádlo. 

To bývalému prelátovi vlilo novou naději do žil a hned začal doufat, že bude brzy omilostněn. Na to ale biskup ani nepomýšlel a přikázal mu „obrok umenšiti, aby aspoň tím způsobem zkrotl a seznal, že se s ním nežertuje, (…) a na pokání opravdové za své zlé skutky se tím bedlivěji přichystal“.

Po konzultacích s apoštolským nunciem a císařským dvorem biskup nakonec přikázal, aby byl vězeň „vydán rameni světskému na potrestání; to znamenalo ztrátu hrdla“. „Biskupotravec“ Jan Philopon Dąmbrowski byl v roce 1586 sťat mečem v Olomouci.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kromě roubování se Haji Kalimullah Khan věnuje i šlechtění manga a podařilo se mu vypěstovat vlastní odrůdy.

Zajímavosti
Věda

Jméno zakladatelů podniku dodnes připomínají Fidorky, zatímco jejich tváře neznáme.

Historie

Útok německé armády zastihl Rudou armádu nepřipravenou. Statisíce Sovětů padly do zajetí už v prvních týdnech bojů.

Válka

Největší jedinci zmije gabunské se mohou pochlubit až pěticentimetrovými zuby.

Zajímavosti
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907