Dálkový pochod John Muir Trail: Tři sta horských kilometrů

22.07.2017 - Martina Grmolenská

V průběhu dálkového pochodu John Muir Trail překonáte více než tři stovky kilometrů. Ačkoli tělo dostává déle než čtrnáct dní pěkně zabrat, četné obrazy nedotčené přírody vás za námahu mnohonásobně odmění

Island Lakes, v pozadí Banner Peak -<p>Jinovatka na trávě v popředí dává alespoň tušit, že i uprostřed léta klesají noční teploty pod bod mrazu a pořádný spacák je nutností</p>
Island Lakes, v pozadí Banner Peak -

Jinovatka na trávě v popředí dává alespoň tušit, že i uprostřed léta klesají noční teploty pod bod mrazu a pořádný spacák je nutností


Reklama

John Muir Trail je jedním z nejslavnějších dálkových pochodů, a to nejen v rámci Spojených států amerických. V podstatě se jedná o přechod části pohoří Sierra Nevada v Kalifornii – z Happy Isles (1 230 m n. m.) v národním parku Yosemite až k Mount Whitney (4 421 m n. m).

Stovky kilometrů do dálky, tisíce metrů do výšky

Ve valné většině své délky se John Muir Trail (JMT) kryje s mnohem delším dálkovým pochodem Pacific Crest Trail, v jehož rámci už jen ti největší nadšenci přecházejí po severoamerických Kordillerách od kanadských až k mexickým hranicím. Pokud byste JMT šli klasicky ze severu na jih (Pacific Crest Trail se kvůli počasí chodí naopak z jihu na sever), na celkových 340 kilometrech nastoupáte 14 000 a sestoupíte 11 000 výškových metrů. Po celou dobu se jen zřídka dostanete pod hranici 2 400 metrů nad mořem.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Jelikož popis celé trasy by byl poměrně nudnou četbou, kde by se střídalo stále totéž – jezero, louka, výstup, sedlo, sněhové a suťové pole, louka, brodění potoku a řeky s nejrůznějšími názvy, které nezúčastněnému člověku stejně hned vypadnou z hlavy – raději dám k dobru několik osobních postřehů o patáliích tohoto dálkového pochodu.

Dostane se na kůži

Když se v červenci vydáte na John Muir Trail, budete mít dost dní dovolené, stabilní slunečné počasí a žádný stres, pak by možná hodně lidí chtělo být ve vaší kůži. Rozhodně by ale nechtěli být vaší kůží. No jen si to představte. Jste uvyklí na každodenní hygienu a občas nějakou tu péči navíc. Najednou se po dlouhém únavném letu ocitnete v příjemném prostředí kalifornských hor v Yosemite National Park. Jenže po několika hodinách se váš nositel ocitne v lese, uvidí první, relativně malé hejno komárů, a už se na vás snáší první velká sprška repelentu. Pak se dostanete z lesa ven a váš celoročním sezením v kanceláři postižený majitel usoudí, že jeho bělostné pokožce horské slunce jen prospěje. Schová tedy připravený opalovací krém a vy se pálíte, připékáte a rudnete a rudnete.

Intervaly střídání chemického postřiku a rožně záleží na rychlosti obměny lesů a otevřených ploch. Po dvou dnech ovšem váš majitel usoudí, že rudá není jeho oblíbená barva a začne se mazat opalovacím krémem. Ten je sice sám o sobě blahodárný, jenže cesta vede stále nahoru a dolů, člověk se potí a v údolích jsou pořád ti dotěrní komáři. Vrstvy repelentu, opalovacího krému, potu a hojícího krému po opalování se na vás mísí, ucpávají póry a vy začínáte dost zapáchat. Protože mýt se jednak k image správného horala nepatří, jednak zatím není kde hygienu provádět.

Teprve po týdnu nastává úleva. Chemicko-biologická vrstva spojená prachem je dostatečně silná, aby nepropustila tolik slunečního záření, a chemické procesy účinné látky repelentu se odehrávají především na jejím povrchu. Po druhém týdnu se konečně začnete loupat, spadne z vás i ta chemicko-biologicko-prachová vrstva a opět můžete volně dýchat. Váš majitel už mezitím skoro přestal vnímat komáry, občas se mírně namaže opalovacím krémem a hlavně se začíná blížit civilizaci, takže vás občas i umyje.

Medvědí nezájem

Medvěd je zvíře velké, divoké a nebezpečné a v oblasti Sierra Nevada téměř všudypřítomné. Ve většině případů ovšem medvěda černého uvidíte především na tričkách, na pivní etiketě, ve znaku Kalifornie či na varovných cedulích. Museli jsme se proto vybavit povinným medvědím barelem a dát do něj všechno jídlo a drogerii na cestu. Barel zapůjčený od rangerů je černý, škaredý, neskladný, těžký, no zkrátka samé kladné vlastnosti. Pokud se navíc trochu ušpiní uzávěr, nedostane se do něj nejen medvěd, ale ani vy. Dá se sice použít jako bytelná židlička, ale mám pocit, že kus nábytku zrovna nepatří k vybavení, které byste si s sebou normálně vzali na tři sta kilometrů dlouhou horskou túru.

Poté, co jsme si v Yosemity Valley přečetli, že jen v daném roce došlo ke zhruba sto třiceti incidentům s černým medvědem, trochu jsme se těšili, že nějakého potkáme. Ono totiž v tomto případě slovo „incident“ povětšinou znamená, že medvěd přišel, sebral jídlo na tábořišti, možná se vloupal do auta, kde lidé jídlo vystavovali, najedl se a odešel. A tak jsme na cestě každý večer poctivě dávali většinu potravin do barelů několik metrů od stanu a zbylé jídlo věšeli na strom. Na barely jsme pokládali ešusy a lžičky, aby nás jejich případný rachot o přítomnosti medvěda zpravil a my se na něj mohli jít podívat. Každý večer jsme doufali, že nás rachot probudí, ale byli jsme zklamáni. Dokonce ani svišťům naše jídlo zřejmě nevonělo natolik, aby kolem něj šmejdili a ešusy shodili. Obecně se tedy dá říct, že s ohledem na medvědy může normální člověk přežít pobyt v divočině Sierry Nevady ve zdraví.

Zásoby jedou napřed

Před několika lety na poutní cestě do Santiaga de Compostela mi jeden starší muž řekl své pravidlo týkající se dlouhých cest: „Na dlouhou cestu toho moc nepotřebuješ. Co nemáš, to najdeš, nebo se to k tobě dostane jiným způsobem.“ Už při putování severním Španělskem jsem se mohla párkrát přesvědčit o této pravdě a po absolvování John Muir Trail mohu navíc dodat: „Co máš a opravdu nepotřebuješ, to ztratíš, vyhodíš, zapomeneš nebo daruješ.“ A to je přirozený koloběh.

Jednou z batohových „náplní“, bez níž se neobejdete, je bezesporu jídlo. Představa potravin na celých 16 dní, které budeme mít naložené na zádech, nás ale vůbec nelákala, a tak jsme začali hledat na internetu. Brzy jsme zjistili, že na ranč Muir Trail, skoro přesně uprostřed pochodu, si za 50 dolarů můžete nechat poslat desetikilový kýbl s jídlem. K tomu připočtěte asi 1 000 Kč české, nebo 50 dolarů americké poště. Abychom zásilku pojistili, rozhodli jsme se poslat nachystané poživatiny do Severní Karolíny spolu s kamarádem, který tam jel o dva měsíce dříve služebně.

Do kbelíku jsme naskládali takové poklady jako sušené sójové mléko, bramborovou kaši s mlékem i bez něj, červenou čočku, která se dle našeho vlastního pokusu po delším namočení vaří pouhých pět minut, instantní rýžovou a kukuřičnou kaši, sójové maso, rýžové nudle a podobně. Zkrátka věci, o kterých si v dobách, kdy máte po ruce uzená žebra, zmrzlinu a čerstvou zeleninu, necháváte zdát jen v nočních můrách. Každopádně jsme měli pocit, že jsme úspěšnost naší cesty uspokojivě zajistili.

Jídlo pryč, vzpomínky zůstávají

Potraviny byly relativně včas poslány ze Severní Karolíny na ranč Muir Trail v Kalifornii, ale když jsme tam dorazili my, oranžový kbelík nikde. Nebyl ani na ranči, ani (dle telefonního hovoru) na první zastávce, kterou musí od místní pošty k ranči řetězem místních lidí urazit. Promptně jsme tedy vybrali nádoby, kam procházející dávají vše nepotřebné, včetně jídla. Získali jsme tím zásoby tak maximálně na jeden a půl dne.

Možnost pokračovat dál jediný další den nám náladu moc nevylepšila, ale naštěstí jsme se dali do řeči s Edem a Jamesem, pány důchodového věku. Téhle dvojici dorazily zásoby včas, ale Jamesovy nohy dostaly po pádu natolik zabrat, že se rozhodl cestu ukončit. Za symbolických pětadvacet dolarů nám prodal většinu svého proviantu, a jelikož je zřejmě velký jedlík, jeho potraviny nám třem stačily. K tomu jsme vlastně ušetřili, protože místo padesáti dolarů za dopravu na ranč jsme zaplatili jen dvacet pět. Hodí se podotknout, že jsme měli velké štěstí. Jen asi dvacet minut po nás dorazili na ranč dva mladíci, kteří se rozhodli absolvovat celý Pacific Crest Trail. Evidentně jídlo dlouho neviděli a žádný kbelík si ani neposlali.

Paní, která se o kbelíkový koloběh stará, ještě před odchodem dáváme instrukce, aby v případě, že naše potraviny dorazí, neposílala zásilku zpět. Ať dá raději obsah k dispozici dalším procházejícím a pomůže tak uzavřít koloběh věcí potřebných. Jsem přesvědčena, že udat deset kilo jídla tady není problém. Lidí, kteří se vydávají na tento dálkový pochod, bude vždy dost. Přes všechny peripetie, jež musí člověk přestát, si totiž nakonec odnáší především krásné vzpomínky na úchvatnou, téměř nedotčenou přírodu Sierry Nevady.


„Traťové“ rekordy

Pochod John Muir Trail bez externí pomoci a bez doplňování jídla nejrychleji prošel Michael Popov, který trasu absolvoval za 4 dny, 5 hodin a 25 minut. Rekord s externí podporou drží Sue Johnstonová, která z Mount Whitney do Happy Isles přiběhla v srpnu roku 2007 za 3 dny a 20 hodin.


Odkaz Johna Muira

John Muir (1838–1914) byl Američan skotského původu, který valnou část svého života zasvětil studiu botaniky a geologie pohoří Sierra Nevada. Především díky jeho zápalu pro ochranu přírody byla údolí Yosemite a Sequoia shodně v roce 1890 vyhlášena národním parkem. Muir založil tzv. „Sierra Club“, dodnes jednu z nejvýznamnějších organizací na ochranu přírody. O svých cestách americkou divočinou napsal spoustu knihy, jmenujme například „The Mountains of California“ (1894). Rok po jeho smrti, v roce 1915, věnovala kalifornská vláda částku 10 000 dolarů na vybudování cesty John Muir Trail, která byla dokončena v roce 1938. Je ironií osudu, že cesta pojmenovaná po Johnu Muirovi končí na Mount Whitney – hoře, které dal jméno Josiah Dwight Whitneym, pán, jenž byl na vědeckém poli geologie Muirovým zapřisáhlým odpůrcem.


Jak se neztratit na John Muir Trail

Jak se tam dostat

Na mezinárodním letišti v San Franciscu si můžete vypůjčit auto a dojet s ním do města Merced. Tam můžete vůz vrátit a dál pokračovat autobusem do Národního parku Yosemite. Na cestě zpět vám nezbývá než doufat, že alespoň jednoho z vás od úpatí Mount Whitney někdo sveze do civilizace, kde si opět budete moci půjčit auto.

Co lze pořídit cestou

Musíte být zásobeni vším potřebným prakticky od samého začátku. Cestou nejsou žádné stánky s občerstvením a peníze jsou vám co platné jedině na Tuolumne Meadows, Reds Meadow a John Muir Ranch, kde se dá koupit alespoň plyn do vařičů.

Jak ujít 340 kilometrů

Záleží na každém, jaké denní kilometrické dávky si naordinuje. Jako na každém dálkovém pochodu, i zde se doporučuje začínat pozvolna. Není třeba se honit, ke konci bude výkonnost jistě minimálně o 30 procent vyšší. V poledne nezapomínejte odpočívat. Kempovat je povoleno skoro všude. Jen je třeba mít na paměti, že v suti vysokých sedel nebo v podmáčeném údolí nebude kdovíjaký komfort na spaní. Co se týče vody, většinou hlavní starosti cestovatele, té pro našince pitné je v červenci skoro všude dost. Za celou dobu se nám stalo jen jednou, že jsme jí večer měli nedostatek a museli jsme filtrovat jakousi „louži“. To bylo ale dáno hlavně tím, že jsme byli líní vrátit se o dva kilometry zpět k čisté strouze.

Co byste měli vědět

Na absolvování této cesty (to ostatně platí prakticky pro každý americký národní park) musíte mít potřebná povolení. To na JMT získáte u National Park Service. Pokud jste alespoň trošku časově flexibilní, není ani třeba jej vyřizovat doporučených 24 týdnů dopředu. Povolení prakticky nic nestojí, jen zaplatíte 5 dolarů za rezervaci. Snaha obejít jej je tedy zbytečná a nestojí za ostudu a pokutu, protože nějakého rangera po cestě určitě potkáte. Je samozřejmě zakázáno nechávat v přírodě jakékoli odpadky a musíte po sobě zakopávat i to, co v pohodlí vašeho domova bezpracně mizí odpadovým potrubím.

Mapa a orientace v terénu

Nespoléhejte na to, že mapu koupíte na místě. Průvodců i map je celá řada, doporučujeme koupit co nejvíce podrobnou předem přes internet z USA. Cesta samotná je sice prošlápnutá v jakýsi chodníček, ale není značená a člověk se zde pohybuje v opravdové divočině, odkud je někdy i více než tři dny cesty do civilizace. Bloudění by vás mohlo stát nejen hodně sil, takže na mapě rozhodně není radno šetřit.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Příroda 7-8/2011

  • Zdroj fotografií: Martina Grmolenská, Milan Sekanina

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kráter v arizonské poušti, dnes označovaný jako Barringerův, se stal první strukturou vědecky identifikovanou coby důsledek dopadu kosmického tělesa.

Zajímavosti

S větrem o závod

autor: Graeme Obree | model: Beastie

Beastie – anglicky „bestijka“ – je tzv. prone bike, tedy kolo, na němž se za jízdy leží břichem k zemi. Tento konkrétní model patří závodníkovi Graememu Obreemu, který si ho sám navrhl i sestavil a dál si k němu nechal vyrobit speciální aerodynamickou slupku s průčelím. S futuristicky vyhlížejícím strojem se pak v roce 2013 zúčastnil závodu World Human Powered Speed Championships v nevadské poušti, kde se mu povedlo zdolat rychlostní rekord v kategorii prone bike: Svoji Beastie „vybičoval“ k rychlosti 91,12 km/h. (foto: Profimedia)

Revue
Historie

Meganosorožec Paraceratherium linxiaense v krajině svrchního oligocénu.

Věda

Není neobvyklé, že například rypouši a tučňáci obývají stejné prostory.

Příroda
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907