Dávné strážkyně jmění: Kam si staří Řekové a Římané ukládali své výdělky?

Způsob ukládání finančních prostředků před vynálezem mincovních platidel v 7. století př. n. l. vyvolává spíše otázky než odpovědi. Společnost závisela na výměně zboží a drahé kovy (ve formě žeber, slitků, prášku nebo šperků) byly v té době snad uchovávány v dobře ukrytých a zabezpečených truhlách. 

Pod ochranou boha 

V antickém Řecku existovaly speciální veřejné stavby, v nichž se shromažďovaly luxusní předměty z drahých kovů a votivní dary. Tyto pokladnice se nacházely na posvátných místech pod božskou ochranou (jako byly Delfy nebo Olympie). Podobná úložiště chrámového typu se mohla vyskytovat také na agoře, veřejném prostranství v srdci řecké polis. 

Ve starověkém Římě fungovala veřejná pokladnice zvaná aerarium Saturni, která byla umístěna v chrámu boha Saturna na úpatí kapitolského pahorku. Za císaře Augusta ( 27 př. n. l. – 14 n. l.) byla ustanovena ještě císařská pokladna fiscus. Jako nápodoba vzhledu velkých úschoven vznikly daleko menší a snadněji přenositelné kasičky, jež mohly lidem sloužit při veřejných sbírkách v chrámech nebo na různých shromážděních. 

Nejstarší exemplář z 2. století př. n. l. byl nalezen ve městě Priéné na území dnešního Turecka. Jedná se o objekt ve tvaru chrámu se schody a sloupy, které nesou trojúhelníkovou střechu s otvorem na vkládání mincí. Na zadní straně se nachází druhý otvor, jenž sloužil k uvolnění peněžních prostředků, aniž by muselo dojít k rozbití nádoby. 

Destrukce úlů a válců 

Jakmile se mince dostatečně rozšířily mezi střední a nižší sociální třídu starověké společnosti, bylo potřeba začít promýšlet jejich ukládání pro pozdější využití. Řešením se staly jednoduché nádoby z pálené hlíny, z nichž šlo nastřádanou částku vybrat pouze jejich rozbitím. Pokud totiž chyběl druhý otvor, minimalizovala se možnost nenápadné krádeže několika mincí. 

V té době neexistoval jasně daný či kodifikovaný tvar pokladniček, a tak jsou na archeologických nalezištích odhalovány jejich nejrůznější podoby – oválné, truhlovité, kulaté, válcové, ale i úlové. Společným prvkem byl otvor pro vkládání mincí a výzdoba postavami bohů (obchodu, prosperity nebo štěstěny) a symboly štěstí, jako byl vítězný jezdec dvojspřeží. 

Není bez zajímavosti, že drtivá většina z více než 200 nalezených antických kasiček pochází ze západní části Středomoří (oblasti dnešního Španělska, Francie, Velké Británie, Itálie nebo Nizozemska). Tento trend potvrzuje i řeč. Zatímco latina znala boxy k ukládání pokladů pod výrazy thesaurus, loculus, arcula nebo aulula, řečtina pracovala pouze s termínem thesaurós. 

Novoroční dar 

Vzhledem k tomu, že výběr peněžních prostředků byl podmíněn destrukcí, našlo se v rámci archeologických výkopů jen velmi málo nepoškozených exemplářů. A ještě méně jich obsahovalo nějaké úspory. V roce 1812 došlo v tomto ohledu k zázračnému objevu v Titových lázních v Římě, kde byla nalezena kasička vyrobená z červené pálené hlíny, ozdobená třemi božskými postavami. Uvnitř bylo ukryto 251 mincí, které svým vznikem spadaly do rozmezí od pozdní republiky (asi poloviny 1. stol. př. n. l.) do období vlády císaře Trajána ( 98–117 n. l.), kdy byly nejstarší uložené mince stále platné.

Pokladničky v římském světě sloužily jako pozornost k oslavě příchodu nového roku. Svědčí o tom nápis „annum novum faustum, felicem“, který v překladu znamená „šťastný a bohatý nový rok“. Stejně jako dnes měly kasičky též funkci dárku vhodného pro děti a dospívající, kteří se s jejich pomocí učili ctnosti skromnosti a správnému hospodaření s penězi. Na druhou stranu byly někdy pokladničky vnímány jako nástroj, jenž u mládeže způsoboval chamtivost a lakomství.