Dávná velryba z třetihor byla pořádně velkým a zuřivým oceánským predátorem
Llanocetus denticrenatus v detailu
Dnešní kosticovci mají namísto zubů v čelistech kostice, s nimž filtrují drobné mořské živočichy. Před 34 miliony let, na sklonku období eocénu, ale žil kosticovec, který v řadě ohledů dnešní kosticovce připomínal. Ten ovšem kostice ještě neměl - jeho tlama byla plná zubů.
Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků dostal jméno Llanocetus denticrenatus a je v tuto chvíli druhým nejstarším známým kosticovcem. Paleontologové mají k dispozici jeho velmi dobře zachovalou lebku, kterou objevili na Seymourově ostrově v Antarktidě. Na nalezené lebce je pěkně vidět, jak byl Llanocetus zubatý.
TIP: Fosilie ze země mrazu: Paleontologové dobývají poklady Antarktidy
Llanocetus denticrenatus nebyl žádný drobeček. Podle výpočtů měril okolo osmi metrů. Všeobecně se přitom doposud předpokládalo, že kytovci se zuby mohou dorůstat do maximálně délky okolo šesti metrů. Vědci jsou si jistí, že se Llanocetus (na rozdíl od dnešních kosticovců) neživil filtrováním mořské vody. S velkou pravděpodobností šlo o velkého a zuřivého predátora třetihorního oceánu.
Live Science
ZajímavostiTajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.
VesmírSonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.
PřírodaPři lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.
RevueLeTourneau: Terénní stonožka
Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.
Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.
